ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.680.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 680/2020-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2020 o dovoláních obviněných D. M. , nar. XY v XY, a Š. M. (roz. E.), nar. XY v XY, oba bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 12 To 292/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 70/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných D. M. a Š. M. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 8. 2019, č. j. 2 T 70/2018-300, byli obvinění D. M. a Š. M. (dále převážně jen „obvinění“, případně „dovolatelé“) uznáni vinnými, že
v době okolo 20:00 hodin dne 30. 7. 2017 v obci XY, okr. Praha-západ, v bytovém domě čp. XY, D. M. po předchozí slovní rozepři s pošk. E. S. u dveří do jí užívané bytové jednotky, kdy E. S. stála uvnitř bytu a D. M. ve společné chodbě bytového domu a komunikovali spolu v otevřených dveřích bytu, poté E. S. násilně rukama strčil směrem dovnitř do bytu, kde tato narazila zadní částí těla do pračky v chodbě jejího bytu a udeřila se levou stranou těla o zeď, přičemž D. M. vnikl do chodby bytu poškozené, kde poškozenou S. dále slovně napadal, a poté, co se poškozená S. narovnala, přesunuli se opět mezi dveře bytu a do situace se vložila obžalovaná Š. M., která stojíc ve společné chodbě domu napadla poškozenou S. tím způsobem, že ji dvakrát udeřila otevřenou dlaní ruky do pravé strany hlavy, do oblasti ucha a spánku, načež se poškozená S. začala bránit a zavřela se v bytě, přičemž v důsledku úderů od obžalované Š. M. utrpěla poškozená E. S. těžkou poúrazovou poruchu sluchu vpravo s průvodním šelestem v pravém uchu, která je následkem otřesu vnitřního ucha a přechodné poruchy nervových buněk vnitřního ucha, s následnou pracovní neschopností od 5. 8. 2017 do 24. 8. 2017, kdy v běžném způsobu života byla omezena po dobu 2 týdnů přechodnou nedoslýchavostí, šelestem v uchu, nařízeným klidovým režimem s aplikací léků.
2. Takto popsané jednání obviněného D. M. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což mu podle §178 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Jednání obviněné Š. M. nalézací soud po právní stránce posoudil jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za což jí podle §146 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Zároveň této obviněné podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovil povinnost zaplatit poškozené E. S., nar. XY (dále převážně jen „poškozená“), škodu ve výši 32 677 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozhodnutí nalézacího soudu podali oba obvinění odvolání, která však Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 12 To 292/2019, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
4. Pro úplnost je potřeba zmínit, že oba jmenované soudy rozhodovaly v této trestní věci již potřetí. V pořadí prvním rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 10. 2018, č. j. 2 T 70/2018-216, byli oba obvinění podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby zproštěni. Ve věci následně rozhodoval Krajský soud v Praze o odvolání státní zástupkyně (podaného v neprospěch obviněných) a poškozené E. S. Z podnětu odvolání státní zástupkyně tento soud usnesením ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 12 To 365/2018, podle §258 odst. 1. písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvého stupně. Podle §253 odst. 1 tr. ř. pak zamítl odvolání poškozené.
5. Druhým rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 3. 2019, č. j. 2 T 70/2018-248, již byli oba obvinění uznáni vinnými. Skutek obviněného D. M. nalézací soud tehdy právně zhodnotil jednak jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jednak jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle 23 tr. zákoníku, za což mu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Jednání obviněné Š. M. soud právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle 23 tr. zákoníku, za což jí podle §146 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Oběma obviněným také soud prvního stupně podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené E. S. škodu ve výši 44 501 Kč. Se zbytkem jejího nároku na náhradu škody ji podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Toto rozhodnutí napadli svým odvoláním oba obvinění. Z jejich podnětu Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 12 To 147/2019, podle §258 odst. 1. písm. b), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Ve třetím „kole“ tohoto trestního řízení vyhlásil Okresní soudu Praha-západ výše citovaný odsuzující rozsudek, který následně „potvrdil“ i Krajský soud v Praze, když odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. zamítl.
7. S naposledy uvedeným rozhodnutím se obvinění neztotožnili a prostřednictvím jejich společného obhájce Mgr. et Mgr. Davida Průši jej oba napadli dovoláními (resp. jedním společným podáním), která opřeli o dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůrazňovali především to, že skutek tak, jak je popsán v rozsudku, se nestal a že provedené dokazování jeho spáchání ve své podstatě vyloučilo. Soud prvního stupně totiž postavil své rozhodnutí toliko na výpovědi poškozené, přičemž ta své svědectví několikrát měnila a modifikovala podle průběhu řízení.
8. V podrobnostech dovolatel D. M. uvedl, že byl odsouzen pro přečin porušování domovní svobody, přestože poškozená v přípravném řízení spáchání tohoto skutku popřela, když uvedla, že „celý incident se odehrál mezi dveřmi bytu, do vnitřních prostor bytu nikdo z uvedených nevstoupil“. Zákonné znaky skutkové podstaty posuzovaného přečinu tak nemohly být jeho jednáním naplněny. Dovolatel si plně uvědomoval, že daný výslech byl proveden na úřední záznam o podaném vysvětlení a je tedy v řízení před soudem nepoužitelný, nicméně i další tvrzení poškozené, vyslovená již v řízení před soudem prvního stupně, považoval za nedůvěryhodná. Zde poškozená vypověděla, že obviněný do chodby bytu vstoupil, když do ní měl strčit, načež ona měla zavrávorat a zadkem narazit do pračky umístěné asi tři metry od vchodových dveří. Když se napřímila, měl již (obviněný) stát opět ve dveřích bytu. Vyjma tohoto jejího tvrzení (navíc v průběhu řízení modifikovaného) neexistuje žádný důkaz, že by (obviněný) do bytu poškozené skutečně vstoupil. Nadto je značně nelogické, aby vkročil do bytu, strčil do poškozené, vzápětí se postavil mezi dveře bytu a opětovně čekal, až se poškozená znovu přiblíží ke dveřím. I přes tuto nelogičnost však nalézací soud dospěl k závěru, že (obviněný) skutečně přešel práh dveří bytu.
9. Rovněž tak podle dovolatelky Š. M. nemohl skutkový děj proběhnout tak, jak popisovala poškozená. Podle soudní znalkyně by předmětný úder musel být veden s velkým nápřahem a velkou intenzitou . Vezme-li však v úvahu postavení osob, pak by v dráze tohoto úderu překáželo tělo obviněného D. M., který měl stát po levici dovolatelky. Levá ruka přitom u ní není dominantní. O úderu s velkým nápřahem a velkou intenzitou ostatně není zmínka ani v lékařských zprávách rychlé zdravotnické služby ani v prvotních záznamech policie České republiky. Ty popisují tvrzení poškozené, že obdržela obyčejnou facku a nikoliv razantní a silný úder otevřenou dlaní vyžadovaný znalkyní. Sama obviněná připustila jeden reflexivní úder jako vůlí neřízenou reakci na napadení ze strany poškozené. Na rozdíl od ní však dovolatelka tuto skutečnost uvádí v nezměněné podobě od počátku trestního řízení. Soud navíc vůbec nevysvětlil, jak by došlo ke zranění obviněné na pravé ruce, když toto je prokazováno fotodokumentací pořízenou policejní hlídkou.
10. Oba dovolatelé v závěru svého podání znovu vyzdvihli, že to byla právě a jen poškozená, kdo svou výpověď v průběhu řízení modifikoval ve svůj prospěch. Příkladem jsou její slova o následcích jednání obviněných, kdy uvedla, že má stále problémy s provozováním leteckého a potápěčského sportu. Na dotaz ovšem doplnila, že není držitelem ani potápěčské licence, ani průkazu leteckého personálu. Následně za provozování leteckého sportu označila cestování dopravním letounem na dovolenou. Soudní znalkyně však konstatovala, že toto nemůže být průvodním jevem zranění, které měla poškozená utržit při incidentu. Ze všech výše uvedených důvodů proto dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek nalézacího soudu a s ním související usnesení odvolacího soudu, a dále, aby soudu prvního stupně uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
11. Opis dovolání obviněných doručil již soud prvního stupně Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce zde činný Nejvyššímu soudu sdělil, že nevyužívá oprávnění ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nevyjádří. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou v dané věci podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustná, byla učiněna osobami oprávněnými, tedy obviněnými prostřednictvím jejich obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. c) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňují též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
15. Ve světle právě popsaného vymezení obviněnými uplatněného dovolacího důvodu je patrné, že jejich konkrétní argumentace z jeho zákonného rozsahu zcela vybočuje. Nikterak se totiž nedotýká právní kvalifikace skutku v té podobě, v jaké jej zjistily soudy nižších instancí. Naopak dovolatelé ve svém podání prezentují vlastní verzi skutkového děje (kterou oba soudy shodně vyloučily), tedy že obviněný D. M. vůbec nevstoupil do bytu poškozené E. S. a obviněná Š. M. poškozenou nikterak fyzicky nenapadla. Teprve na základě jimi požadované modifikace skutkových závěrů přijatých již soudem prvního stupně, tj. že posuzovaný skutek se vůbec nestal, se dovolatelé domáhali i příznivějšího právního posouzení jejich jednání, tedy že toto není trestným činem. Shora však bylo výslovně uvedeno, že opětovné přezkoumávání skutkových zjištění nemůže být předmětem dovolacího řízení, a to na základě nejen zvoleného, nýbrž i jakéhokoliv jiného dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b tr. ř. To ve svém důsledku znamená, že Nejvyšší soud je oprávněn a v podstatě i povinen odmítnout námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů (potažmo způsobu jakým tyto hodnotily provedené důkazy), aniž by se jimi po věcné stránce jakkoliv blíže zabýval.
16. Nad rámec uvedeného lze pouze ve stručnosti doplnit, že oba dovolatelé v souvislosti s provedeným dokazováním a ustálenými skutkovými závěry nenamítali porušení jejich práva na spravedlivý proces či jiný obdobný zásah do jejich ústavně garantovaných práv a svobod. Proto se Nejvyšší soud nemohl při svém rozhodování zaměřit ani tímto směrem. Nadto je vhodné poznamenat, že žádné pochybení v daném ohledu ani neshledal, proces dokazování jako celek hodnotil jako zcela adekvátní a zákonný. Skutečnost, že oba soudy nižších instancí vycházely z výpovědi poškozené E. S., a naopak neuvěřily obhajobě obviněných, lze považovat za logické vyústění hodnocení provedených důkazů, jelikož pouze svědectví poškozené bylo podpořeno celou řadou listinných důkazů, zatímco tvrzení obviněných zůstala osamocena. Rovněž nelze odhalit žádné podstatné rozpory v jednotlivých výpovědích poškozené, přičemž určité odchylky lze připsat na vrub časovému odstupu od skutku, běžnému procesu zapomínání a nepochybně též rychlému sledu událostí během jejího napadení. Je tudíž možno uzavřít, že procesní postup soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil také soud odvolací, nijak nevybočil ze základních pravidel platných pro spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
17. Úplně nad rámec dovolací argumentace obviněných lze podotknout, že Nejvyšší soud zvažoval i možnou aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku, to zejména ve vztahu k jednání obviněného D. M. Ovšem s ohledem na jednání tohoto dovolatele, které neoprávněný vstup do obydlí poškozené doprovázelo, i jeho náhled na celou záležitost, dovolací soud nakonec zhodnotil, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe není v tomto případě namístě.
18. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než těch uvedených v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv obviněných, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu