ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1294.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1294/2021-493
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného J. F. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Ing. Hanou Karáskovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Komunardů č. 431/12, PSČ 170 00, proti povinné D. K. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Horákem, advokátem se sídlem v Havířově - Prostřední Suchá, U Skleníků č. 1536/14b, PSČ 735 64, pro 544 395 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 128 EXE 2414/2015, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2020, č. j. 9 Co 89/2016-430, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě – pobočka v Havířově (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. října 2015, č. j. 128 EXE 2414/2015-49, ve znění opravného usnesení ze dne 8. prosince 2015, č. j. 128 EXE 2414/2015-88, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 17. srpna 2015. Dospěl k závěru, že není dán žádný z důvodů pro zastavení exekuce uvedených v ustanovení §268 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Předmětná exekuce je vedena na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2015, č. j. 94 Co 594/2014-588 (dále též jen „exekuční titul“), kterým bylo žalobkyni (nyní povinné) uloženo zaplatit náklady řízení, jehož správnost ve vykonávacím řízení přezkoumávat nelze. Samotná skutečnost, že povinná podala proti exekučnímu titulu dovolání, žalobu pro zmatečnost a trestní oznámení, není důvodem pro zastavení exekuce.
Krajský soud v Ostravě (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. listopadu 2020, č. j. 9 Co 89/2016-430 (v pořadí druhým, poté co jeho usnesení ze dne 22. července 2016, č. j. 9 Co 89/2016-155 bylo zrušenu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2019, č. j. 20 Cdo 3547/2019-410), potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který mu uložil zabývat se odvolací námitkou povinné týkající se nedostatku její věcné legitimace, jakožto jedné z podmínek řízení, vyšel ze zjištění, že dovolání povinné proti exekučnímu titulu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 862/2016 a Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 2052/16, ze dne 4. října 2016 odmítl ústavní stížnost povinné proti shora uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolacího soudu i Nejvyššího soudu. Odvolací soud dále konstatoval, že správce dědictví se může stát účastníkem právních vztahů (i účastníkem občanského soudního řízení) pouze ve vztahu k majetku zůstavitele, o nějž se však v daném případě nejedná. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 862/2016 a ze dne 7. srpna 2017, sp. zn. 21 Cdo 692/2017, neshledal důvodnou ani odvolací námitku povinné, že v nalézacím řízení byla nesprávně označena a vystupovala jako správkyně dědictví, nikoli jako fyzická osoba, a proto proti ní nelze vést tuto exekuci, protože označení funkce „správce dědictví“ není součástí označení účastníka řízení, tudíž (jinými slovy) byla-li správcem dědictví ustanovena fyzická osoba, označuje se – je-li účastníkem řízení – stejně, jak se označují fyzické osoby.
Shora uvedené usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním ze dne 21. ledna 2021, doplněným jejím právním zástupcem podáním ze dne 26. března 2021. Předpoklady přípustnosti vymezila tak, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně tím, že odvolací soud v plném rozsahu převzal závěry a odůvodnění soudu prvního stupně o tom, že ve vykonávacím řízení nelze přezkoumávat pravomocný a vykonatelný rozsudek a jeho vyhodnocení o postavení povinné v tomto řízení. Dovolatelka trvá na tom, že v exekučním řízení vystupuje z pozice správkyně dědictví, stejně jako z této pozice vystupovala v řízení nalézacím. S ohledem na toto postavení nelze vést exekuci a postihnout tím její osobní majetek, který nenáleží do dědické podstaty, kterou spravuje. Z uvedených důvodu dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že exekuce se zastavuje, popř. aby je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání povinné rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále opět „o. s. ř.“, bez jednání (viz ustanovení §243a odst. 1 o. s. ř.) se závěrem, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.) a dostatečně vymezen není ani důvod dovolání (§241a odst. 1, odst. 3 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle odst. 3 téhož ustanovení se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předmětem řešení v řízení před odvolacím soudem byla k návrhu povinné a k jejím odvolacím námitkám otázka věcné legitimace dovolatelky v exekučním řízení; v nedostatku legitimace spatřovala dovolatelka důvod pro zastavení exekuce. Odvolací soud (ve shodě se závazným právním názorem, který vyslovil dovolací soud) se proto zabýval formálními a materiálními předpoklady exekučního titulu ve vztahu k povinné osobě. V tomto směru mu nelze zásadně nic vytknout. Ve sporu, v němž byl exekuční titul vydán, dovolatelka (tehdy žalobkyně) nevystupovala jako správkyně dědictví, byť se tak mylně domnívá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2017, sp. zn. 21 Cdo 692/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2019, sp. zn. 20 Cdo 2356/2018, a proto je subjektem v exekučním titulu zakotvené povinnosti, a to ve shodě s hmotným právem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1151/2004). Předestřenou námitkou „že povinná v nalézacím řízení i v řízení vykonávacím vystupovala a vystupuje jako soudem ustanovená správkyně dědictví, a proto nelze postihnout v rámci exekuce její osobní majetek“ se proto dovolatelka zcela míjí v obecné rovině s hlediskem přípustnosti, neboť na řešení uvedené otázky napadené usnesení odvolacího soudu nezávisí, a nevystihuje ani důvod dovolání.
Je tak zřejmé, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu