ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1279.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1279/2021-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného J. M. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. č. 770/52, proti povinnému J. N. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Boženou Kopeckou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. č. 770/52, pro 218 091 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 9 EXE 1136/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 22. května 2014, č. j. 54 Co 68/2014-117, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 22. května 2014, č. j. 54 Co 68/2014-117, potvrdil usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 17. října 2013, č. j. 9 EXE 1136/2012-70, o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud uvedl, že otázkou formální vykonatelnosti exekučního titulu, jímž je v projednávané věci směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2011, č. j. 39 Cm 2031/2011-11 (dále též jen „exekuční titul“) se zabýval již ve svém usnesení ze dne 30. listopadu 2012, č. j. 54 Co 829/2012-22, ve kterém dospěl k závěru, že exekuční titul byl povinnému účinně doručen postupem podle ustanovení §49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), marným uplynutím desetidenní lhůty pro vyzvednutí zásilky, a ohledně dané otázky je tak dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Odvolací soud proto zkoumal námitky, které povinný doplnil nad rámec výše uvedeného rozhodnutí a dovodil, že na závěru ohledně řádného doručení exekučního titulu nemůže nic změnit skutečnost, že pošta po marném uplynutí zákonné lhůty nevhodila zásilku obsahující vykonávané rozhodnutí do poštovní schránky, neboť povinný žádnou schránku na své doručovací adrese neužíval. Je přitom bez významu, že si povinný sjednal u pošty přeposílání zásilek na novou adresu, protože dle procesních předpisů o doručování soudních rozhodnutí v civilním soudním řízení by takové přeposlání mělo za následek vadnost postupu doručování. V řízení nebylo prokázáno (a to ani důkazy navrženými povinným), že by výzva k vyzvednutí zásilky uložené na poště nebyla zanechána na adrese trvalého pobytu povinného. Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že formální vykonatelnost exekučního titulu nastala před podáním návrhu na nařízení exekuce, a návrh povinného na její zastavení z důvodu nedostatku formální vykonatelnosti exekučního titulu je proto nedůvodný.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, ve kterém namítal, že žádal o změnu trvalého bydliště, ale z důvodu chybějícího rozhodnutí o kolaudaci mu nebylo vyhověno, a proto uzavřel s Českou poštou smlouvu o dosílce poštovních zásilek na novou adresu. Poštovní doručovatelka však uvedenou smlouvu porušila, když listovní zásilku obsahující exekuční titul nepřeposlala, dovolatel se tak o existenci exekučního titulu nedozvěděl a byl zbaven možnosti podat proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky. Dovolatel dále uvedl, že novela občanského soudního řádu ohledně doručování směnečných platebních rozkazů fikcí se neosvědčila a závěrem navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přiznal dovolateli náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť především neobsahuje vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle §241a odst. 3 se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že „v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena otázka procesního práva týkající se ustanovení §46 písm. a odst. 1 o. s. ř., podle něhož mají fyzické osoby možnost sdělit příslušnému orgánu vedoucímu informační systém evidence obyvatel adresu, na kterou jí mají být doručovány písemnosti podle ust. §10b odst. 1 zák. č. 133/2000 Sb. v návaznosti na ust. §46 písm. a odst. 2 o. s. ř.“ , avšak žádnou právní otázku k řešení neuvádí, neboť ve zbytku dovolání toliko rozporuje závěr odvolacího soudu, že exekuční titul byl povinnému řádně doručen, kritizuje hodnocení konkrétních důkazů a skutkové závěry odvolacího soudu, což však přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Samotné hodnocení důkazů přitom nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v §132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Odvolací soud provedl rozsáhlé dokazování a mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy dovolací soud neshledal žádný extrémní rozpor. Hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle.
Nedostatek vymezení dovolacího důvodu již nelze odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
V dovolacím řízení nelze pro výše uvedené nedostatky pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu