ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.25.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 25/2021-1133
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2021 o dovolání obviněného P. K., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 61 To 515/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 6/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 61 To 515/2020, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265l odst. 4 tr. ř. se obviněný P. K., nar. XY v XY, nebere do vazby .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 6 T 6/2017, byl obviněný P. K. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to a za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 2 T 186/2015, a za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 8 T 160/2015, byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl u obviněného zrušen ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 2 T 186/2015, rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 8 T 160/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému byla rovněž podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené F., IČ XY, se sídlem XY, částku 1.735.000,- Kč jako náhradu škody, kterou svým trestným činem způsobil.
2. Stalo se tak na základě zjištění, že obviněný P. K.:
v blíže nezjištěné době v listopadu 2012, v úmyslu získat peněžní prostředky, aniž by k tomu byl oprávněn, si jménem společnosti ORFIP s.r.o., IČ: 264 56 796, se sídlem Lužná 591/4, Praha 6, půjčil od poškozené společnosti F., IČ: XY, se sídlem XY, zastoupené jednatelem R. B., nar. XY, finanční částku ve výši 2.300.000,- Kč pod záminkou, že ji použije k investiční podnikatelské činnosti, konkrétně na nákup licencí HUP od společnosti MICROSOFT s.r.o., IČ: 471 23 737, se sídlem Vyskočilova 1561/4a, Praha 4, a to až s 10% měsíčním zhodnocením, ačkoliv věděl, že žádné licence od společnosti MICROSOFT s.r.o. kupovat nebude, načež byla předmětná finanční částka v rámci čtyř plateb ze dne 5. 11., 10. 12. a 20. 12. 2012 připsána na bankovní účet společnosti ORFIP s.r.o. č. XY, vedený u ČSOB, a.s., přičemž tyto byly následně obratem vybrány v hotovosti, a následně dne 7. 1. 2013 v kanceláři společnosti F. na adrese XY, podepsal uznání dluhu, ve kterém stvrdil, že půjčka bude uhrazena společnosti ORFIP s.r.o. do dne 17. 6. 2013 a současně ji zajistil podpisem směnky vlastní ze dne 7. 1. 2013 znějící na částku 2.500.000,- Kč splatnou dne 17. 6. 2013, avšak půjčené finanční prostředky nevrátil a předmětnou částku si ponechal pro svoji vlastní potřebu, čímž způsobil poškozené společnosti F. škodu ve výši 2.300.000,- Kč, a až dodatečně v období od 21. 8. 2013 do 19. 9. 2014 postupně uhradil na bankovní účet č. XY, vedený u Air Bank, a.s.., jehož majitelkou je L. B., nar. XY, celkovou částku 565.000,- Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním jednak obviněný, jednak státní zástupkyně proti výroku o trestu v neprospěch obviněného, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 61 To 515/2020, tak, že obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Ve vztahu k podanému odvolání obviněného lze již na tomto místě připomenout, že v jeho písemném vyhotovení, a stejně tak u veřejného zasedání odvolacího soudu, se obviněný domáhal doplnění dokazování, a to svým výslechem, čemuž odvolací soud nevyhověl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti výše označenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání. Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu řízení obviněný P. K. především namítal, že celé dosavadní řízení je zatíženo zásadní procesní vadou spočívající v nerespektování zásady speciality. Jeho trestní stíhání v posuzované věci je nepřípustné a je vedeno v rozporu s právním řádem České republiky, přičemž porušuje jeho právo na spravedlivý proces. Závěry Městského soudu v Praze jsou v rozporu s §198 odst. 1 písm. f) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, protože se nikdy nevzdal svého práva na uplatnění zásady speciality ve smyslu uvedeného ustanovení. K jeho vydání do České republiky nedošlo na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 8. 8. 2016, sp. zn. 0 Nt 12009/2016, který se vztahoval k nyní posuzovanému trestnému činu podvodu, nýbrž byl vydán do České republiky výlučně na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Okresním soudem v Kolíně dne 27. 4. 2017, sp. zn. 8 T 160/2015, který se vztahoval na jiné dva trestné činy podvodu a dále na tři trestné činy zanedbání povinné výživy. K jeho vydání z Velké Británie do České republiky došlo pouze toliko pro ty trestné činy podvodu, které řešil Okresní soud v Kolíně, nikoliv pro nyní posuzovaný podvod Obvodním soudem pro Prahu 4. Pokud by však Nejvyšší soud zaujal opačný závěr, obviněný namítl, že proces jeho předání byl proveden v rozporu s ustanoveními §193 a násl. zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, když Obvodní soud pro Prahu 4 měl odvolat jím vydaný evropský zatýkací rozkaz, jelikož byl odvolán příkaz k jeho zadržení, a to ve smyslu §197 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Trestní řízení je tak stiženo závažnou procesní vadou.
6. Obviněný brojil proti nesprávnému právnímu posouzení mu přisouzeného trestného činu námitkou, že nižší soudy neprokázaly naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť společnost ORFIP, s.r.o. byla v inkriminované době ve velmi dobré finanční situaci, tudíž absentoval jakýkoliv důvod, aby uvedená společnost měla v úmyslu peníze vylákat. Nadto byl obviněný v uvedené době pouze zaměstnancem společnosti ORFIP s.r.o.
7. Dále namítl, že v rámci odvolacího řízení očekával přehodnocení otázky spojené se zásadou speciality odvolacím soudem, avšak pokud by k tomuto nedošlo, byl obviněný připraven se podrobně ke skutkovým otázkám, které mu byly kladeny za vinu, vyjádřit osobně v rámci svého výslechu u odvolacího soudu. Obviněný svůj výslech navrhl v rámci odvolání, nicméně odvolací soud tento návrh zamítl s odůvodněním, že měl možnost se v průběhu celého trestního řízení k žalované trestné činnosti vyjádřit, a že je právem obviněného si zvolit konkrétní způsob obhajoby. Při zohlednění důkazní situace v trestním řízení odvolací soud dospěl k závěru, že není nutné provést důkaz opětovným výslechem obviněného, a proto důkazní návrh obviněného pro nadbytečnost zamítl. Tímto postupem odvolací soud hrubým způsobem zasáhl do jeho práva na obhajobu a na spravedlivý proces.
8. Konečně brojil proti nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe, kdy vztah obviněného a poškozené společnosti byl a je vztahem pouze obchodní povahy, nikoliv povahy trestní, k čemuž odkázal na bod IV. odůvodnění svého odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Obviněný rovněž uvedl, že nižší soudy dospěly k takovým skutkovým zjištěním, která postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 61 To 515/2020, v plném rozsahu a následně ve věci sám rozhodl, nebo aby zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 61 To 515/2020, a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí nebo aby zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 61 To 515/2020, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. 6 T 6/2017, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 61 To 515/2020, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. 6 T 6 2017, a věc vrátil do přípravného řízení.
10. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku obviněného uvedl, že s námitkami týkajícími se skutkových zjištění a zásady speciality se již vypořádaly nižší soudy, přičemž v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Uvedené námitky nadto nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. Za právně relevantní námitku z hlediska uplatněného dovolacího důvodu by bylo možno považovat námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním a námitku nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe nižšími soudy, avšak tyto námitky dovolatel blíže neodůvodnil, když navíc nepřípustně odkázal na IV. část odůvodnění svého odvolání. V tomto je dovolání dílem zjevně neopodstatněným a dílem neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.
11. Státní zástupce však shledal důvodnost dovolání v postupu odvolacího soudu, který odmítl vyslechnout obviněného u veřejného zasedání. V této souvislosti odkázal státní zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 Tdo 87/2012, publikované pod č. 51/2012 Sb. rozh. tr. V uvedené věci jde o stejné pochybení, jakého se dopustil odvolací soud ve věci obviněného P. K., a proto bude nutné postupovat i zde obdobně.
12. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř.
14. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], dovolání bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
17. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). V judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně absence důležitých skutkových zjištění či důkazů).
18. I při respektování shora uvedeného vymezení daného dovolacího důvodu však Nejvyšší soud interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
19. Pro rozhodování Nejvyššího soudu v této věci však bylo podstatné již zjištění, že je zcela důvodná dovolací námitka obviněného, podle níž v odvolacím řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu, potažmo právo na spravedlivý proces. Soudy právní posouzení skutku jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku opřely o skutkový stav věci zatížený podstatnou vadou spočívající v tom, že odvolací soud, aniž obviněného, který se v odvolacím řízení opakovaně a výslovně domáhal svého výslechu, když v dřívějších stádiích řízení tohoto svého práva nevyužil, dokazování v tomto směru nedoplnil a bez dalšího učinil závěr o jeho vině.
20. K tomu odvolací soud v bodě 20. napadeného usnesení uvedl, že „…zamítl návrh obžalovaného o provedení důkazů jeho výslechem u odvolacího řízení, neboť obžalovaný měl možnost jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení se plně k žalované trestné činnosti vyjádřit, přičemž je právem obviněného, jakou si zvolí obhajobu. S ohledem na důkazní situaci v předmětné trestní věci nepovažoval odvolací soud sám za potřebné provést důkaz ještě opětovným výslechem obžalovaného a jako nadbytečný jej proto zamítl.“
21. Takové odůvodnění postupu odvolacího soudu, jímž nevyhověl požadavku obviněného, který se chtěl, byť až v rámci odvolacího řízení, vyjádřit k činu mu kladenému za vinu, popírá stěžejní procesní oprávnění obviněného. Ten sice není povinen vypovídat (§33 odst. 1 věta první tr. ř.), avšak tím není v žádném směru dotčeno jeho právo vyjadřovat se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, a k důkazům o nich a uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, tzn. právo k věci vypovídat, jestliže se tak rozhodne učinit. Tato svá práva může obviněný realizovat již v přípravném řízení, ale může je uplatnit i kdykoli později podle vývoje trestního stíhání a dokazování. Uplatní-li obviněný právo uvést okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě až v hlavním líčení nebo v odvolacím řízení, je to jen realizací jeho práva hájit se, jak uzná za vhodné, a nemůže být jeho obhajoba odmítnuta jen na základě „opožděného uplatnění“ (k tomu srov. např. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád, komentář – díl I, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str. 238 a násl.). „ Pokud se obviněný kdykoli v průběhu trestního stíhání rozhodne k věci vypovídat, nelze jej tohoto práva zbavit s poukazem na skutečnost, že v předcházejícím stadiu tohoto řízení výpověď odepřel, anebo má-li soud za to, že výslech obviněného by byl nadbytečný vzhledem k tomu, že ostatní důkazy k závěru o jeho vině postačují (§33 odst. 1, 5 tr. ř)“ . Tento právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 Tdo 87/2012 (uveřejněné pod č. 51/2012 Sb. rozh. tr.), je zcela přiléhavý i v posuzované trestní věci obviněného P. K. a Nejvyšší soud neshledal sebemenší opodstatnění, aby se od něj odchýlil. Proto již z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud zrušit dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze, a jelikož vytýkaného pochybení se dopustil právě odvolací soud, přikázal mu věc obviněného P. K. k novému projednání a rozhodnutí.
22. Dovolací námitku obviněného, kterou brojil proti porušení zásady speciality v rámci předávacího řízení z Velké Británie do České republiky nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože dovolatel na jejím podkladě zřejmě dovozuje, že je u něj dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání v posuzované věci, patrně podle §11 odst. 1 písm. c) tr. ř., což by bylo možno namítat v rámci dovolacího důvodu ovšem ve smyslu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., Nejvyšší soud, přestože mu toto nepřísluší domýšlet, shledal, že s námitkou porušení zásady speciality se již dostatečně a přesvědčivě vypořádaly oba nižší soudy. Na jejich závěry lze v podrobnostech též odkázat. Ze spisového materiálu se totiž podává, že obviněný P. K. byl v této věci vydán do České republiky na základě rozhodnutí soudu ve Westminsteru. Příslušný soudce rozhodoval o jeho vydání do České republiky jednak k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, jednak k trestnímu stíhání, a to na základě dvou evropských zatýkacích rozkazů. Soudce tak posuzoval jednak evropský zatýkací rozkaz vydaný Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 8. 8. 2016, sp. zn. 0 Nt 12009/2016, který se vztahoval k trestnímu stíhání pro nyní posuzovaný trestný čin podvodu, tehdy šetřený policejním orgánem pod sp. zn. KRPA-391124/TČ-2014-001491, jednak evropský zatýkací rozkaz vydaný Okresním soudem v Kolíně dne 27. 4. 2017, sp. zn. 8 T 160/2015, jenž se vztahoval na jiné dva trestné činy podvodu a tři trestné činy zanedbání povinné výživy, a to k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání tří let. K těmto oběma evropským zatýkacím rozkazům vydal soudce společné rozhodnutí o vydání obviněného s tím, že toto vydání se nevztahuje jen na obvinění č. 3, č. 4 a č. 5 uvedená v evropském zatýkacím rozkazu Okresního soudu v Kolíně. Uvedená obvinění, pro něž nebyl obviněný vydán, se však týkají trestného činu zanedbání povinné výživy, když toto jednání není podle práva Velké Británie trestné. Nejvyšší soud se tak plně ztotožňuje se závěry učiněnými nižšími soudy, že soud ve Westminsteru vydal obviněného k trestnímu stíhání ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 6/2017. Podpůrný argument k předmětné námitce odkazující na rozdíly v překladech rozhodnutí britského soudu o vydání obviněného rovněž neobstojí, neboť i přes drobné rozdílnosti z obou překladů rozhodnutí zcela jednoznačně vyplývá, že o vydání obviněného bylo rozhodnuto tak, jak Nejvyšší soud popsal výše. Za této situace je irelevantní, že obviněný se nevzdal v této věci ochrany prostřednictvím zásady speciality. Proto je námitka obviněného o údajném porušení zásady speciality zjevně nedůvodná.
23. Další námitky procesní povahy (např. ohledně chybějícího certifikátu NCA, obsahu přípisu Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 10. 2017, odvolání příkazu k zadržení Obvodním soudem pro Prahu 4) nenaplňují nejen dovolatelem uplatněný dovolací důvod, ale ani žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání předvídaných v §265b odst. 1 tr. ř. Proto Nejvyšší soud v dovolacím řízení není oprávněn, ani povinen se těmito námitkami zabývat.
24. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud z podnětu obviněným podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 61 To 515/2020, a podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
25. Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset znovu projednat odvolání obviněného P. K. a rozhodnout o něm. V novém řízení je Městský soud v Praze povinen v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí se znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Městský soud v Praze musí zejména vyslechnout obviněného a umožnit mu tak plnohodnotnou realizaci ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a od něj odvozeného práva na obhajobu. Až po provedení tohoto důkazu (případně dalších důkazů) a následném zhodnocení jeho výpovědi v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. bude možné dovodit, že odvolací soud použil bezchybný procesní postup k objektivnímu zjištění všech důležitých okolností obviněnému za vinu kladeného činu.
26. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že považoval za předčasné zabývat se dalšími dovolacími námitkami obviněného vztahujícími se k výroku o jeho vině mu přisouzenou trestnou činností a bude povinností městského soudu, a by v rámci řízení o odvolání se s nimi též vypořádal.
27. Protože Nejvyšší soud zrušil výrok o trestu odnětí svobody uložený obviněnému v posuzované věci a v důsledku toho u něj pozbyl podklad pro další výkon tohoto trestu, bylo nutno rozhodnout o jeho vazbě (§265l odst. 4 tr. ř.).
28. V rámci osobního slyšení konaného prostřednictvím videokonferenčního zařízení obviněný P. K. poukázal na to, že z uloženého souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 54 měsíců mu zbývá vykonat cca 11 měsíců, že v případě propuštění na svobodu má zajištěno jak bydlení, tak i zaměstnání, má i v současnosti partnerku a tři děti, z toho dvě nezletilé, a je ochoten se podrobit uloženým omezením a povinnostem. Současně učinil nabídku nahrazení vazby přijetím písemného slibu. Požádal již o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale řízení o jeho žádosti dosud nebylo ukončeno. Má za to, že je důvodné jeho propuštění na svobodu a v této souvislosti poukázal též na zprávy řady institucí svědčící o jeho spolupráci s nimi, z nichž lze dovodit, že není nutné omezení jeho osobní svobody vazbou.
29. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v současné době u obviněného není dán žádný ze zákonných důvodů vazby. Na jedné straně sice nebylo možno zcela odhlédnout od skutečnosti, že v posuzované věci bylo nutno zjistit přítomnost obviněného v řízení vydáním evropského zatýkacího rozkazu a jeho předáním z ciziny do České republiky. Na druhé straně obviněný již vykonal podstatnou část z uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody (zbývá mu vykonat zhruba 11 měsíců), v průběhu výkonu trestu usiloval o zajištění bydlení i zaměstnání, což se mu ve spolupráci s dalšími organizacemi zřejmě podařilo, vyvíjel i další aktivity k tomu, aby se mohl realizovat na svobodě, a není zde žádná okolnost, která by mohla odůvodňovat existenci některého z vazebních důvodů. Jestliže Nejvyšší soud u obviněného neshledal důvody vazby, nebylo možno se zabývat jeho nabídkou nahrazení vazby přijetím písemného slibu.
30. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265l odst. 4 tr. ř. se obviněný P. K. nebere do vazby.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 4. 2021
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu