ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.1107.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 1107/2021-1664
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2021 o dovolání obviněného X. H. B., nar. dne XY, státního příslušníka Vietnamské republiky, v České republice bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 11 To 171/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 53 T 13/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dovolání obviněného X. H. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 7. 2017, č. j. 53 T 13/2016-957, byl obviněný X. H. B. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí blíže specifikovaných na str. 6 výroku rozsudku.
2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:
od přesně nezjištěné doby, nejméně od měsíce října 2015 do 10. 1. 2016 v XY v hale bez č. p., stojící na parc. č. XY v katastrálním území XY pomáhal dosud neustanoveným osobám a obviněnému D. T. T., který neoprávněně pěstoval rostliny konopí v celkovém množství 700 kusů, a v indoorové pěstírně odborně vybavené mj. vzduchotechnikou se 3 kusy stojanových ventilátorů a 3 kusy radiálních ventilátorů, 5 kusy uhlíkových filtrů, 55 kusy svítidel s výbojkami, 60 kusy předřadníků, 3 teploměry a chemikáliemi zlepšujícími prosperitu rostlin, kdy k tomuto účelu bylo v objektu uvedené firmy uzpůsobeno sedm místností, přičemž rostliny se nacházely ve třech místnostech rozdělené podle fáze jejich růstu, kdy se konkrétně jednalo o 312 ks rostlin tzv. „řízků“ a 388 rostlin ve fázi růstu o výšce 35 až 45 cm, přičemž celkové množství účinné látky v zajištěných rostlinách činilo celkem nejméně 21,6 g delta-9-THC, a takto jednal v úmyslu sklidit pěstované rostliny konopí a zpracovat je do uživatelné formy, tzv. marihuany, přičemž mohl získat nejméně 20 125 g sušiny obsahující nejméně 12% delta-9-tetrahydrocannabinolu o obsahu nejméně 2 415 g, a s vědomím, že pěstování takovýchto rostlin je zakázáno, neboť konopí je omamnou látkou zařazenou do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu §44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších změn a doplňků, a delta-9-tetrahydrocannabinol je jako psychotropní látka zařazen do seznamu II. podle Jednotné úmluvy o psychotropních látkách, v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu §44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších změn a doplňků, se zřízením popsané indoor pěstírny, a to tak, že nejméně dne 27. 10. 2015 přenášel díly užité technologie a zařízení pro pěstování rostlin konopí do inkriminovaného objektu, nejméně ve dnech 24. 12. 2015 a 5. 1. 2016 navštívil obviněného D. T. T. v inkriminovaném objektu a pohyboval se v pěstebních prostorách a dále se podílel na likvidaci pěstírny, kdy v úmyslu odvézt technologie a zařízení indoor pěstírny si pronajal na žádost dosud neustanovené osoby dne 10. 1. 2016 nákladní motorové vozidlo zn. VW Crafter, RZ XY, kterým téhož dne kolem 15.00 hodin přijel společně s obž. D. T. T. a T. K. D., nar. XY, do XY a započal s demontáží užitých technologií a zařízení, v čemž mu bylo zabráněno policejním orgánem.
3. Tímtéž rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestech ohledně obviněných D. T. T. a B. N. C.
4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění D. T. T. a X. H. B. rozhodl Vrchní soudu v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2018, č. j. 11 To 171/2017-1072, tak, že zrušil napadený rozsudek ve vztahu k těmto obviněným podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného X. H. B. na shora uvedeném skutkovém základě uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za toto jednání obviněného X. H. B. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to substrátu z nákladového prostoru vozidla VW Crafter, mobilního telefonu Nokia 1110i, typ RH-93, IMEI: XY, se SIM kartou ICCID: XY a finanční hotovostí v celkové výši 146 Kč.
5. Tímtéž rozsudkem nově rozhodl o vině a trestech ohledně obviněného D. T. T.
6. Výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním v neprospěch obviněných X. H. B. a D. T. T., na jehož podkladě Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 8. 2019, č. j. 11 Tdo 517/2019-1363, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. ve vztahu k těmto obviněným zrušil ve výroku o trestech rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2018, č. j. 11 To 171/2017-1072, přičemž podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Následně Vrchní soud v Praze svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. 11. 2019, č. j. 11 To 171/2017-1411, z podnětu odvolání obviněného X. H. B. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 7. 2017, č. j. 53 T 13/2016-957, podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2018, č. j. 11 To 171/2017-1072, a při nezměněném výroku o zabrání věci odsoudil obviněného X. H. B. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věcí blíže specifikovaných na str. 2 výroku rozsudku.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný X. H. B. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
9. V rámci své dovolací argumentace obviněný namítá, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho argumentací uvedenou v odvolacím řízení, zejména pak, že nesprávně posoudil okolnosti naplnění zákonných podmínek pro aplikaci ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku o snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Obviněný podotkl, že splňuje zákonné podmínky pro to, aby mu byl trest odnětí svobody snížen pod dolní hranici trestní sazby, neboť použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem by pro něj bylo nepřiměřeně přísné. V tomto směru poukázal na jeho minimální podíl na páchání trestné činnosti, kdy navíc zastával pouze vedlejší roli v rámci projednávané trestné činnosti. K povaze a závažnosti pokusu, resp. pomoci ke spáchání trestného činu obviněný uvedl, že měl spolu s dalším obviněným D. T. T. v úmyslu trestnou činnost ukončit a zamezit tak společensky škodlivému veřejnému šíření drog. Konečně pak poukázal na vážně nemocnou dceru žijící ve Vietnamu, která potřebuje péči obou rodičů a rovněž svůj špatný zdravotní stav, kdy odvolací soud zamítl jeho návrh na dokazování vyžádáním zprávy o jeho zdravotním stavu s odůvodněním, že tak mohl učinit obviněný sám. Takovou dokumentaci však obviněný nestihl zajistit právě s ohledem na jeho špatný zdravotní stav a jazykovou bariéru, kdy jej neznalost českého jazyka velmi limituje v komunikaci s vězeňskou službou. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2019, č. j. 11 To 171/2017-1411, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 7. 2017, č. j. 53 T 13/2016-957, zrušil a přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
10. Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k podanému dovolání vyplývá, že obviněný v podstatě opakuje námitky, jimiž argumentoval v odvolacím řízení. Státní zástupkyně podotkla, že moderační ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku umožňuje soudu snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby v případě, že pachatele trestného činu odsuzuje za pokus podle §21 tr. zákoníku. I když aplikace §58 odst. 5 tr. zákoníku, na rozdíl od podmínek uvedených v §58 odst. 1 tr. zákoníku, neváže uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby na zvláštní okolnosti případu či zvláštní poměry pachatele, je nicméně podle znění zákona nezbytné, aby vzhledem k povaze a závažnosti pokusu bylo možné mít za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.
11. Jak státní zástupkyně zdůraznila, samotná skutečnost, že jednání pachatele nebylo dokončeno a je posuzováno toliko jako pokus podle §21 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k §21 odst. 2 tr. zákoníku nicméně uložení trestu odnětí svobody pod zákonnou hranici zákonné trestní sazby neumožňuje. K tomu poukázala, že k dokonání činu nedošlo toliko v důsledku zásahu Police České republiky, která omamné prostředky zajistila, a zabránila tak jejich vyvedení na drogovou scénu, přičemž tato okolnost nastala zcela nezávisle na vůli dovolatele, který naopak ze svého pohledu učinil vše pro dokonání trestného činu. Na předmětné drogové trestné činnosti se podílel významnou a nezastupitelnou měrou, když bez jeho účasti by pěstírna nemohla vůbec fungovat. V prostorách pěstírny se rovněž pohyboval, když spoluobviněného D. T. T. do pěstírny dopravil, zabezpečoval mu jídlo, obstarával potřebné chemikálie pro pěstování rostlin konopí, poskytl mu i návod, jak konopí efektivně pěstovat a rovněž pronajal vozidlo za účelem přepravy drog z pěstírny. Má tedy za to, že bez činnosti dovolatele tato forma drogové trestné činnosti nemohla být vůbec páchána. Státní zástupkyně uzavřela, že vzhledem k uvedenému nebyly splněny podmínky použití §58 odst. 5 tr. zákoníku, když obviněný X. H. B. společně se spoluobviněným D. T. T. fakticky měli na starosti „zdárný“ provoz pěstírny konopí a v plném rozsahu zabezpečovali pěstování rostlin.
12. Obviněný nadto založil své námitky výlučně na otázkách skutkových, kdy soudům vytýká nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů. Svými námitkami se tak domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Státní zástupkyně proto dovodila, že výhrady uplatněné obviněným není možno mít za důvodné, a napadené rozhodnutí tak netrpí žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného X. H. B. je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
15. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Obviněný X. H. B. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolací námitky týkající se skutkových zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., a to i ve vztahu k napadenému výroku o trestu, nemají povahu právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
17. K obviněným zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že odvolací soud své rozhodnutí o uložení trestu odnětí svobody založil na nesprávném hmotněprávním posouzení, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v podaném dovolání v tomto směru v podstatě jen opakuje námitky, jež uplatnil již v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, se kterými se odvolací soud nyní již dostatečně a řádným způsobem vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Jak z dovolání obviněného vyplývá, podstatou jeho dovolacích námitek jsou výhrady, že odvolací soud učinil nesprávný závěr, pokud nepoužil ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a vyměřil mu trest v rámci zákonem stanovené trestní sazby, přičemž takto uložený trest se obviněnému jeví nepřiměřeně přísný. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
18. Jak vyplývá z výše uvedeného, obviněný své námitky sice opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v posuzované věci je však zřejmé, že takto jím vymezené dovolací námitky nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř., zakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť v podstatě jen směřují do výměry (neboli přísnosti) uloženého trestu odnětí svobody.
19. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že případná nepřiměřenost trestu samotná není dovolacím důvodem ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který by připadal v úvahu jen v případě překročení sazby trestu stanovené v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, při překročení limitu vyplývajícího v konkrétní věci z jiných ustanovení nebo byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon v konkrétním případě nepřipouští. O žádnou z těchto alternativ u obviněného ovšem nejde. Nepřiměřenost trestu pak nelze namítat, jak to učinil obviněný, ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je na rozdíl od dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obecným hmotně právním důvodem. Ze vzájemného vztahu obou těchto důvodů dovolání logicky vyplývá, že samotný výrok o trestu lze napadat jen takovými hmotně právními námitkami, které jsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010). Kromě toho pouhá nepřiměřenost trestu jako dovolací důvod by byla v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku, když bez dalšího není důvodem ani k podání stížnosti pro porušení zákona (§266 odst. 2 tr. ř.) nebo k povolení obnovy řízení (§278 odst. 1 věta první tr. řádu), které jsou dalšími mimořádnými opravnými prostředky. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ani námitka obviněného, že nebylo použito ustanovení o mimořádném snížení trestu podle §58 tr. zákoníku. Vytýkané nepoužití ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku u obviněného není zjevně otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován spáchaný skutek, ale nejde ani o jiné nesprávné hmotně právní posouzení, protože v zákoně jsou obsaženy zvláštní dovolací důvody týkající se trestu [§265b odst. 1 písm. h), i), odst. 2 tr. ř.], jejichž existence by byla zbytečná, kdyby se jakékoli další případné pochybení při ukládání trestu považovalo za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 124/2013 a další).
20. Jak z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 356/2002 vyplývá: „námitka, že obviněnému měl být trest odnětí svobody uložen podle §40 odst. 1 trestního zákona (pozn. dnes ustanovení §58 tr. zákoníku) pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, není žádným z dovolacích důvodů podle §265b trestního řádu, protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle §265b odst. 1 písm. h) a i) trestního řádu neobsahují a nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.“
21. Obdobně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012 se podává, že: „skutečnost, že soud nepoužil ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, nenaplňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), a ani žádný jiný dovolací důvod. Naproti tomu nelze vyloučit, aby v případě, kdy soud v důsledku nesprávného hmotněprávního posouzení některé jiné okolnosti umožňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody předpokládané v ustanovení §58 odst. 2, 4, 5 a 6 tr. zákoníku, neaplikoval tento institut, byl naplněn výše označený dovolací důvod“.
22. V posuzované věci se ovšem o takový případ nejedná, když obviněný nepředložil jedinou námitku vztahující se k právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, když skutečnost, že soud v konkrétním případě neaplikoval ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku, jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje ani se nedomáhá existence jiných důvodů pro zmírnění trestu uvedených v §58 odst. 2 a násl. tr. zákoníku. Nutno tedy konstatovat, že předestřené námitky obviněného X. H. B. uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají.
23. V této souvislosti je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody od osmi do dvanácti let. Zatímco soud prvního stupně obviněnému uložil trest odnětí svobody ve výměře deseti roků, odvolací soud po zrušení výroku o trestu z předchozího jeho rozsudku ohledně obviněného tomuto nově uložil trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby uvedené v §283 odst. 3 tr. zákoníku v trvání osmi roků, když současně dospěl k závěru, že nebyly na straně obviněného splněny zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku, jak se toho domáhal.
24. Ustanovení §58 tr. zákoníku, na které předmětné dovolání odkazuje, umožňuje zmírnění trestu odnětí svobody pouze tehdy, pokud se soudu projednávajícímu daný případ jeví dolní hranice trestní sazby jako nepřiměřeně přísná. Toto ustanovení však v pěti odstavcích obsahuje celou řadu důvodů pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, dokonce s různými dopady na spodní hranici modifikované trestní sazby. Podle obviněného mělo být v jeho případě aplikováno ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku (pozn. od 1. 10. 2020 jde o ustanovení §58 odst. 6 tr. zákoníku).
25. Lze připomenout, že použití §58 odst. 5 tr. zákoníku sice není výslovně vázáno na okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá §58 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem bez jejich zhodnocení by nebylo možné určit jak vysoký trest odnětí svobody je schopen zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti a zda výměra trestu v rámci zákonné trestní sazby by skutečně byla nepřiměřeně přísná pro pachatele přípravy trestného činu, jeho pokusu nebo pomoci k trestnému činu. Protože u přípravy, pokusu a pomoci jde podle §58 odst. 5 tr. zákoníku o snížení trestu odnětí svobody, které je mimořádné, vyžaduje se, aby příprava trestného činu, jeho pokus a pomoc k jeho spáchání nedosahovaly závažnosti jiných obvyklých případů. Povaha a závažnost přípravy, pokusu a pomoci se budou posuzovat především podle hledisek uvedených v §39 odst. 6 písm. b), c) tr. zákoníku. Povaha přípravy, pokusu a pomoci bude vyplývat zejména z charakteru podniknutého jednání, z jeho formy a závažnosti trestného činu, k němuž směřovaly. Závažnost je dána především typovou závažností trestného činu, dále tím, do jaké míry se příprava a pokus rozvinuly a jaké skutečnosti zabránily dokonání trestného činu. Okolnost, že došlo pouze k přípravě trestného činu, k pokusu o něj nebo k pomoci k trestnému činu, však nemůže sama o sobě, bez ohledu na další významné skutečnosti, odůvodnit snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve smyslu §58 odst. 5 tr. zákoníku. Rovněž nestačí zjištění, že pachatel, jemuž je ukládán trest za přípravu k trestnému činu, za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu, dosud vedl řádný život (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 798-799).
26. Jedná se o „mimořádné snížení trestu odnětí svobody“, nikoliv o pravidelný postup soudu, a proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti (polehčující okolnosti) ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Použití tohoto institutu je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. č. I/1965 Sb. rozh. tr.). Pro aplikaci tohoto ustanovení je nutné respektovat jeho výjimečný charakter a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech výše uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných, např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod. (srov. rozhodnutí pod č. 24/2015-I., Sb. rozh. tr.).
27. V kontextu s výše uvedeným je tedy potřebné při aplikaci §58 odst. 5 tr. zákoníku umožňujícího uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby pachateli, jenž se dopustil pokusu trestného činu či pomoci k trestnému činu (k jeho pokusu), vycházet z podrobného a přesvědčivého zhodnocení naplnění zákonných podmínek, na něž je snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby vázáno. Důvodnost závěru o možnosti aplikace tohoto ustanovení musí být primárně založena na zhodnocení konkrétních skutečností charakterizující čin pachatele, které naplňují znaky pokusu trestného činu či pomoci k trestnému činu (k jeho pokusu) a osoby pachatele.
28. Pro aplikaci §58 odst. 5 tr. zákoníku musejí být současně splněny následující podmínky:
a) s ohledem na povahu a závažnost pokusu, resp. pomoci k trestnému činu (k jeho pokusu) by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené tímto zákonem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a
b) nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání.
29. Při ukládání trestu je potřebné brát v úvahu vyváženost represivního a preventivního působení trestu, jehož dosažení musí vést (při zohlednění individuálního postihu konkrétního jednice za jím konkrétně spáchaný delikt) k tomu, aby uložený trest (při uvážení požadavku formulovaného zněním §38 tr. zákoníku stran přiměřenosti trestních sankcí) z hlediska generálně preventivního zajistil ochranný efekt trestu ve vztahu k ostatním potencionálním pachatelům. Tedy, aby v tomto směru působil jako jasný signál adresovaný ostatním členům společnosti stran vymezení toho, jaké jednání je nežádoucí, v čem je smysl trestněprávních norem a jaké důsledky jsou neodvratně spjaty s pácháním trestných činů (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. B. Beck, 2012. s. 555.).
30. Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, „dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“. Dále k této problematice lze poukázat například na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19.
31. Nutnost a adekvátnost výjimečného zásahu dovolacího soudu v případech, kdy uložený trest je v tak příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, opakovaně deklaroval i Nejvyšší soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018).
32. O takový případ se však v posuzované věci evidentně nejedná. Obviněný byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, když odvolací soud dospěl ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, že u obviněného nelze aplikovat ustanovení §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Důvodně uzavřel, že nejsou splněny ani podmínky §58 odst. 5 tr. zákoníku, tj. že by použití uvedené zákonné trestní sazby bylo vzhledem k povaze a závažnosti přípravy pro obviněné nepřiměřeně přísné a že by bylo možné dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání.
33. Podle §21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin, k němuž směřoval, pokud zákon nestanoví něco jiného. Ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku pak upravuje jednu z možností mimořádného snížení trestu odnětí svobody a již z toho je patrné, že k úvahám o jeho aplikaci soud přistoupí, objeví-li se v projednávané věci (mimořádné) okolnosti, které naplnění jeho podmínek nasvědčují.
34. Skutečnost, že jednání obviněného zůstalo ve stadiu pokusu, nemůže sama o sobě odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Pokud by zákonodárce zamýšlel stanovit za pokus zločinu bez dalšího nižší trestní sazbu než je stanovena na dokonaný zločin, bezpochyby by k takové zákonné úpravě přikročil. Aplikace ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku vyžaduje, aby pokus v konkrétním případě nedosahoval závažnosti jiných obvyklých případů. To však není případ zde uvedený, při jehož zevrubném posouzení lze naopak konstatovat vysokou závažnost spáchaného pokusu zločinu.
35. Z hlediska aktuální judikatury lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 124/2016, ze kterého vyplývá, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody u pokusu trestného činu se uplatní tehdy, jestliže v konkrétním případě pokus nedosahuje takové závažnosti, jaké odpovídají trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 666/2016, podle něhož jestliže se pachatel dopustil přípravy zvlášť závažného zločinu, přípravné jednání bylo sofistikované a úloha pachatele velmi významná, pak zpravidla nejsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici trestní sazby podle §58 odst. 5 tr. zákoníku.
36. Obecně povaha přípravy a pokusu trestného činu vyplývá zejména z charakteru podniknutého jednání, z jeho formy a z charakteru a závažnosti trestného činu, k němuž směřovaly. Závažnost přípravy a pokusu je dána především typovou závažností trestného činu, k němuž směřovaly, dále tím, do jaké míry se příprava a pokus rozvinuly a jaké skutečnosti zabránily v dokonání trestného činu. Závažnost přípravy, pokusu je významně ovlivněna především tím, že v případě přípravy a pokusu nebyl způsoben následek. Jinak se zde uplatní obecná hlediska uvedená v §39 odst. 2, podle nichž se určuje povaha a závažnost spáchaného trestného činu.
37. Aniž by bylo úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivá hlediska ukládání trestu znovu rozebíral, přehodnocoval a činil v tomto ohledu nějaké vlastní závěry, považuje jen pro úplnost za potřebné poukázat na důvody, které vedly Vrchní soud v Praze k tomu, že u obviněného neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku. K výhradám obviněného, že jeho podíl na trestné činnosti byl minimální, když jeho úlohou bylo pouze zásobování ostatních pachatelů, odvolací soud zdůraznil, že na předmětné drogové trestné činnosti se naopak podílel významnou a nezastupitelnou měrou, když bez účasti jeho a spoluobviněného D. T. T. by uvedená pěstírna nemohla vůbec fungovat. Irelevantním shledal rovněž tvrzení obviněného, že nedošlo k dokonání činu a ve věci absentuje škodlivý následek, tedy že konopí bylo zadrženo a nedostalo se tak na drogový trh, a že tak trestný čin zůstal pouze ve stadiu pokusu. Nelze totiž přehlédnout, že k dokonání trestného činu nedošlo toliko z důvodu zásahu Policie České republiky, která omamné látky zajistila, a zabránila tak jejich vyvedení na drogovou scénu, přičemž tato okolnost nastala zcela nezávisle na vůli obviněného, který naopak ze svého pohledu učinil vše pro jeho dokonání. Odvolací soud rovněž konstatoval, že pokud jde o účastenství obviněného X. H. B., to bylo vybudováno na základě akcesority, kdy umožnil jinému páchání trestné činnosti, když pomáhal pěstírnu instalovat, technicky, metodicky a materiálně podporoval obviněného D. T. T. a nakonec participoval na likvidaci a odvozu vybavení pěstírny. Podle vrchního soudu by bez činnosti uvedených obviněných tato forma drogové trestné činnosti nemohla být vůbec páchána. Právě tedy tito dva obvinění měli fakticky na starosti „zdárný“ provoz pěstírny konopí a v plném rozsahu zabezpečovali pěstování rostlin, tedy nezastupitelné suroviny nezbytné pro výrobu drogy. Za této situace vrchní soud shledal, že závažnost jednání obviněného X. H. B. (rovněž i D. T. T.) je oproti obvyklým podobným případům nesnížená, že nelze dospět k závěru, že by použití zákonné trestní sazby bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné, tedy že v podstatě vylučuje možnost užití §58 odst. 5 tr. zákoníku. Pokud obviněný X. H. B. dále poukázal na to, že je otcem dítěte, jakož i na svůj nedobrý zdravotní stav, ani tyto okolnosti nejsou podle odvolacího soudu takového charakteru, aby mohly vést k úvahám o možném uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby (str.6-7 rozsudku odvolacího soudu).
38. Z těchto skutečností tak i podle Nejvyššího soudu nevyplývá nic, co by samo o sobě odůvodňovalo postup odvolacího soudu za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku. Současně poukazuje na skutečnost, že obviněnému bylo jednoznačně prokázáno zavinění ve formě úmyslu, když navíc drogová trestná činnost je postihována ve většině zemí světa a ke konkrétnímu pěstování rostlin konopí docházelo zjevně konspirativním způsobem, tedy nikoliv způsobem běžným pro legální zemědělskou rostlinnou výrobu, za maximálního využití slunečního svitu apod. Podle Nejvyššího soudu nelze přehlédnout, že obviněný byl součástí sofistikovaného jednání směřujícího k zajištění a uvedení na trh velkého množství drogy, cca dvou a půl násobně převyšujícího stanovenou hranici ve smyslu aplikované skutkové podstaty, a tohoto jednání se účastnil nikoliv omezeně, např. jednorázovým úkonem, ale přibližně tři měsíce trvající aktivitou.
39. Jak mimo jiné uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, je samotnou podstatou diskrece (tj. volného uvážení v rámci zákonných pravidel), že – nevybočí-li ze svých zákonných mezí a zejména je-li i řádně odůvodněna – ji nelze považovat za vadu řízení jen proto, že jiný subjekt by ve stejných mezích dospěl k jinému řešení. Tím se diskrece při posuzování kritérií pro výběr druhu a stanovení výměry trestu podobá zásadě volného hodnocení důkazů, neboť ani do ní nelze zasahovat, děje-li se v rámci řádného dokazování probíhajícího v souladu se všemi ústavněprávními požadavky na něj kladenými, ačkoliv tato zásada uznává, že po identickém dokazování by mohl jiný soud nabýt odlišné vnitřní přesvědčení. S tímto názorem se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a v jeho duchu také v této věci postupoval.
40. Nejvyšší soud proto optikou shora prezentovaného závěru přezkoumal přiměřenost odvolacím soudem uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a zjistil, že odvolací soud se jeho uložením nezpronevěřil požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí. Z odůvodnění jeho napadeného rozsudku se totiž podává, že při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vyšel ze zásad ukládání trestů zakotvených v §37 a násl. tr. zákoníku, kdy po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestu dospěl k závěru, že na osobu obviněného je třeba působit trestem odnětí svobody (jakožto trestem hlavním), jehož výši stanovil na samé spodní hranici zákonného rozpětí trestní sazby, kterou ustanovení §283 odst. 3 tr. zákoníku stanoví pro daný trestný čin v trvání osmi roků bez využití §58 odst. 5 tr. zákoníku.
41. S ohledem na závažnost případu a přitěžující okolnosti nejde ani o trest, který by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Soud druhého stupně se výroky o trestech nedostal do extrémního rozporu s uvedeným ústavním principem. Pochybení nebylo shledáno ani ohledně zařazení obviněného pro účely výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. To platí také o trestu propadnutí věci, který byl u obviněného zcela namístě a v souladu se zákonem.
42. V neposlední řadě je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56.). Obviněný totiž v tomto směru nijak kvalifikovaně nerozporuje skutková zjištění soudů nižších stupňů určující pro stanovení konkrétní výměry uloženého trestu. Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že námitky obviněného obsahově nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když v tomto směru lze ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu směřujícímu proti nepřiměřenosti trestu odkázat na podrobné úvahy v tomto usnesení shora již uvedené.
43. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný X. H. B. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 12. 2021
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu