ECLI:CZ:NS:2020:8.TZ.101.2019.1
sp. zn. 8 Tz 101/2019
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2020 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Jana Bláhy stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. P., nar. XY v XY, v době odsouzení bytem XY, zemřelého dne 27. 1. 2015, proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 6. 2. 1957, sp. zn. 1 T 6/57 , a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 6. 2. 1957, sp. zn. 1 T 6/57 , byl v neprospěch obviněného J. P. porušen zákon v ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona , ve znění účinném do 29. 12. 1957.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se zrušuje napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §271 odst. 1 tr. ř. se obviněný J. P. podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 29. 10. 1956 nenastoupil u OVS Komárno vojenskou základní službu, k níž byl řádně předvolán povolávacím rozkazem, a odmítal ji i nadále vykonávat z důvodu svého náboženského přesvědčení, jí mž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 29. 12. 1957 , neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 6. 2. 1957, sp. zn. 1 T 6/57, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 1956 (dále jen „trestní zákon“), za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně. Rozsudek nabyl právní moci dne 15. 2. 1957.
2. Proti tomu pravomocnému rozsudku podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. P. stížnost pro porušení zákona, v níž poukázala na ustanovení §265 odst. 1 trestního zákona, podle něhož se uvedeného trestného činu dopustil ten, kdo v úmyslu se trvale vyhnout vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupil službu v branné moci v ozbrojených silách do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze , a zmínila i znění §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky z roku 1948 (dále „Ústava z roku 1948“), které zaručovalo svobodu svědomí.
3. Ministryně spravedlnosti zdůraznila, že obviněný (ani nikdo další z oprávněných osob) nepožádal o provedení přezkumného řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 119/1990 Sb.“), podle jehož §1 odst. 1, 2 bylo účelem zákona o rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. V souvislosti s takto vymezenými zásadami zmínila smysl rehabilitace, jímž bylo sledovat odstranění největších křivd, které se staly v justičním rozhodování v letech 1948 až 1989, a poukázala na relevantní judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu k obdobným otázkám (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 285/97, sp. zn. I. ÚS 671/01 a sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 6 Tz 144/98, sp. zn. 7 Tz 17/99, sp. zn. 15 Tz 67/2003, sp. zn. 4 Tz 143/2005 a sp. zn. 3 Tz 12/2011), z nichž vyplývá, že výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděn soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu v současné době platné tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.
4. V té souvislosti ministryně spravedlnosti konstatovala, že pokud v posuzovaném případě obviněný J. P. odmítl nastoupit vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, přičemž toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, a pro toto jednání byl bývalým Vojenským obvodovým soudem Karlovy Vary odsouzen, tak pouze uplatnil právo na svobodu vyznání zaručené v §15 odst. 1 Ústavy z roku 1948, která sice tuto svobodu formálně garantovala, ovšem bez toho, že by byla vydána navazující norma nižší právní síly, jakož i právo na svobodu svědomí a náboženské přesvědčení ve smyslu článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv OSN ze dne 10. 12. 1948. Zdůraznila, že občan, kterému jeho svědomí nebo náboženské vyznání bránilo ve výkonu vojenské služby, přitom až do 14. 3. 1990, kdy nabyl účinnosti zákon č. 73/1990 Sb., o civilní službě, neměl legální možnost zvolit alternativu k výkonu základní vojenské služby. Proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. S ohledem na výše uvedené ministryně spravedlnosti dospěla k závěru, že jednání obviněného J. P. tak, jak je popsáno v napadeném rozsudku, z tohoto , není a nebylo trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku – protiprávnosti .
5. Ze všech rozvedených důvodů ministryně spravedlnosti vyjádřila, že v dané věci došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného J. P., a je proto namístě předmětný odsuzující rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 6. 2. 1957 sp. zn. 1 T 6/57, jakož i další obsahově navazující rozhodnutí zrušit, a napravit tak nezákonný stav, a tím poskytnout pozůstalým obviněného určité zadostiučinění. Z uvedených důvodů n avrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 6. 2. 1957 sp. zn. 1 T 6/57, byl v neprospěch obviněného J. P. porušen §265 odst. 1 trestního zákona, a aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 6. 2. 1957, sp. zn. 1 T 6/57, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného J. P. obžaloby pro výše popsaný skutek, neboť tento není trestným činem.
6. Za již zemřelého obviněného se ke stížnosti pro porušení zákona souhlasně vyjádřil jeho obhájce, který považoval stížnost pro porušení zákona za oprávněnou ze všech ministryní spravedlnosti zmíněných důvodů, a to i s poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, v nichž také šlo o jediné odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení před rokem 1990. Uvedená rozhodnutí jsou přitom plně aplikovatelná i na případ obviněného J. P., který byl svědkem Jehovovým stejně jako ti, jichž se uvedená rozhodnutí týkají, přičemž z nich vzhledem k tam zakotveným obecným právním zásadám mohou mít prospěch i osoby jiného vyznání. Ačkoli v době, kdy byl obviněný odsouzen, bylo tehdejším režimem právo na svobodu svědomí a náboženského vyznání potlačováno, v současnosti je právo na odepření vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského vyznání uznáváno jako základní lidské právo (viz článek 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a Svědkové Jehovovi jsou zákonně registrováni jako náboženská společnost (viz položku č. 17 v příloze k zákonu č. 3/2002 Sb.). S ohledem na uvedené se obhájce s návrhem ministryně spravedlnosti ztotožnil.
II.
7. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení, a z kopie napadeného rozsudku Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 6. 2. 1957, sp. zn. 1 T 6/57 , přiložené k podané stížnosti pro porušení zákona shledal, že obviněný J. P. byl tímto rozsudkem odsouzen pro skutek spočívající v tom, že dne 29. 10. 1956 nenastoupil u OVS Komárno vojenskou základní službu, k níž byl řádně předvolán povolávacím rozkazem a odmítal ji i nadále vykonávat z důvodu svého náboženského přesvědčení . Skutek kladený obviněnému za vinu byl posouzen jako trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 trestního zákona.
8. Z odůvodnění uvedeného rozsudku plyne, že soud vycházel pro uvedené závěry z okolností, jak byly ve věci zjištěny, mimo jiné ze zprávy OVS Komárno, opisu telegramu a z doznání obviněného, z nichž zjistil, že obviněný byl v říjnu 1956 řádně odveden v Komárně a uznán schopným výkonu vojenské základní služby. V důsledku toho obdržel dne 22. 10. 1956 povolávací rozkaz, podle kterého měl nastoupit vojenskou základní službu dne 29. 10. 1956 u OVS Komárno, což však neučinil. Vojenskou základní službu nenastoupil ani po obdržení upomínacího telegramu a setrval dále ve svém zaměstnání až do zadržení dne 19. 12. 1956. Ve svém vyjádření před soudem se doznal s tím, že byl veden svým náboženským přesvědčením, neboť jeho víra (Svědkové Jehovovi) mu zakazuje vykonávat vojenskou službu se zbraní. Soud tuto obhajobu obviněného považoval za zcela nerozhodnou a zdůraznil občanskou povinnost každého občana vykonat vojenskou základní službu, čehož si byl obviněný plně vědom. Shledal proto, že obviněný neuposlechnutím výzvy v povolávacím rozkaze a nenastoupením vojenské služby naplnil znaky trestného činu podle §265 odst. 1 trestního zákona. Při výměře trestu zohlednil jako polehčující okolnost plné doznání obviněného a jeho dosavadní řádný život jako dělník pracujícího člověka pocházejícího ze zemědělské rodiny, která hospodaří v rámci JRD. Přitěžující okolnosti neshledal, a proto stanovil výměru trestu při samé dolní hranici trestní sazby.
9. V průběhu veřejného zasedání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i obhájce odkázali na obsah podané stížnosti pro porušení zákona a na závěrečný návrh ministryně spravedlnosti v ní obsažený, s nimiž se v plné šíři ztotožnili. Obhájce navíc odkázal na písemné vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona ze dne 19. 1. 2020, založené v trestním spise.
10. Nejvyšší soud shledal v souladu se stížností pro porušení zákona, že uvedeným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. P., protože bývalý Vojenský obvodový soud Karlovy Vary v rozporu s právem na svobodu svědomí nesprávně dospěl k závěru, že obviněný spáchal trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tehdy platného trestního zákona.
11. Svobodu svědomí zakotvoval v době spáchání činu §15 odst. 1 Ústavy z roku 1948 tak, že svoboda svědomí se zaručuje. Podle §15 odst. 2 této Ústavy bylo však dále stanoveno, že světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Z uvedeného je patrné, že tehdejší právní úprava nepřipouštěla žádnou alternativu k výkonu vojenské základní služby pro osoby, u kterých by výkon vojenské služby byl popřením náboženského přesvědčení, a tím byl jen zvýrazněn formální charakter práva deklarovaného tehdejší Ústavou. Právo, na jehož základě obviněný své rozhodnutí realizoval, vyplývalo z článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv přijaté Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. 12. 1948.
12. Z popsaného je zřejmé, že uvedeným odsouzením bylo uvedené právo obviněného porušeno, a nebylo odčiněno ani po pádu totality v České republice v souladu se zákonem o soudní rehabilitaci, jehož účelem podle §1 odst. l zákona č. 119/1990 Sb. (ve znění zákona č. 47/1991 Sb.) bylo zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle §1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
13. Podle dostupných podkladů je zřejmé, že obviněný J. P. rehabilitován nebyl, a proto bylo nutné ve smyslu i těchto ustanovení na přezkoumávanou trestní věc nahlížet, a to s přihlédnutím k účelu zákona o soudní rehabilitaci, jenž zde nebyl aplikován, ač je zřejmé, že jde o případ výše zmíněné a dosud neodčiněné křivdy nezákonného odsouzení při porušení svobody svědomí.
14. Z uvedených důvodů bylo namístě na základě stížnosti pro porušení zákona tento stav napravit zrušením shora uvedeného odsuzujícího rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 6. 2. 1957, sp. zn. 1 T 6/57, a to v souladu s nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, vyhlášeného pod č. 106/2003 Sb., podle něhož „výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se "starým právem" (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 1, vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona“.
15. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje i na další rozhodnutí, jimiž byly vysloveny obdobné názory, podle nichž byla diskriminační a nezákonná ta rozhodnutí, která se týkala odsouzení za jednání, kde souzený postoj obviněného byl projevem jeho osobního rozhodnutí, jež bylo diktováno jeho svědomím a zformováno jeho vírou. Jedná se o četnou judikaturu Ústavního soudu, a vedle již citovaného nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (vyhlášen pod č. 106/2003 Sb.) je třeba zmínit též na nálezy zmíněné ve stížnosti pro porušení zákona i ve vyjádření obhájce obviněného, jakož i na ni navazující judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, a dále rozsudky ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 4 Tz 52/2009, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 7 Tz 31/2011, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 6 Tz 8/2013, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 7 Tz 15/2013.
16. Na základě uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud obviněný J. P. odmítl nastoupit výkon základní vojenské služby, k němuž byl povolán povolávacím rozkazem, z důvodu svého náboženského přesvědčení o nepoužití zbraně vyplývající z jeho víry Svědků Jehovových, a toto jeho jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení všem občanům zaručené §15 odst. 1 Ústavy z roku 1948. Deklarovanou svobodu svědomí tato Ústava z roku 1948 popírala i v §34 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze popsané jednání obviněného považovat za trestný čin, a proto je zřejmé, že Vojenský obvodový soud Karlovy Vary nespravedlivě obviněného uznal vinným trestným činem nenastoupení vojenské služby podle §265 odst. 1 zmíněného trestního zákona, když podle §2 odst. 3 trestního řádu tehdy platného bylo jeho úkolem v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
III.
17. Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 6. 2. 1957, sp. zn. 1 T 6/57 , byl v neprospěch obviněného J. P. porušen zákon v ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon , ve znění účinném do 31. 12. 1956, a podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté podle §271 odst. 1 tr. ř. obviněného J. P. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro popsaný skutek , neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
18. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil proto, že neměl pochybnosti o správnosti popsaných skutkových zjištění v předmětné trestní věci, a tudíž za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout, neboť skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno, z důvodů rozvedených výše, pokládat za trestný čin.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 2. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu