ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1956.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1956/2021-468
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, proti povinným 1) J. M., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, v konkurzu, 2) A. M. , narozenému dne XY, bytem XY, 3) P. M. , narozenému dne XY, bytem XY, 4) M. M. , narozené dne XY, bytem XY, a 5) J. M. , narozené dne XY, bytem XY, povinným 2) – 5) zastoupeným Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Žižkova č. 1934/12, pro 5 433 326,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 EXE 4/2016, o dovolání povinných 2) – 5) proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. března 2021, č. j. 8 Co 137/2021-436, takto:
Dovolání povinných 2) – 5) se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. 3. 2021, č. j. 8 Co 137/2021-436, potvrdil usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 3. 12. 2020, č. j. 2 EXE 4/2016-411, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinných 2) – 5) na částečné zastavení exekuce ze dne 24. 6. 2020. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že v projednávané věci je exekučním titulem notářský zápis sepsaný notářem JUDr. Ivanem Kočerem ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. NZ 167/2015, N 175/2015, že exekuce je vedena pro vymožení pohledávky oprávněné ve výši 3 236 895,25 Kč s úrokem 3,81 % ročně z částky 2 450 831,24 Kč jdoucím od 5. 4. 2016 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 20 % ročně z částky 2 450 831,24 Kč jdoucím od 5. 4. 2016 do zaplacení, vymožení částky 2 196 431,62 Kč s úrokem ve výši 4,77 % ročně z částky 1 645 866,80 Kč jdoucím od 5. 4. 2016 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 20 % ročně z částky 1 645 866,80 Kč jdoucím od 5. 4. 2016 do zaplacení, a nákladů exekuce. Dále zjistil, že návrhem na zastavení exekuce se povinní domáhají částečného zastavení exekuce co do úroku vyčísleného částkou 812 001,07 Kč, když k 7. 11. 2019, kdy došlo k zastavení úročení jistiny, měl činit úrok z prodlení celkem 2 143 052,93 Kč a nikoliv 2 955 054 Kč, přičemž základem je úrok z prodlení 20 % z částky 4 096 698 Kč, představující součet v exekuci vymáhaných jistin. V projednávané exekuci je však vymáhán, mimo úroku z prodlení ve výši 20 %, též úrok ve výši 3,81 % ročně z částky 2 450 831,24 Kč jdoucí od 5. 4. 2016 do zaplacení a 4,77 % ročně z částky 1 645 866,80 Kč jdoucí od 5. 4. 2016. Odvolací soud na základě zjištění dovodil, že vymáhaná povinnost na pohledávce oprávněné představující úroky z prodlení, dosud nebyla splněna, ani mimo exekuci. Z tohoto důvodu je plnění získané v rámci exekuce vymoženým plněním, které je soudní exekutor povinen vyplatit oprávněnému po odpočtu nákladů exekuce. Vzhledem k tomu, že příkaz k úhradě nákladů exekuce je možné vydat kdykoliv v průběhu exekučního řízení, soudnímu exekutorovi nic nebrání ponechat si zálohově část vymoženého plnění, souhlasí-li s tím oprávněný. Nesouhlasí-li povinní s postupem soudního exekutora, který zadržuje část vymoženého plnění získaného jako výtěžek z exekuce, pak tato jejich obrana nemůže být účinná v řízení o návrhu na zastavení exekuce, ale mohou podat námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, popřípadě v opravném prostředku proti rozvrhovému usnesení, což však v projednávané věci neučinili a rozvrhové usnesení soudního exekutora JUDr. Stanislava Pazderky, Exekutorský úřad Písek, ze dne 15. 3. 2018, č. j. 117 EX 850/16-144, nabylo právní moci dne 12. 4. 2018.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní 2) – 5) dovolání, jehož přípustnost zakládají na řešení otázky procesního práva, zda je soudní exekutor oprávněn provádět v průběhu exekuce srážky z vymoženého plnění ve svůj prospěch, aniž by náklady exekuce určil předem exekučním příkazem. Namítají, že soudní exekutor není podle exekučního řádu oprávněn ponechat si zálohově část vymožené pohledávky, neboť tím uměle navyšuje splnění vymáhané pohledávky, která nadále narůstá o zákonné úroky z prodlení a další příslušenství. Soudní exekutor je oprávněn vymáhat náklady exekuce pouze na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládajícího zaplacení peněžité částky; bez vydání exekučního příkazu nelze náklady exekuce vymáhat. Vymožené plnění si soudní exekutor v projednávané věci ponechává neoprávněně, neboť exekuci nemůže vést na základě exekučního příkazu, který nevydal a který tedy ani nemohl nabýt právní moci. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebyl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce, nemají povinní k dispozici ani žádný opravný prostředek (námitky) proti nákladům exekuce, na jejichž zaplacení si soudní exekutor zálohově zadržuje část vymoženého plnění. Povinní namítají, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu lze pohledávku soudního exekutora na nákladech exekuce do rozvrhu rozdělované podstaty zahrnout pouze v rozsahu, v jakém vyplývá z pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce. Příkaz k úhradě nákladů exekuce je soudní exekutor přitom povinen vydat neprodleně poté, kdy dojde ke splnění nebo vymožení povinnosti vymáhané v exekučním řízení s výjimkou nákladů exekuce a nákladů oprávněného. Není-li možné nárokovat pohledávku na nákladech exekuce bez vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce nárokovat v rámci rozvrhu, nelze ji tím spíše nárokovat ještě v rámci samotného exekučního řízení. Jestliže tedy soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce nevydá, nemůže si cokoliv z vymoženého plnění ponechat. V projednávané věci tak soudní exekutor nesprávně započetl vymožené plnění ve výši 812 001,07 Kč na náklady exekuce, které však doposud nebyly určeny, a způsobil tak stav, že jistina pohledávky byla nadále úročena a pohledávka oprávněné vůči povinným se nadále navyšovala. Povinní 2) - 5) navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelé v dovolání současně navrhli odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
3. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“ – a dospěl k závěru, že dovolání povinných 2) – 5) není přípustné.
4. Dovolání je postaveno na přesvědčení dovolatelů, že peněžitá částka ve výši 812 001,07 Kč, kterou soudní exekutor zadržuje ve prospěch své odměny a hotových výdajů, měla (a nadále má) být poskytnuta na zaplacení vymáhané pohledávky včetně jejího úroku, a exekuce v této části skončila vymožením nadále nemá probíhat. Namítají totiž, že soudní exekutor zadržel tuto částku ve svůj prospěch neoprávněně a namísto toho měla být uspokojena exekvovaná pohledávka oprávněné a exekuce. Z rozhodnutí soudů obou stupňů se jeví (skutkovými zjištěními odvolacího soudu je dovolací soud vázán), že předmětný úrok doposud zaplacen nebyl. Odvolací soud se však nevyrovnal s otázkou, zda pro případ, že by soudním exekutorem zadržovaná částka byla využita k úhradě úroků exekvované pohledávky oprávněné, byl tento úrok zcela uhrazen. Z níže uvedeného však plyne, že ani tato okolnost, pro případ, že by odpovídala skutečnosti, by nebyla důvodem pro zastavení exekuce.
5. Exekuci podle exekučního řádu může exekutor vést vícero různými způsoby, a to jak současně, tak třeba i postupně (viz §58 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ex. řád“, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 786/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 980/2018). Náklady soudního exekutora spočívající v jeho odměně a výdajích proto také vznikají postupně. Podle ustanovení §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále též jen „vyhláška č. 330/2001 Sb.“), má soudní exekutor právo na náhradu své odměny, určené na základě vymoženého plnění, tedy z plnění, které v průběhu exekuce již získal (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2373/14). Z ustanovení §13 vyhlášky č. 330/2001 Sb. dále plyne, že soudní exekutor má též právo na náhradu svých hotových výdajů, které (nejsou-li paušalizovány) může vyčíslit až poté, co k těmto výdajům dojde, případně provede úkon, který je spojen s právem vyúčtovat výdaj v konkrétní výši (např. cestovné).
6. Soudní exekutor tedy může vydat jeden nebo i vícero příkazů k úhradě nákladů exekuce (své odměny a hotových výdajů), a to v zásadě až poté, co mu na ně vznikne právo proto, že došlo k vymožení konkrétního plnění ve prospěch oprávněného (v případě odměny soudního exekutora počítané z vymoženého plnění), nebo poté, co mu vznikne konkrétní náklad (v případě hotových výdajů soudního exekutora). Příkaz k úhradě nákladů exekuce tedy soudní exekutor nejenže může, ale zpravidla i má vydat až poté, co vymůže určité plnění, když výše odměny soudního exekutora stanovená v příkazu k úhradě nákladů exekuce se bude odvíjet právě od vymožené částky a soudní exekutor má právo si svoji odměnu a hotové výdaje od této částky odečíst, a to i tedy, když příkaz k úhradě nákladů exekuce vydá dodatečně, tedy po jejím získání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1273/2017). Samotný fakt, že dosud nedošlo k úhradě nákladů exekuce, třeba i vyčíslených na základě takového dodatečného příkazu k úhradě nákladů exekuce, odůvodňuje pokračování exekuce (srov. §55a ex. řádu, srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1376/2011).
7. Tak je tomu i v případě, že exekuce byla mimo jiné vedena i prodejem nemovité věci, jenž vyvrcholil vydáním rozvrhového usnesení. Jestliže z výtěžku z prodeje nemovité věci z nějakého důvodu dosud nebyla uhrazena veškerá odměna soudního exekutora a jeho hotové výdaje, jež během exekuce vznikly (třeba i proto, že exekutor dosud nevydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, jenž by pokrýval veškeré jím vynaložené plnění nebo hotové výdaje, a tím pádem si odměnu a výdaje nemohl přiznat v rámci rozvrhového usnesení), nic mu nebrání, aby vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce ohledně své dosud nevymožené části odměny a hotových výdajů.
8. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5079/2016, na které dovolatelé odkazují, právě uvedené nepopírá, ale za účelem zabezpečení maximální míry jistoty, jak bude naloženo s výtěžkem z prodeje nemovité věci, konstatuje, že v rozvrhovém usnesení lze ve prospěch exekutora přiřknout pouze ty jím již vynaložené výdaje a jeho odměnu, které byly v době vydání rozvrhového usnesení pokryty už pravomocnými příkazy k úhradě nákladů exekuce. Rozvrhovým usnesením je pak soudní exekutor vázán, takže s částkou získanou prodejem nemovité věci nemůže naložit v rozporu s rozvrhovým usnesením. Nemůže tedy tuto částku využít k úhradě své odměny a výdajů, které vyčíslí v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který v rozvrhovém usnesení ještě nezohlednil proto, že do doby jeho vydání dosud nenabyl právní moci, nebo byl dokonce vydán až po vydání rozvrhového usnesení. Exekutor je však oprávněn pokračovat v exekuci ohledně svých výdajů a odměny, které dosud nebyly vymoženy, a to i na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, jenž posléze vydá. Zda příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán po právu a zda exekuce má při jeho existenci pokračovat, lze posoudit k námitkám povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (§88 odst. 3 ex. řádu). Ztotožní-li se exekuční soud s námitkami povinného, že příkaz k úhradě nákladů exekuce neměl být vydán, je soudní exekutor jeho názorem vázán a vydá oznámení o ukončení exekuce vymožením (§46 odst. 8 ex. řádu). Správnost příkazu k úhradě nákladů exekuce však nelze přezkoumat k návrhu povinného na zastavení exekuce, a to ani v případě, že tento příkaz k úhradě nákladů exekuce dosud nebyl vydán a exekutor v exekuci zjevně pokračuje.
9. S dovolateli se lze ztotožnit potud, že příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž exekutor vyčíslí svoji dosud nevymoženou část odměny a výdajů, má být vydán neprodleně poté, kdy dojde ke splnění nebo vymožení povinnosti vymáhané v exekučním řízení s výjimkou nákladů exekuce a nákladů oprávněného (§6 odst. 2 vyhlášky č. 418/2001 Sb.). A to bez ohledu na to, zda exekutor již dříve vydal exekuční příkaz, v němž vyčíslil pravděpodobné úhrnné náklady exekuce. Uvedená lhůta je sice lhůtu pořádkovou, její nedodržení by však mohlo být vyhodnoceno jako průtah v řízení a tedy i jako kárné provinění exekutora, zejména v případě, že toto opomenutí vede k nejistotě, zda exekuce již byla či nebyla ukončena vymožením, včetně nákladů exekuce, a zda je nadále vedena po právu. Není to však důvodem pro zastavení exekuce (srov. s §55a ex. řádu). Z uvedeného se tedy podává, že ve chvíli, kdy nebylo vydáno oznámení o skončení exekuce, ani konečný příkaz k úhradě nákladů exekuce, měli povinní k dispozici procesní nástroj, jímž je návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, jenž znamená průtah v řízení (tedy například vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce nebo oznámení o skončení exekuce, srov. §174a zákona č. 6/2002, o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/). Tohoto nástroje je třeba využít i v případě úkonu soudního exekutora, neboť úkony exekutora jsou úkony soudu (srov. §55b odst. 1 ex. řádu).
10. Namítají-li tedy povinní, že exekuce nemá pokračovat z toho důvodu, že plnění, které soudní exekutor obdržel na základě rozvrhového usnesení, měly být použity na úhradu vymáhaných pohledávek a nikoliv ve prospěch nákladů soudního exekutora, čímž měla exekuce skončit ze zákona vymožením, nelze jejich námitce v tomto řízení přisvědčit. Podává se rovněž, že rozvrhové usnesení soudního exekutora JUDr. Stanislava Pazderky, Exekutorský úřad Písek, ze dne 15. 3. 2018, č. j. 117 EX 850/16-144, nabylo právní moci dne 12. 4. 2018, a proto je třeba z něj v nynějším dovolacím řízení vycházet jako z danosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3807/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2095/2010). Jeho případná nesprávnost proto nemůže být důvodem k tomu, aby soud k návrhu povinného na zastavení exekuce mohl v rozporu s rozvrhovým usnesením uzavřít, že plnění získané prodejem nemovitosti mělo být poskytnuto na úhradu vymáhaných pohledávek a nikoliv na úhradu odměny a výdajů exekutora. Dovolatelé proto měli uvedenou argumentaci uplatnit v opravném prostředku (odvolání) proti usnesení o rozvrhu, nyní již toto usnesení nelze k jejich námitkám přezkoumávat.
11. Z uvedeného se podává, že napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit, Nejvyšší soud proto dovolání povinných 2) – 5) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Dovolatelé v dovolání současně navrhli odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad právní moci nezabýval.
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 8. 2021
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu