ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.72.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 72/2020-1171
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2020 o dovolání obviněného J. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa označená pro účely doručování XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 9 To 65/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 79/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 1 T 79/2016, byl obviněný J. T. uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byl podle §241 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné právnické osoby B. G., IČ XY, se sídlem XY.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný J. T. i obviněná právnická osoba B. G., přičemž obě odvolání směřovala proti všem výrokům napadeného rozsudku. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 9 To 65/2019, podle §256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně pod bodem I. tzv. skutkové věty výroku o vině se obviněný dopustil označeného přečinu tím, že:
1) jako jediný jednatel a odpovědná osoba společnosti B. G., si neplnil svou zákonnou povinnost odvést Pražské správě sociálního zabezpečení, se sídlem Trojská 1997/13, Praha 8-Kobylisy, za zaměstnance uvedené společnosti za období od února 2011 do října 2015 včetně, pojistné na sociální zabezpečení, ačkoliv příslušnou částku svým zaměstnancům z již vyplacených hrubých mezd srazil, a tímto svým úmyslným jednáním způsobil Pražské správě sociálního zabezpečení škodu v celkové výši 814 076 Kč,
2) jako jediný jednatel a odpovědná osoba společnosti B. G., si neplnil svou zákonnou povinnost odvést Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, Trojská 1997/13a, Praha 8, za zaměstnance uvedené společnosti v období roku 2012 a 2013 daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, ačkoliv příslušnou částku svým zaměstnancům z již vyplacených hrubých mezd srazil, a tímto svým úmyslným jednáním způsobil Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, škodu v celkové výši 394 160 Kč,
3) jako jediný jednatel a odpovědná osoba společnosti B. G., si neplnil svou zákonnou povinnost odvést Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, za zaměstnance uvedené společnosti za období od září 2013 do října 2015 včetně, pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv příslušnou částku svým zaměstnancům z již vyplacených hrubých mezd srazil, a tímto svým úmyslným jednáním způsobil Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu v celkové výši 99 277 Kč,
4) jako jediný jednatel a odpovědná osoba společnosti B. G., si neplnil svou zákonnou povinnost odvést České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, za zaměstnance uvedené společnosti za období od listopadu 2009 do listopadu 2015 včetně, pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv příslušnou částku svým zaměstnancům z již vyplacených hrubých mezd srazil, a tímto svým úmyslným jednáním způsobil České průmyslové zdravotní pojišťovně škodu v celkové výši 110 735 Kč,
5) jako jediný jednatel a odpovědná osoba společnosti B. G., si neplnil svou zákonnou povinnost odvést Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4, za zaměstnance uvedené společnosti za období od března 2012 do listopadu 2015 včetně, pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv příslušnou částku svým zaměstnancům z již vyplacených hrubých mezd srazil, a tímto svým úmyslným jednáním způsobil Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu v celkové výši 49 345 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 9 To 65/2019, podal obviněný J. T. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
5. Konkrétně vytkl, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, proč považoval pro posouzení trestněprávní odpovědnosti a výše škody za rozhodné datum 30. 11. 2015. Měl za to, že tento právní názor nemůže obstát s ohledem na institut účinné lítosti, když dodatečné zaplacení, a to částečné nebo úplné, má a musí mít význam pro posuzování naplnění skutkové podstaty stíhaného přečinu, a to přinejmenším z hlediska výše škody. Rozhodným datem by mohlo být datum podání obžaloby, popř. datum 17. 12. 2018, tj. datum vydání rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti odkázal na zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1406/2015. Odvolací soud si podle dovolatele byl vědom dalších plateb v mezidobí minimálně do vynesení rozsudku soudu prvního stupně, tedy po dobu dalších tří let, těmito záležitostmi se však dále věcně nezabýval. Dovolatel citoval závěry usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 1406/2015, podle kterých nelze následné úhrady chápat jako dodatečné splnění zákonné povinnosti v případě, že dlužné částky byly uhrazeny v rámci nařízeného exekučního řízení na podkladě exekučního titulu vydaného z iniciativy oprávněných subjektů, a měl za to, že soudy je vadně aplikovaly. Obviněný se věnoval výkladu podmínek aplikace ustanovení §242 tr. zákoníku o účinné lítosti, přičemž je toho názoru, že z citovaného ustanovení vyplývá, že následnou úhradu nelze chápat jako dodatečné splnění zákonné povinnosti, ale nutno k ní přihlížet ve smyslu zvláštního ustanovení o účinné lítosti podle §242 tr. zákoníku. Obviněný odkazoval také na závěr Nejvyššího soudu, podle kterého předpokladem trestní odpovědnosti konkrétní osoby za trestný čin podle §241 odst. 1 tr. zákoníku je, aby zaměstnavatel svým zaměstnancům skutečně srazil příslušné částky na povinné odvody a neodvedl je. Musel tedy mít k dispozici dostatek prostředků na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použít na jiné účely nebo si je ponechat na účtu banky či v hotovosti. Obviněný uvedl, že v jeho konkrétní věci tyto prostředky nebyly, a že tedy nedošlo ke srážce příslušných dávek z hrubých mezd, byl však předpoklad, že situace ve společnosti se stabilizuje a že bude možno příslušné dávky následně odvést.
6. Obviněný dále poukázal na to, že podle jeho názoru nebyla naplněna subjektivní stránka stíhaného přečinu, když nebyl prokázán jeho úmysl. Formálně na příslušných účtech společnosti mohly být finanční prostředky z jejího provozu, tyto prostředky však byly blokovány exekučními úřady, proto s nimi nebylo možno disponovat. Tuto skutečnost však nezohlednila ani zpracovatelka znaleckého posudku z oboru účetnictví, když vycházela pouze z výpisů z účtů, z nichž však nebylo možno získat informace o tzv. disponibilním zůstatku. Požadované úhrady tak nebylo možno provést a peněžní prostředky nebylo možno použít ani jiným způsobem.
7. Dále měl dovolatel za to, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., poněvadž mu nebylo umožněno využití institutu o účinné lítosti ve zvláštním režimu při nezjištění skutečné a aktuální výše existujícího tvrzeného dluhu před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně. Průběžně žádal soud prvního stupně o zjištění skutečného nedoplatku, rovněž sám žádal předmětné instituce o zjištění nedoplatku, aby tento doplatit mohl a mohlo být užito ustanovení o účinné lítosti, avšak nedoplatek zjištěn a obviněnému sdělen nebyl. Navíc část nedoplatku byla zaplacena přímo „účastníky“, část byla zaplacena nedobrovolným způsobem exekutorskými úřady. Tyto skutečnosti by však neměly být vykládány k tíži obviněného, který udělal maximum pro zjištění nedoplatku, měl tedy vůli a snahu zaplatit tvrzené dluhy před vynesením rozsudku soudu prvního stupně. Po „účastníku“ nelze spravedlivě žádat, aby hradil částky, které jsou neurčité, nejasné a nejisté a jejichž výše a důvod by mohly být následně zpochybněny, když nebyly zjištěny přímo nalézacím soudem.
8. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek (zjevně míněno usnesení) Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 9 To 65/2019, zrušil a věc vrátil tomuto soudu, případně zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 1 T 79/2016, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného zrekapituloval argumentaci dovolatele a připomněl, na jaké námitky lze vztáhnout obviněným uplatněnou dovolací argumentaci. Dospěl k závěru, že obviněným uplatněná námitka, že z hlediska stanovení rozsahu trestní odpovědnosti a z hlediska institutu zvláštní účinné lítosti měly být zohledněny platby dodatečně zaslané správcům jednotlivých povinných plateb po datu 30. 11. 2015, je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tato námitka je nedůvodná. Ze skutkových zjištění učiněných soudy totiž vyplývá, že k uváděným platbám došlo výlučně na podkladě probíhajících exekucí, přičemž k platbám, ke kterým dovolatel nepřispěl žádnou svojí aktivní činností, nelze z hlediska možné aplikace zvláštního ustanovení o účinné lítosti §242 tr. zákoníku přihlížet (v tomto směru odkázal na závěry dovolatelem citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1406/2015), byť jejich použitelnost na danou trestní věc dovolatel zpochybnil. Dodal, že podmínkou aplikace ustanovení §242 tr. zákoníku je úplné dodatečné splnění povinnosti, tj. zaplacení všech dlužných částek na povinných platbách. Částečné dodatečné splnění povinnosti nedostačuje, byť by se týkalo podstatné části neodvedených plateb. Ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by k takovémuto úplnému dodatečnému splnění povinnosti došlo. Trestný čin byl dokonán již nesplněním zákonné povinnosti dovolatele odvést za zaměstnance platby v §241 tr. zákoníku uvedené a k platbám odvedeným dodatečně v rámci exekuce nelze přihlížet ani při stanovení výše škody. Ze skutkových zjištění nicméně vyplynulo, že dodatečně učiněné platby při stanovení celkové výše dlužných částek v určitém rozsahu zohledněny byly, když nalézací soud v tomto směru převzal závěry znaleckého posudku. Uvedl, že částečnou úhradu neodvedených plateb uvedených v §241 tr. zákoníku prostřednictvím exekuce současně nelze považovat za okolnost, která by opravňovala k závěru o nenaplnění potřebné míry společenské škodlivosti jednání, které jinak vykazuje všechny formální znaky trestného činu podle §241 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
10. K námitce absence subjektivní stránky projednávaného přečinu státní zástupce poznamenal, že soudy vycházely z toho, že částky určené na předmětné odvody byly zaměstnancům z hrubých mezd skutečně strhávány, tedy obviněný je měl k dispozici, nicméně sražené finanční prostředky nebyly odvedeny. Námitka obviněného týkající se subjektivní stránky trestného činu je tedy primárně skutkového charakteru a ve světle soudy učiněných skutkových zjištění je tato námitka bezpředmětná. Dodal, že k exekučnímu vymáhání povinných plateb mohlo dojít až po určité době jejich neodvádění, proto nepřichází v úvahu, že by po celou dobu neodvádění plateb obviněnému v jejich dobrovolném odvádění bránila blokace bankovních účtů exekutorem. Obviněný navíc pominul další judikaturní závěr Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 1406/2015, podle něhož nemá-li zaměstnavatel dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši (je-li tedy insolventní nebo předlužen), měl by všechny své závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně. Pokud pachatel (podnikatel, statutární orgán společnosti) není schopen přizpůsobit hospodaření společnosti (podniku) tomu, aby plnil svou zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v §241 tr. zákoníku, musí podnikání ukončit. Státní zástupce konstatoval, že z hlediska posuzování subjektivní stránky trestného činu podle §241 tr. zákoníku případy dlouhodobého udržování ekonomického stavu plátce tak, že není schopen plnit zákonné odvody, je třeba hodnotit jako úmyslné neplnění zákonných povinností sražené částky odvádět. V případě obviněného šlo podle jeho názoru o typický případ, kdy obviněný po dobu několika let udržoval ekonomicky neúspěšné podnikání v chodu a pokračoval v něm za cenu dlouhodobého neplnění zákonných povinností odvádět platby uvedené v §241 odst. 1 tr. zákoníku.
11. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. upozornil, že obviněný v dovolání nepředestřel žádné okolnosti, které by mohly založit některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 až 11a tr. ř. Námitky obviněného podle státního zástupce však s žádným z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání v zákoně uvedených ani vzdáleně nesouvisejí a nacházejí se zcela mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro úplnost uvedl, že zánik trestnosti činu v důsledku zvláštní účinné lítosti podle §242 tr. zákoníku, stejně jako obecné účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku, není důvodem nepřípustnosti trestního stíhání, ale důvodem zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. f) tr. ř., popř. důvodem vyslovení zprošťujícího rozsudku podle §226 písm. e) tr. ř.
12. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
18. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 9, 10 rozsudku nalézacího soudu, body 5–8, str. 4, 5 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného. Pokud jde o obviněným zpochybňované období, v němž nemělo docházet k odvodům plateb specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I. výroku o vině, pak je třeba uvést, že závěr o jednotlivých obdobích, v nichž se obviněný dopouštěl projednávané trestné činnosti, vyplývá z provedených četných listinných důkazů, zejména z listin poskytnutých oprávněnými osobami (č. l. 202–231 a 232–242), a závěrů znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a mzdy, zpracovaného Ing. Evou Klapuchovou, včetně jeho doplnění (č. l. 365–397, 401–412, 413–418, 934–949) v nichž znalkyně konstatovala neodvádění povinných plateb nejpozději k listopadu roku 2015. Pro inkriminované období byl skutek popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a soudy, vázány obžalovací zásadou vyjádřenou v §2 odst. 8 tr. ř., nemohly období páchání skutku prodlužovat. Přitom je třeba zdůraznit, že obviněný nepopírá, že by v předmětné době povinné platby řádně neodváděl, naopak uvádí, že skutek, pro nějž je stíhán, měl být delšího trvání. Taková námitka je zcela bezpředmětná, žádným způsobem totiž obviněnému nesvědčí, naopak delší období páchání trestného činu, striktně posuzováno, by vyznělo pouze v jeho neprospěch a zvyšovalo by společenskou škodlivost jeho činu. Lze však připustit, že má svůj význam v kontextu obviněným předestřených výtek vztahujících se k použití zvláštního ustanovení o účinné lítosti podle §242 tr. zákoníku, o čemž bude ještě dále pojednáno. Tvrdil-li obviněný, že neměl finanční prostředky, proto nedošlo ke srážce příslušných dávek z hrubých mezd zaměstnanců a ani k jejich použití na jiné účely, je toto tvrzení v rozporu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu. Provedenými důkazy bylo prokázáno a součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně je, že obviněný jako jednatel a odpovědná osoba společnosti B. G., z vyplacených hrubých mezd povinné platby srazil, avšak oprávněným subjektům je neodvedl, a zaměstnancům mzdy, byť v pozdějším období přibližně od září roku 2014 se zpožděním či postupně, vyplácel. Tento závěr je podložen zejména výpověďmi zaměstnanců, kteří potvrdili, že jim byly částky vzniklé po odečtení povinných plateb z hrubé mzdy vypláceny, a též znalkyně Ing. Eva Klapuchová uvedla, že společnost strhávala povinné platby z mezd zaměstnanců, avšak tyto neodváděla, že společnost nejspíše prostředky, které neodvedla, použila pro běžný chod společnosti, což vypověděl i sám obviněný. Znalkyně rovněž potvrdila závěr, že společnost měla dostatek finančních prostředků pro úhradu povinných odvodů z mezd až do prosince roku 2013, přičemž nalézací soud shledal, že společnost měla dostatek zdrojů k úhradě těchto odvodů i po uvedeném datu, jelikož vlastnila nemovitost (č. l. 462), kterou mohl obviněný prodat, získat tak dostatek finančních prostředků a povinné platby hradit. Nelze souhlasit ani s námitkou, že z bankovních výpisů nebylo zřejmé, jaký byl disponibilní zůstatek na účtu, a proto nebylo možno dovodit, že obviněný mohl s finančními prostředky na účtu disponovat a uhradit povinné odvody z mezd svých zaměstnanců, když právě z výpisů z bankovních účtů jsou zjevné dispozice s finančními prostředky na účtech se nacházejících a úhrady provozních nákladů společnosti, nelze proto říci, že by obviněný s finančními prostředky disponovat nemohl.
19. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
20. Z hlediska obsahu dovolání jsou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné výhrady týkající se rozsahu trestní odpovědnosti obviněného a použití zvláštního ustanovení o účinné lítosti v návaznosti na platby dodatečně zaslané správcům jednotlivých povinných plateb po datu 30. 11. 2015. S jistou dávkou benevolence lze pod uplatněný důvod dovolání podřadit i námitku, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
21. Přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo ve větším rozsahu nesplní jako zaměstnavatel nebo plátce svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň, pojistné na důchodové spoření, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění. Získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, naplní znaky skutkové podstaty uvedené v §241 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný naplnil znaky uvedeného přečinu tím, že ve větším rozsahu nesplnil jako zaměstnavatel a plátce svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení, pojistné na zdravotní pojištění a získal takovým činem pro sebe značný prospěch. Pokud jde o zákonný znak „větší rozsah“, nejde sice přímo použít výkladové pravidlo uvedené v §138 odst. 1 tr. zákoníku , ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nenajdou uplatnění, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 50 000 Kč. Částky za jednotlivé platby je třeba sčítat a počítat tak celkový rozsah nesplnění uvedené zákonné povinnosti. Neodvede-li pachatel více uvedených povinných plateb, půjde o jeden skutek a přečin podle §241 tr. zákoníku, jde-li se zřetelem k objektivním a subjektivním souvislostem o pokračování v trestném činu (§116 tr. zákoníku). „Značný prospěch“ vyplývá z §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku a činí nejméně 500 000 Kč. Z hlediska zavinění se u přečinu podle §241 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl (§15 tr. zákoníku). Stran naplnění subjektivní stránky kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 2 §241 tr. zákoníku postačí nedbalost [§17 písm. a) tr. zákoníku]. Z argumentace obviněného je však zjevné, že namítal absenci potřebné formy zavinění pouze k základní skutkové podstatě projednávaného přečinu.
22. Porušení zákonné povinnosti odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti znamená neodvedení těch plateb, resp. jejich částí, které je povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků prostřednictvím zaměstnavatele (plátce), jenž mu je srazil při výplatě mzdy nebo platu, tedy plateb, které je zaměstnavatel povinen odvést podle příslušných zvláštních zákonů (zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů).
23. Předpokladem trestní odpovědnosti konkrétní osoby za tento trestný čin je, aby zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky na povinné odvody a neodvedl je. Z toho vyplývá i to, že musel mít k dispozici dostatek prostředků na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použil na jiné účely nebo je ponechal na účtu u banky či v hotovosti v pokladně (srov. rozhodnutí č. 30/2001 Sb. rozh. tr.).
24. V daném případě vyšly soudy obou stupňů ze zjištění, že částky určené na jmenované povinné odvody byly zaměstnancům skutečně sraženy, nicméně příslušné částky nebyly odvedeny, nýbrž použity na financování provozní činnosti společnosti. Obviněný uváděl, že společnost neměla dostatek finančních prostředků, aby mohla všechny své závazky hradit. Takové tvrzení je však v rozporu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, když z provedeného dokazování bylo zjištěno, že společnost minimálně do listopadu roku 2013 měla dostatečné finanční prostředky pro hrazení plateb uvedených v §241 tr. zákoníku, avšak strhnuté částky z mezd zaměstnanců neodváděla, a následně, když již dostatečné finanční prostředky pro činění příslušných odvodů neměla, obviněný tomu dostatečně nepřizpůsobil hospodaření společnosti např. propuštěním více zaměstnanců a především prodejem vlastněné nemovitosti, kterým by získal dostatek finančních prostředků pro uhrazení předmětných povinných plateb (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně, bod 8, str. 5 usnesení odvolacího soudu).
25. Přestože je možné, že obviněný neodvedl povinné platby sražené z mezd zaměstnanců proto, aby jejich prostřednictvím uhradil další provozní náklady společnosti, a vytvořil si tak předpoklady pro zlepšení vyhlídek společnosti, nelze opomenout, že společnost se ve špatné finanční situaci nacházela dlouhodobě a nenastala tedy neočekávaně. Praxe soudů zastává pro takové situace ustáleně názor, že pokud pachatel (podnikatel, statutární orgán společnosti) není schopen přizpůsobit hospodaření společnosti (podniku) tomu, aby plnil svou zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v §241 odst. 1 tr. zák., musí podnikání ukončit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 12/2002, pod č. T 297., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 456/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19/2003, pod č. T 458., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 316/2012, ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1406/2015, aj.). Z hlediska posuzování zejména subjektivní stránky je možno konstatovat, že případy dlouhodobého udržování ekonomického stavu plátce tak, že není schopen plnit zákonné odvody, je třeba hodnotit jako úmyslné neplnění zákonných povinností sražené částky odvádět. Jak správně vyhodnotil státní zástupce, v předmětné trestní věci obviněný neodváděl platby uvedené v §241 odst. 1 tr. zákoníku dlouhodobě a šlo i podle Nejvyššího soudu o typický případ udržování ekonomicky neúspěšného podnikání v chodu a pokračování v něm na úkor dlouhodobého neplnění zákonných povinností odvádět platby uvedené v §241 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se tedy uvedeného přečinu dopustil jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. O naplnění znaků zavinění, a to úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není pochybností, poněvadž obviněný o své zákonné povinnosti odvádět za své zaměstnance platby uvedené v §241 odst. 1 tr. zákoníku věděl, ale svévolně ji neplnil.
26. Obviněný vytkl porušení zásady subsidiarity trestní represe, a to v souvislosti se svojí námitkou vztahující se k datu 30. 11. 2015, tedy k datu, kdy podle skutkových zjištění soudů končila období, kdy neodváděl povinné platby. Uváděl, že předmětné datum bylo nezdůvodněné, přičemž podle jeho názoru se mělo s ohledem na uváděnou zásadu subsidiarity trestní represe jednat o datum pozdější, a to datum podání obžaloby či datum vydání rozsudku soudu prvního stupně. V souvislostech uváděných obviněným však Nejvyšší soud prostor pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nenalézá. Námitka obviněného totiž není zcela logická, poněvadž jejím prostřednictvím se dožadoval uplatňování trestní represe za delší období, než je období, pro nějž je trestní řízení vedeno. Z argumentace obviněného je ale zjevné, že se touto námitkou snažil prosadit závěr, že v jeho případě mělo být užito zvláštní ustanovení §242 tr. zákoníku o účinné lítosti, když v pozdějším období, které podle jeho názoru mělo být rovněž zahrnuto do projednávaného skutku, došlo k částečným platbám.
27. Stran zvláštního ustanovení o účinné lítosti podle §242 tr. zákoníku je namístě obecně uvést, že základní podmínkou pro účinnou lítost je, že pachatel dodatečně splní svou povinnost odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na zdravotní pojištění nebo pojistné na úrazové pojištění zaměstnanců v celém rozsahu. Dodatečným splněním této povinnosti ve smyslu §242 tr. zákoníku je třeba rozumět vyrovnání částky, kterou pachatel (fyzická nebo právnická osoba) měl zaplatit jako plátce (zaměstnavatel) za poplatníka (zaměstnance) na daň, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na zdravotní pojištění, resp. vyrovnání částky, kterou měl odvést jako pojistné na úrazové pojištění zaměstnanců. Povinností pachatele je uhradit všechny částky, pokud se vztahují k období vymezenému žalovaným skutkem, pro něž soud zjišťuje trestní odpovědnost pachatele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 5 Tdo 368/2008, ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2458 až 2461).
28. Z uvedeného vyplývá, že obviněnému by žádným způsobem neprospělo, pokud by bylo období vymezené žalovaným skutkem delší a došlo by v něm k částečné úhradě, když, jak bylo uvedeno výše, aby se mohlo jednat o účinnou lítost, musí dojít k úhradě celé dlužné částky, nikoliv její části. Sám obviněný navíc uvedl, že se jednalo o platby činěné nikoliv jeho aktivním jednáním, nýbrž prostřednictvím exekucí.
29. Pro úplnost je s ohledem na argumentaci obviněného dále třeba zdůraznit, že zvláštní účinná lítost podle §242 tr. zákoníku je ve vztahu speciality k obecné účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku, protože stanoví pro pachatele příznivější podmínky, které jsou dány zejména lhůtou pro dodatečné splnění povinnosti (než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek) a dále skutečností, že na rozdíl od obecného institutu účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku není na překážku zániku trestní odpovědnosti podle §242 tr. zákoníku, odvede-li pachatel dodatečně dlužné platby uvedených dávek až pod tlakem zahájeného a probíhajícího trestního stíhání, což by u obecné účinné lítosti vylučovalo splnění podmínky dobrovolnosti jednání (více viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2458–2461). To však neznamená, že pro naplnění účinné lítosti postačí jakákoliv dodatečná úhrada. O účinnou lítost půjde tehdy, pokud dlužné pojistné uhradí pachatel sám, nebo v případě, kdy jiným způsobem zařídí, aby za něho bylo uhrazeno jinou osobou (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 16. 12. 1971, sp. zn. 1 To 154/71, uveřejněné pod č. 44/1972 Sb. rozh. tr.). Postačí dokonce, když ke splnění třetí osobou přispěje jakoukoli svou aktivní činností (třetí osobu vyzve k úhradě, požádá ji o uhrazení apod.), případně jako osoba jednající za právnickou osobu coby dlužníka takto učiní v součinnosti s takto příslušnou právnickou osobou. Vždy se však musí jednat o aktivní jednání obviněného (viz dovolatelem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1406/2015). Podmínky účinné lítosti by byly splněny i tehdy, jestliže si adresát příslušné platby započte zaslanou částku na něco jiného. Je však třeba, aby pachatel uvedl, na kterou dlužnou částku konkrétné platbu poskytuje. V projednávané věci byl postoj obviněného ke splněné zákonné povinnosti zcela pasivní. Dlužné částky byly odvedeny na podkladě exekučního titulu vydaného na podkladě iniciativy státu, resp. správců povinných plateb, poté, co jiná opatření selhala a následné úhrady tak nelze chápat jako dodatečné splnění zákonné povinnosti ve smyslu ustanovení §242 tr. zákoníku.
30. Přečin podle §241 tr. zákoníku byl dokonán již nesplněním zákonné povinnosti obviněného odvést za zaměstnance platby uvedené v §241 odst. 1 tr. zákoníku a k platbám odvedeným dodatečně v rámci exekuce nelze přihlížet ani při stanovení rozsahu či prospěchu coby zákonných znaků uvedené skutkové podstaty. Ve shodě s odvolacím soudem (bod 6, str. 4 usnesení) i státní zástupce přiléhavě poznamenal, že přesto soud prvního stupně ve prospěch obviněného dodatečně učiněné platby při stanovení celkové výše dlužných částek v určitém rozsahu zohlednil. Ze skutkových zjištění soudů a ani z vyjádření dovolatele neplyne, že by došlo k úplnému dodatečnému splnění zákonné povinnosti. Odvolací soud v této souvislosti s oporou v obsahu spisu shrnul, že v letech 2016–2018 došlo k úhradě částek na základě probíhajících exekucí, exekučně došlo k dražbě nemovitého i movitého majetku. Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) také správně uvedl, že obviněný se svojí pasivitou připravil o možnost relevantní nápravy a že jeho požadavku, aby uhrazené částky byly určeny na pokrytí dlužných odvodů uvedených v obžalobě, nelze přisvědčit. S připomenutím, že platby na úhrady dlužných částek byly prováděny v rámci exekučních řízení a zasílány exekutory, výstižně uzavřel, že obviněný se tak připravil o možnost určit, na jaké konkrétní pohledávky mají být finanční prostředky zaúčtovány (bod 7, str. 5 usnesení odvolacího soudu, obdobně str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Zánik trestní odpovědnosti za přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti z důvodů uvedených v §242 tr. zákoníku byl tudíž v posuzované trestní věci vyloučen nejen z důvodu neuhrazení celé dlužné částky, ale též z důvodu absence jakékoliv vlastní aktivity obviněného ve vztahu k její úhradě.
31. Pouze pro úplnost lze poznamenat, že obviněnému nelze dát za pravdu, pokud tvrdil, že dlužnou částku neuhradil dodatečně před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně z důvodu nedostatečné aktivity soudu při zjišťování aktuální výše dluhu na povinných platbách a nedostatečnou součinnost dotčených subjektů při zjišťování předmětné skutečnosti. Ze spisového materiálu se podává, že soud nejenže činil dotazy na dotčené subjekty za účelem zjištění aktuální výše dluhu obviněného, ale rovněž nechal vypracovat dodatek ke znaleckému posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a mzdy. Znalkyně Ing. Eva Klapuchová v doplnění svého znaleckého posudku ze dne 6. 3. 2018 (č. l. 934 až 949) shrnula konečný stav dlužných částek na povinné platby obviněného, když od částek, které měl obviněný již původně předmětným subjektům odvést, odečetla částky, které byly na tyto platby později uhrazeny. Z obsahu vyjádření obviněného ze dne 17. 5. 2018 je zjevné, že obviněný byl s aktuální výší svých dluhů obeznámen, přesto k jejich úhradě nedošlo. Obviněnému tak bylo umožněno před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně dodatečně dlužnou částku uhradit a naplnit tak podmínky pro užití zvláštního ustanovení o účinné lítosti podle §242 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, nemohl být obžaloby zproštěn z důvodu uvedeného v §226 písm. e) tr. ř. (trestnost činu zanikla).
32. Jde-li o případné použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, jak se o tom dovolatel zmiňuje též s odkazem na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1406/2015, dovolací soud neshledal žádné důvody pro zpochybnění vyvození trestní odpovědnosti obviněného a důsledků s ní spojených.
33. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
34. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
35. Soud prvního stupně, jakož i odvolací soud se jednáním obviněného jako jednatele společnosti důsledně zabýval, hodnotil situaci, za níž společnost nadále vyvíjela činnost, vyplácela svým zaměstnancům mzdy v nezměněné výši. Třebaže disponovala i nemovitým majetkem, dobrovolně jej k úhradě a splnění zákonné povinnosti odvádět za své zaměstnance povinné platby nepoužila. Neplnění zákonných povinností vůči státu si přitom byl obviněný vědom. Nebyly zjištěny žádné takové okolnosti, které by z hlediska celospolečenských zájmů mohly vést k úvahám o, byť částečné, omluvitelnosti jednání obviněného tak, aby bylo možno učinit závěr o nenaplnění potřebné míry společenské škodlivosti jeho jednání. Částečnou úhradu neodvedených plateb uvedených v §241 odst. 1 tr. zákoníku prostřednictvím exekuce nelze považovat za okolnost, která by opodstatňovala závěr o absenci naplnění potřebné míry společenské škodlivosti jednání, které jinak vykazuje formální znaky přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Že však jde o okolnost, která společenskou škodlivost jednání obviněného modifikuje v jeho prospěch, bylo dostatečně vyjádřeno ve výroku o trestu.
36. Obviněný v dovolání odkázal i na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a argumentoval tím, že nemohl využít institut o účinné lítosti za stavu, poněvadž orgány činné v trestním řízení nebyly schopny až do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně zjistit celkovou dlužnou částku, a proto obviněný, ačkoliv tak učinit chtěl, nemohl dlužnou částku před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně uhradit.
37. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obecně se jedná o případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1 , 2 a 5 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c) , odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. či §314p odst. 3 písm. c) tr. ř. nebo §314r odst. 5 tr. ř., a místo toho došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé a je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1 , 2 tr. ř. Tento dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech uvedených v ustanovení §11 odst. 1 , 2 a 5 tr. ř. nebo podle §11a tr. ř., protože jen v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3162).
38. Obviněný ve své podstatě nenamítal, že byl naplněn některý z důvodů, pro který nelze zahájit trestní stíhání, ani důvod, pro který je třeba již zahájené stíhání zastavit. Namítal, že mu nebylo umožněno naplnit podmínky zvláštního ustanovení o účinné lítosti podle §242 tr. zákoníku, čímž by došlo k zániku jeho trestní odpovědnosti, na jehož základě by pak mělo dojít k zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. f) tr. ř. v přípravném řízení, případně ke zproštění obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. e) tr. ř. v řízení před soudem. Taková námitka tedy nemá souvislost s nepřípustností trestního stíhání ve smyslu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a pod uplatněný dovolací důvod ji nelze podřadit. Podřadit ji však lze pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací soud se ní v daných souvislostech již vypořádal a vysvětlil, proč obviněný nesplnil předpoklady uvedené v ustanovení §242 tr. zákoníku a proč tedy nebylo možno reálně uvažovat o zániku trestní odpovědnosti za přečin podle §241 tr. zákoníku.
39. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo částečně podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., částečně bylo zjevně neopodstatněné, proto je jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 2. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu