ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1733.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1733/2021-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné MOTOHAUS, a. s. , se sídlem v Havířově, Ostravská 586/4, identifikační číslo osoby 25816071, zastoupené Mgr. Vítem Feberem, advokátem se sídlem v Havířově, Ostravská 586/4, proti povinným 1) S. Č. , narozenému XY, bytem v XY, a 2) K. Č. , narozené XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, pro 7 996 840,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 22 EXE 1454/2013, o dovolání povinného 1) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 2. 2021, č. j. 40 Co 401/2020-371, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 2. 2021, č. j. 40 Co 401/2020-371, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání povinných potvrdil usnesení ze dne 24. 1. 2020, č. j. 22 EXE 1454/2013-340, kterým Okresní soud v Šumperku zamítl návrh povinného 1) ze dne 19. 9. 2018, podaný u soudního exekutora dne 26. 9. 2018, na částečné zastavení exekuce co do částky 2 714 659 Kč. Povinný 1) v návrhu na zastavení exekuce prohlásil, že započítává svou pohledávku ve výši 2 714 659 Kč za oprávněnou proti pohledávce oprávněné vymáhané v tomto řízení. Tvrdil, že započítávaná pohledávka za oprávněnou je úplatou za postoupení pohledávek sjednanou ve smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 24. 3. 2014, na jejímž základě povinný 1) postoupil oprávněné pohledávky za společností ECOCOAL s. r. o. ze smlouvy o dílo. Odvolací soud převzal podle svého názoru správná skutková zjištění soudu prvního stupně, že mezi povinným 1) jako postupitelem a oprávněnou jako postupníkem byla dne 24. 3. 2014 uzavřena smlouva o postoupení pohledávek za dlužnicí – společností ECOCOAL s. r. o., identifikační číslo osoby 61946770 – za drcení kameniva, přičemž celková výše postoupených pohledávek byla v částce 2 714 659 Kč, dále že nebylo zjištěno, zda byla tato smlouva ujednána jako úplatná a pokud ano, jaká byla výše a splatnost úplaty, kterou měla oprávněná povinnému 1) poskytnout.
2. Odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky řízení se stala nespornou skutečnost, že smlouva o postoupení pohledávek mezi povinným 1) jako postupitelem a oprávněnou jako postupníkem byla uzavřena dne 24. 3. 2014. Předmětem dokazování před soudem se pak stalo prokázání tvrzení povinného 1) o tom, že smlouva byla sjednána za úplatu v částce 2 714 659 Kč. Povinný 1) i přes výzvu soudu prvního stupně k označení důkazů k prokázání uvedeného tvrzení ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. (včetně řádného poučení o důsledcích neunesení důkazního břemene) neoznačil relevantní důkazy způsobilé prokázat základní předpoklad k jednostrannému započtení, a to existující pohledávku povinného 1) za oprávněnou. Povinný 1) v průběhu řízení před soudem prvního stupně k prokázání úplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek označil k důkazům výkaz zisku a ztrát oprávněné ke dni 31. 12. 2014 a rozvahu oprávněné ke dni 31. 12. 2014, tyto důkazy byly v řízení před okresním soudem řádně provedeny, avšak z jejich obsahu žádné skutečnosti týkající se ujednání o úplatě za postoupení předmětných pohledávek, případně o výši úplaty a době její splatnosti, nevyplývají.
3. K odvolací argumentaci povinných požadující, aby smlouva o postoupení pohledávek ze dne 24. 3. 2014 byla předložena oprávněnou, protože povinný 1) ji nemá ve svém držení, odvolací soud uvedl, že poukaz odvolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015, není případný, protože v projednávané věci z tvrzení oprávněné vyplývá, že předmětnou smlouvu – stejně jako povinný 1) – nemá k dispozici, a povinnost k vydání této listiny jí proto uložit nelze.
4. Odvolací soud dále uvedl, že neobstojí opakovaný požadavek odvolatelů na výslech povinného 1) k prokázání úplatnosti smlouvy, neboť samotná výpověď povinného 1) bez dalších důkazů není sama o sobě způsobilá prokázat skutkovou verzi povinného 1) o úplatnosti smlouvy. Neobstojí ani argumentace odvolatelů, že způsobilým důkazem k prokázání existence úplatnosti smlouvy je důkaz hlavní účetní knihou oprávněné za účetní období 2014. Vzhledem k zákonné lhůtě pro archivaci dokladů lze totiž důvodně předpokládat, že označený důkaz již byl skartován a takový neexistující důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost.
5. Povinný 1) rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015) a Ústavního soudu (nález ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07), a to zda v daném případě odvolací soud chybně odmítl uložit ediční povinnost oprávněné na vydání důkazů (a vyvodit důsledky při jejím neuposlechnutí), které by měly rozhodující vliv na rozhodnutí ve věci. Povinný 1) odvolacímu soudu vytýká, že odmítl provést důkazy navržené povinným 1) a vyhodnotil je jako nadbytečné; přitom tyto důkazy jsou podle názoru povinného 1) pro rozhodnutí ve věci zásadní a nelze bez nich prokázat rozhodné skutečnosti – jedná se o důkazy smlouvou o postoupení pohledávek a hlavní účetní knihou oprávněné.
6. Ohledně důkazu smlouvou o postoupení pohledávek povinný 1) uvádí, že na základě dohody účastníků byla smlouva uložena u oprávněné a oprávněná přes opakovanou výzvu soudu prvního stupně odmítla smlouvu předložit s tím, že smlouvou nedisponuje, přičemž povinný 1) toto její tvrzení považuje za účelové. Okresní soud se s tvrzením oprávněné spokojil, účinně na její postup nereagoval, avšak nevyvodil žádné judikaturou předpokládané důsledky; neučinil tak ani následně odvolací soud, který o předložení smlouvy ani neusiloval. Dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, podle něhož jestliže strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň opěrné body skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazů v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila. Dovolatel zdůraznil, že v případě nesplnění ediční a informační povinnosti uložené účastníku soudem se tento účastník vystavuje riziku, že skutečnost, která má být realizací této jeho povinnosti osvětlena, bude soudem vyhodnocena v jeho neprospěch. Povinnost sdělit skutečnosti a předložit důkazy ve smyslu vysvětlovací a ediční povinnosti tíží účastníka i v případě, kdy mu tyto informace či důkazy nejsou ku prospěchu a neuplatní se zásada tzv. zákazu sebeobviňování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07). Pokud se účastník rozhodne soudu v uvedeném ohledu nevyhovět a neposkytne očekávanou součinnost, neznamená to, že neunesl důkazní břemeno, ale obligatorním důsledkem, který je soud povinen vyvodit, je vyhodnocení těch tvrzení či důkazů, které měly být vysvětlovací a ediční povinností objasněny, v jeho neprospěch.
7. V případě důkazu hlavní účetní knihou oprávněné si měl odvolací soud tento důkaz vyžádat od oprávněné na základě ediční povinnosti a následně z ní zjistit skutečnosti rozhodné pro vyřešení daného sporu. Po jejím předložení by soud zjistil příjem z pohledávek (kolik oprávněná za smlouvu zinkasovala) i náklad (kolik oprávněná za smlouvu zaplatila). Krajský soud však v rozporu s judikaturou vyšších soudů na svou ediční povinnost rezignoval a v rozporu s §132 o. s. ř. se spokojil s nepodloženým tvrzením, že by z účetní knihy ničeho nezjistil. Neakceptovatelná je pak argumentace odvolacího soudu, že je již hlavní účetní kniha asi skartována – soud si nemůže svou práci ulehčovat nepřípustným předjímáním, že důkaz zřejmě neexistuje, aniž by se ho pokusil získat.
8. Povinný 1) navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „o. s. ř.“. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce tzv. opomenutých důkazů, kdy postupem odvolacího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo dovolatele na spravedlivý proces tím, že odvolací soud řádně neodůvodnil neprovedení účastníkem navrženého důkazu (k přípustnosti dovolání srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4579/2017).
10. Dovolací soud se nejprve zabýval dovolatelem vznesenou otázkou týkající se tzv. ediční povinnosti. Podle §129 odst. 2 o. s. ř. může předseda senátu uložit tomu, kdo má listinu potřebnou k důkazu, aby ji předložil. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu může být ediční povinnost uložena nejen osobě na řízení nezúčastněné, ale i účastníku, a to i protistraně, přičemž nesplnění této povinnosti lze vynucovat pořádkovou pokutou. Nepodaří-li se ani postupem podle §129 odst. 2 o. s. ř. listiny potřebné k důkazu opatřit, není negativním následkem porušení ediční povinnosti stranou, která nenese důkazní břemeno, obrácení důkazního břemene. Nesplnění ediční povinnosti se může projevit v hodnocení důkazů v neprospěch strany, která ediční povinnost nesplnila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013). Není-li prokázáno, že účastník má předmětnou listinu v držení, a soud proto dospěje k závěru, že podmínky pro uložení ediční povinnosti nejsou splněny, je jeho postup správný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1991/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4933/2017).
11. Tzv. vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem nastupuje v případě, že strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici, přičemž strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení. Nesplnění vysvětlovací povinnosti má za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013). Jinak řečeno soud může v rámci volného hodnocení důkazů (na základě výsledků plynoucích z ostatního dokazování) vzít obsah k důkazu navržené a protistranou nepředložené listiny za prokázaný, a to zejména v případě, kdy strana nezatížená důkazním břemenem dostatečně nevysvětlí okolnosti, z nichž má plynout, že nemá listinu u sebe, nebo jestliže z takového vysvětlení vyjde najevo, že ji úmyslně odstranila či jinak učinila nepoužitelnou při dokazování (srov. LAVICKÝ, P. aj. Občanský soudní řád: Praktický komentář. Wolters Kluwer – dostupný v systému ASPI, obdobně JIRSA, J. aj. Občanský soudní řád, 2. část: Soudcovský komentář. Wolters Kluwer – dostupný v systému ASPI).
12. V projednávané věci povinný 1) navrhl k prokázání svého tvrzení, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 24. 3. 2014 byla sjednána úplatně, provedení důkazu touto smlouvou s tím, nechť je soudem vyžádána od oprávněné, neboť povinný nemá žádné její vyhotovení. Odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) konstatoval, že z tvrzení oprávněné (opakovaně) vyplynulo, že ani ona smlouvu nemá v držení, a z tohoto důvodu jí povinnost k jejímu předložení neuložil; nedospěl ani k závěru, že by oprávněná skutečnost, že smlouvu má k dispozici, zatajila, a že by tak listinu objektivně předložit mohla. Nejvyšší soud proto postup odvolacího soudu hodnotí jako správný a zcela souladný se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu.
13. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýkal, že odmítl provést důkaz hlavní účetní knihou oprávněné za účetní období 2014 (neuložil oprávněné, aby ji předložila), který povinný 1) k prokázání svého tvrzení o úplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek navrhl a který by podle jeho názoru měl rozhodující vliv na rozhodnutí ve věci.
14. Tzv. opomenutý důkaz představuje pochybení soudu spočívající v neodůvodněném neprovedení účastníkem navrhovaného důkazu. Soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Nikoli každé opomenutí důkazu nutně vede k porušení práva na spravedlivý proces. Situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat třeba v případě důkazních návrhů nemajících vůči projednávané věci žádný vztah nebo mohou být výrazem „zdržovací“ či jiné obstrukční procesní taktiky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2756/2018, nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/19, ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, či ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02).
15. V souzené věci odvolací soud odmítl provést dovolatelem navržený důkaz hlavní účetní knihou oprávněné a svůj postup zdůvodnil pouze tím, že vzhledem k zákonné lhůtě pro archivaci dokladů lze důvodně předpokládat, že označený důkaz již neexistuje, neboť byl skartován. Takový postup soudu však v této konkrétní věci není akceptovatelný z pohledu práva účastníka navrhovat důkazy pro svá tvrzení a s tím související povinnosti soudu řádně odůvodnit případné odmítnutí provedení důkazu. Z dosud provedených důkazů odvolací soud uzavřel, že dovolatel neunesl břemeno důkazní k prokázání svého tvrzení o úplatnost smlouvy o postoupení pohledávek. Důkazní návrh účetní knihou tedy byl jediným „zbývajícím“ důkazem navrženým povinným 1), který by byl potenciálně způsobilý prokázat jeho tvrzení, přičemž odvolací soud ryze spekulativně hodnotil možnost provedení důkazu, aniž by se nejprve vůbec pokusil jej získat právě např. uložením povinnosti oprávněné k jeho předložení. Zcela obecná možnost, že důkaz mohl být již skartován, aniž by byla jakkoli reálně podložena konkrétním zjištěním soudu či např. výsledkem vysvětlovací povinnosti protistrany apod., v daném případě nezakládá řádný důvod pro neprovedení důkazu. Odvolací soud se tím dopustil procesního pochybení, které je natolik zásadní, že je v něm třeba spatřovat porušení práva na spravedlivý proces; taková vada řízení může obstát jako samostatný a relevantní dovolací důvod (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, či ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3401/2017). Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
16. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
17. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu