ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1973.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 1973/2020-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné TUCHYŇA VÝŤAHY s. r. o., se sídlem v Košicích, Letná 27, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 45378398, zastoupené JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 1912/13, proti povinné ATA ENGINEERING s. r. o., se sídlem v Ostravě, Hrušovská 3203/13a, identifikační číslo osoby 25370782, zastoupené JUDr. Hanou Hučkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Věšínova 2877/7a, pro 14 500 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 97 EXE 11301/2016, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2019, č. j. 9 Co 1649/2018-219, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 9. 2018, č. j. 97 EXE 11301/2016-190, zastavil exekuci (výrok I.), uložil povinné zaplatit soudní exekutorce JUDr. Marii Sárové, Exekutorský úřad Jihlava, náklady exekuce ve výši 7 865 Kč, které již byly vymoženy (výrok II.), a uložil povinné zaplatit oprávněné k rukám jejího právního zástupce náklady oprávněné, jejichž výše bude stanovena samostatným usnesením (výrok III.). Povinná se domáhala zastavení exekuce z důvodu započtení své pohledávky za oprávněnou vyplývající ze smlouvy o dílo č. 6194/08, uzavřené dne 11. 11. 2008 mezi povinnou na straně zhotovitele a oprávněnou na straně objednatele, jejímž předmětem byla realizace výtahových šachet v objektu „Galeria Košice“ v Košicích (dále též jen „Smlouva“). Povinná na základě Smlouvy vystavila zálohovou fakturu č. 2008221 na částku 1 793 539,44 SKK, na kterou bylo oprávněnou uhrazeno 25 000 EUR; dílo bylo nakonec provedeno třetí osobou dne 3. 2. 2010.
2. Soud zjistil, že povinná vůči oprávněné provedla několik započtení, a to přípisy ze dne 27. 1. 2016, ze dne 17. 3. 2016, ze dne 13. 4. 2018, ze dne 25. 10. 2017 a ze dne 3. 11. 2017. Uzavřel, že teprve posledním přípisem ze dne 3. 11. 2017, který byl oprávněné doručen dne 6. 11. 2017, došlo k řádnému právnímu úkonu započtení, v jehož důsledku nastaly účinky započtení ve smyslu §1982 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). V uvedeném přípise povinná proti pohledávce oprávněné vymáhané v tomto exekučním řízení (ve výši 14 500 EUR vyplývající z dohody o narovnání ze dne 12. 9. 2012, splatné dne 30. 9. 2012, vykonatelné na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2015, č. j. 32 Cm 826/2012-137) započetla své pohledávky za oprávněnou z titulu:
- smluvní pokuty ve výši 12 085,52 EUR (vyúčtované fakturou č. 210000 ze dne 24. 11. 2010), vzniklé ze Smlouvy, za prodlení s nezaplacením zálohové faktury číslo 2008221 ve výši 59 534,60 EUR za období od 9. 1. 2009 do 30. 7. 2009 ve výši 0,1 % denně z této částky, a
- smluvní pokuty ve výši 6 457,97 EUR (vyúčtované fakturou č. 201201 ze dne 19. 6. 2012 ve výši 36 434 EUR), vzniklé ze Smlouvy, za prodlení s nezaplacením zálohové faktury č. 2008221 ve výši 34 534,60 EUR za období od 31. 7. 2009 do 3. 2. 2010 ve výši 0,1 % denně z této částky.
3. Exekuční soud dospěl k závěru, že tento jednostranný právní úkon povinné ze dne 3. 11. 2017 splňoval všechny zákonné požadavky na řádné započtení, zejména určitost a srozumitelnost, kterou postrádaly předchozí právní úkony povinné směřující k započtení. Povinná započetla pohledávku vyplývající z jejího práva na úhradu smluvní pokuty podle Smlouvy, která je platná, dosud nezanikla a její splatnost nastala dne 8. 12. 2010 (ve vztahu k částce 12 085,52 EUR), resp. dne 3. 7. 2012 (ve vztahu k částce 6 457,97 Kč, zahrnuté v částce 36 434 EUR dle faktury); k uvedeným datům splatnosti se pohledávky povinné staly započitatelnými. Aktivní započítávaná pohledávka povinné směřovala vůči platné a mezi stranami nesporné pohledávce oprávněné z exekučního titulu (tato pohledávka se stala započitatelnou dne 12. 9. 2012, neboť platně vznikla a trvala a povinná na ni již mohla plnit). Pohledávky povinné byly v započtení ze dne 3. 11. 2017 jednoznačně identifikovány (odkazem na Smlouvu, číslo faktury, vymezením období, částkou a procentní sazbou, podle kterých se jejich výpočet provedl). Obě pohledávky se staly způsobilými k započtení k datu 12. 9. 2012, k němuž v rozsahu, v jakém se kryly, také zanikly. Započtecí právní jednání bylo učiněno platně až po nařízení exekuce dne 6. 11. 2017, kdy bylo doručeno oprávněné, je zde proto tzv. jiný důvod pro zastavení exekuce ve smyslu §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, pro který nelze rozhodnutí vykonat.
4. K námitkám oprávněné soud uvedl, že uplatnění započtení v exekučním řízení není v rozporu se zásadou rei iudicatae, neboť pokud povinná v nalézacím řízení před Krajským soudem v Ostravě namítala započtení smluvní pokuty a úroků z prodlení vyčíslených ve faktuře č. 210000, jednalo se o započtení na základě právního úkonu povinné ze dne 9. 10. 2012, které však není předmětem tohoto řízení. Za zjevně bezdůvodnou dále považoval námitku, že zálohová faktura, z níž byla smluvní pokuta uplatňována, nebyla účtována správně, protože měla být účtována bez DPH a odečteno mělo být zádržné ve výši 2,5 % z ceny. Zádržné bylo sjednáno ve Smlouvě po dobu záruky, přičemž záruční doba začíná běžet až po předání díla. Ze Smlouvy nelze dovodit, že by každá účtovaná faktura měla být ponížena o 2,5 %, naopak rozumný je výklad, že objednatel pozdrží platbu odpovídající 2,5 % z ceny díla až po předání díla (tedy pozdrží platbu související s poslední fakturou). Jako neopodstatněnou soud vyhodnotil též námitku ve vztahu zahrnutí DPH do zálohové faktury. Ustanovení ve Smlouvě, že po jejím podpisu bude objednateli fakturována záloha č. 1 ve výši 20 % z ceny díla podle článku III. Smlouvy, vyložil tak, že jde o 20 % z ceny celkové včetně DPH a zálohová faktura č. 2008221 byla účtována zcela v souladu se Smlouvou. Navíc oprávněná na zálohu dle faktury č. 2008221 částečně plnila, čímž dluh uznala ve smyslu §407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále „obch. zák.“). Konečně za účelovou soud považoval námitku, že záloha za cenu díla měla být vypočtena z ceny za první etapu díla, nikoli z celkové ceny díla, neboť z obsahu Smlouvy tato skutečnost nikterak nevyplývá.
5. Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I., v níž byla exekuce zastavena v rozsahu vymáhání pohledávky oprávněné ve výši 14 500 EUR (výrok I.), a ve zbývající části jej změnil tak, že návrh povinné ze dne 7. 10. 2016 na zastavení exekuce se v části týkající se zastavení exekuce v rozsahu vedeném pro náklady exekuce a náklady řízení oprávněné zamítá (výrok II.). Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že vymáhaná pohledávka oprávněné zanikla formou jednostranného započtení provedeného přípisem povinné ze dne 3. 11. 2017, doručeným oprávněné i jejímu zástupci dne 6. 11. 2017. Kompenzabilitu pohledávek i jejich jednostranné započtení je vzhledem k jejich vzniku a k době, kdy se staly započitatelnými, třeba posuzovat podle §580 a 581 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“) ve spojení s §358 a násl. obch. zák., přestože samotné právní jednání směřující k započtení povinná učinila již za účinnosti o. z.
6. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud při výkladu Smlouvy dospěl k závěru, že povinná měla nárok na zaplacení 20% zálohy z ceny díla bez DPH a DPH měla být vyúčtována až v poslední, tedy nikoli zálohové faktuře. Povinná tak měla nárok na zaplacení zálohy nikoli v jí fakturované výši 59 534,60 EUR (1 793 539,44 SKK), ale ve výši 50 029,08 EUR (20 % z částky 250 145,39 EUR). Na závěru o vzniku smluvního nároku povinné na zaplacení zálohy ve výši 50 029,08 EUR však nemůže ničeho změnit skutečnost, že tato záloha byla povinnou vůči právnímu předchůdci oprávněné v rámci zálohové faktury č. 2008221 vyfakturována v nesprávné (vyšší) výši, protože samotná faktura je pouhou výzvou k plnění, a nemůže tedy žádný nárok na zaplacení nejen založit, ale ani popřít či zrušit.
7. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyhodnotil jako nedůvodné námitky oprávněné, že vyúčtovaná záloha měla být snížena o zádržné ve výši 2,5 % (je vyloučeno, aby již v době vzniku nároku povinné na zaplacení zálohy na cenu díla, která byla splatná po podpisu Smlouvy, mohlo mít dílo, které nemělo být ještě ani zčásti zhotoveno, jakékoli případné vady, tím méně záruční vady) a že záloha č. 1 měla být poskytnuta ve výši 20 % z ceny díla pouze za výtahovou šachtu V1 (ze Smlouvy vyplývá, že záloha měla být poskytnuta z ceny celého díla).
8. Odvolací soud uzavřel, že povinné vznikl nárok na zaplacení zálohy na cenu díla ve výši 50 029,08 EUR a s ohledem na vystavenou zálohovou fakturu č. 2008221 ze dne 24. 11. 2008 byl splatný ve lhůtě 45 dní od jejího vystavení, tj. 8. 1. 2009. Právní předchůdce oprávněné na tuto zálohu zaplatil až dne 30. 7. 2009 pouze částku 25 000 EUR. V důsledku prodlení právního předchůdce oprávněné s úhradou uvedené zálohy vznikl povinné nárok na smluvní pokutu sjednanou ve Smlouvě pro případ takového prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Povinné proto vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty celkem ve výši 14 861,37 EUR, a to:
- ve výši 10 155,90 EUR za období od 9. 1. 2009 do 30. 7. 2009 (prodlení s úhradou částky 50 029,08 EUR), splatné ke dni 8. 12. 2010 na základě faktury č. 210000 ze dne 24. 11. 2010 (smluvní pokuta v ní byla vyúčtována ve výši 12 085,52 EUR), a
- ve výši 4 705,47 EUR za období od 31. 7. 2009 do 3. 2. 2010 (prodlení s úhradou částky 25 029,08 EUR), splatné ke dni 3. 7. 2012 na základě faktury č. 201201 ze dne 19. 6. 2012 (smluvní pokuta v ní byla vyúčtována ve výši 36 434 EUR).
9. Na závěru o splatnosti smluvní pokuty nemůže ničeho změnit skutečnost, že u obou faktur i ve výzvách k plnění povinná vyúčtovala smluvní pokutu ve vyšší výši, než na jakou jí skutečně vznikl nárok podle Smlouvy. Ke dni učinění právního jednání povinné směřujícího k započtení vzájemných pohledávek účastnic tak skutečně existovaly jak pohledávka oprávněné na zaplacení 14 500 EUR vymáhaná v rámci nyní projednávané exekuce, tak i vzájemná pohledávka povinné za oprávněnou na zaplacení smluvní pokuty ve výši celkem 14 861,37 EUR. Povinná učinila projev vůle, jímž započetla tyto existující a splatné vzájemné pohledávky na plnění stejného druhu, způsobilé k započtení, a došlo tím ve smyslu §580 obč. zák. (se zpětnými účinky ke dni 30. 9. 2012, kdy se pohledávky setkaly) k zániku obou započítávaných pohledávek v rozsahu, v jakém se vzájemně kryly, tedy v rozsahu vymáhané pohledávky oprávněné na zaplacení částky 14 500 EUR jako nižší z nich.
10. Kompenzabilitě pohledávek nemohlo bránit ani jejich případné promlčení, protože se setkaly ještě před uplynutím promlčecí doby u kterékoli z nich (§358 obch. zák.). Překážkou způsobilosti pohledávek k započtení není ani skutečnost, že pohledávka oprávněné byla přiznána pravomocným rozhodnutím soudu a pohledávka povinné judikátní není. Jednostranné právní jednání povinné ze dne 3. 11. 2017 splňovalo všechny zákonné podmínky platného úkonu směřujícího k započtení podle §580 obč. zák., kdy v něm byl obsažen nejen zcela jednoznačný projev vůle povinné směřující započtení, ale též dostatečně konkrétní, určitá a srozumitelná specifikace obou vzájemných pohledávek.
11. Není podstatné, že pohledávka povinné vznikla ve skutečnosti v nižší výši, než jak ji povinná specifikovala v právním jednání ze dne 3. 11. 2017 směřujícím k započtení. K určitosti a srozumitelnosti, jakož i k dostatečně konkrétní a jednoznačné specifikaci pohledávky postačuje, že pohledávka byla identifikována nejen konkrétní výší (byť vyšší než ve skutečnosti), ale rovněž označením konkrétního právního důvodu vzniku, stejně jako specifikací způsobu určení výše této smluvní pokuty.
12. Protože zápočet byl proveden až po zahájení exekučního řízení a vymáhaná pohledávka v jeho důsledku zanikla s účinky ke dni předcházejícímu vydání exekučního titulu, je dán důvod, pro který je exekuce pro pohledávku oprávněné ve výši 14 500 EUR nadále ve smyslu §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu nepřípustná. Tento důvod nepřípustnosti exekuce se však týká pouze samotné vymáhané pohledávky, nikoli nároku oprávněné na náklady exekučního řízení a nároku soudní exekutorky na náklady exekuce. V této části proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil.
13. Oprávněná podala dovolání směřující do výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu. Namítá, že odvolací soud se při řešení otázky dostatečné určitosti započtení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to že projev vůle směřující k započtení pohledávky musí být zcela jednoznačný, určitý a srozumitelný co do všech svých aspektů, včetně výše započítávané pohledávky. Poukázala na skutečnost, že pohledávky byly v rámci započtení vyčísleny v nesprávné výši – povinná uplatnila údajnou pohledávku v celkové výši 18 543,49 EUR, ačkoli správně měla být uplatněna částka ve výši 14 861,37 EUR. Rozdíl mezi částkami nemůže být považován pouze za administrativní pochybení či chybu v psaní. Nelze za dostatečně určitou a jistou považovat pohledávku, která nebyla povinnou správně vypočtena. V této souvislosti poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, a ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5453/2014.
14. Dovolatelka za rozporné s judikaturou dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4713/2018) dále považuje samotné posuzování započtení odvolacím soudem. Vzhledem k tomu, že v rámci nalézacího a exekučního řízení mezi totožnými subjekty o jedinou pohledávku bylo učiněno šest projevů vůle směřujících k započtení, domnívá se, že povinnou uplatňovanou pohledávku nelze považovat za jasnou a určitou. Opakovaná řízení o těchto pokusech o započtení a v nich tvrzených pohledávkách zcela neúměrně prodlužují uspokojení oprávněné.
15. Dovolatelka má za to, že dovolacím soudem by měly být vyřešeny „otázky týkající se podmínek pro přípustnost námitky započtení v rámci exekučního řízení a zejména opakovaných započtení prováděných v rámci exekučního (či nalézacího) řízení“, resp. „měly by být dovolacím soudem formulovány korektivy a mantinely k uplatňování námitky započtení v rámci exekučního řízení“. „Ve vybraných, specifických případech (např. v případě zjištění rozhodných skutečností svědčících o existenci pohledávky způsobilé k započtení ze strany povinného až po ukončení nalézacího řízení)“ oprávněná považuje za „obhajitelný“ právní názor, že v rámci exekučního řízení mohou být jakožto kompenzabilní připuštěny i pohledávky nejudikátní, tudíž do jisté míry nejisté. „Ve většině případů, kdy mohl povinný námitku započtení činit v rámci nalézacího řízení či pohledávku uplatnit v rámci separátní žaloby“, však s takovým postupem nesouhlasí. Oprávněná zdůraznila, že v nalézacím řízení, v němž byl vydán exekuční titul, byla povinná procesně pasivní, přitom mohla námitku započtení uplatnit, což však do okamžiku koncentrace řízení neučinila a nebyla ani schopna podat řádné odvolání (nezaplatila soudní poplatek). Tato pasivita musí jít k tíži povinné. Odkázala na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 24 Co 1863/2017, v němž soud vyslovil názor, že i v průběhu exekuce se lze bránit námitkou započtení, mělo by se tak ale dít toliko výjimečně a s přísným respektem k dikci §1987 odst. 2 o. z.; nejudikátní pohledávky uplatněné k započtení v exekučním řízení nejvíce tendují ke spornosti a nejistotě, přičemž odstranění zmíněných nedostatků mnohdy přesahuje rámec přezkumné činnosti exekučního soudu. Exekuční soud není povolán k tomu, aby suploval činnost nalézacího soudu, a pokud povinný považuje aktivně započítávané pohledávky za oprávněné, nechť své nároky uplatní žalobou u nalézacího soudu. Oprávněná považuje za žádoucí, aby dovolací soud vyřešil otázku přípustnosti opakovaných projevů vůle směřujících k započtení ať už v rámci exekučního či nalézacího řízení. Není v souladu s dobrými mravy, aby bylo povinnému umožněno provádět neomezený počet pokusů o započtení svých pohledávek. Veškerá započtení provedená povinnou je nutné považovat za účelová, učiněná ve snaze vyhnout se pravomocně uložené povinnosti uhradit oprávněné přiznanou částku, a tudíž jsou rozporná s dobrými mravy. Navrhla, aby dovolací soud změnil výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu tak, že návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 7. 10. 2016 se zamítá.
16. Povinná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nebylo její povinností učinit úkon směřující k započtení v nalézacím řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 826/2012. Oprávněná si byla vědoma existence pohledávky povinné, nicméně ji neustále rozporovala; pokud by tomu tak nebylo, obě strany by se dohodly již v rámci výše uvedeného řízení, resp. by povinná nevyvolávala žádný soudní spor. K započtení bylo použito úpravy obč. zák., právní závěry oprávněné jsou poplatné o. z., a to včetně judikatury, na kterou oprávněná odkazuje. Domnívá se, že v kompenzačním projevu bylo určitě a srozumitelně určeno, které pohledávky jsou předmětem započtení, a byl zde uveden i právní důvod vzniku pohledávek. Není pochyb o vzniku nároku na smluvní pokutu, protože byla sjednána ve Smlouvě platně, oprávněná na ni částečně plnila a její výši nerozporovala. Povinná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
17. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
18. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016 (uveřejněném pod číslem 77/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), při výkladu přechodného ustanovení §3028 odst. 3 věty první o. z. dospěl k závěru, že pro způsobilost pohledávek k započtení v situaci, kdy jsou vzájemné pohledávky založené smlouvou uzavřenou za účinnosti obč. zák. (do 31. 12. 2013) a kompenzační jednání je učiněno až za účinnosti o. z. (po 1. 1. 2014), je rozhodná právní úprava, kterou se řídí závazkový právní poměr, z něhož pohledávka vznikla (tedy účinná v době, kdy strany uzavřely smlouvu, z níž pohledávka vznikla).
19. V projednávané věci byly předmětem započtení pohledávka oprávněné ze smlouvy o narovnání uzavřené dne 12. 9. 2012 (jež je předmětem exekuce) a pohledávka povinné ze smlouvy o dílo uzavřené dne 11. 11. 2008, přičemž úkon započtení byl učiněn (doručen oprávněné) dne 6. 11. 2017. Pro posouzení, zda pohledávky byly způsobilé k započtení, se tak uplatní pravidla stanovená v §580 a násl. obč. zák. (případně §358 a násl. obch. zák.); okolnost, zda je započítávaná pohledávka nejistá či neurčitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., je proto v poměrech projednávané věci nepodstatná.
20. K určitosti samotného právního úkonu započtení ve smyslu §580 a §37 odst. 1 obč. zák. se Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007. Právní úkon je neurčitý a tedy neplatný tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nikoliv jednoznačný zůstává jeho věcný obsah (včetně předmětu ujednání), přičemž neurčitost obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel. Ve smyslu výše uvedeného musí být z úkonu směřujícího k započtení patrno, jaká pohledávka a v jaké výši se k započtení uplatňuje a proti jaké pohledávce věřitele, tj. musí být splněny náležitosti právního úkonu stanovené v §34 a násl. obč. zák., zejména musí být započítávané pohledávky náležitě identifikovány tak, aby byly dostatečně určité a nezaměnitelné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1363/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5542/2015).
21. Odvolací soud uzavřel, že z kompenzačního úkonu je zřejmé, že započítávaná pohledávka byla označena zcela určitě – byla zřejmá její výše, způsob výpočtu a především právní důvod jejího vzniku. Pohledávka byla identifikována nejen konkrétní výší (byť vyšší než ve skutečnosti vznikla), ale též označením konkrétního právního důvodu svého vzniku (nárok povinné na smluvní pokutu vzniklý ze smlouvy o dílo č. 6194/08 ze dne 11. 11. 2008 za prodlení s nezaplacením částky 59 534,60 EUR podle zálohové faktury č. 2008221 v období od 9. 1. 2009 do 30. 7. 2009 a za prodlení s nezaplacením částky 34 53460 EUR podle zálohové faktury č. 2008221 v období od 31. 7. 2009 do 3. 2. 2010) a specifikací způsobu určení výše této smluvní pokuty (0,1 % denně z dlužných částek). Jestliže následně odvolací soud vyhodnotil, že pohledávka povinné je ve skutečnosti nižší, ovšem stále přesahuje protipohledávku oprávněné, nezpůsobuje tato skutečnost neurčitost započítávané pohledávky a právní posouzení soudu je v souladu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu (k omylu při vyčíslení částky srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 322/2016).
22. Důvodná není ani námitka oprávněné ohledně nutnosti omezit možnost povinného započíst vlastní pohledávku za oprávněným v průběhu exekučního řízení. V projednávané věci byl kompenzační úkon učiněn dne 6. 11. 2017, tedy po právní moci exekučního titulu (6. 8. 2016), vzájemně započítávané pohledávky se přitom setkaly před právní mocí exekučního titulu (30. 9. 2012) a k tomuto okamžiku tedy došlo k jejich zániku v rozsahu, v němž se vzájemně kryly (srov. §580 věta druhá obč. zák.).
23. Je výrazem dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že důvodem, pro který je namístě prohlásit výkon rozhodnutí (exekuci) za nepřípustný, je též takové jednání povinného, kdy kompenzačním projevem (úkonem směřujícím k započtení jeho pohledávky) způsobil zánik pohledávky vymáhané, jestliže k němu došlo k okamžiku, jenž předchází vydání vykonávaného titulu. Námitkou započtení lze uplatnit vzájemnou pohledávku povinného vůči oprávněnému bez ohledu na to, zda tato vzájemná pohledávka vznikla před či po vydání exekučního titulu. Zánik pohledávek v důsledku kompenzačního projevu nastává okamžikem, kdy se obě pohledávky setkají. Setkají-li se po vydání exekučního titulu (bez ohledu na to, zda se kompenzační projev stal perfektním před jeho vydáním či po něm), jde o důvod zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Dojde-li k setkání pohledávek před vydáním exekučního titulu (za podmínky, že byl kompenzační úkon učiněn až po vydání exekučního titulu), je namístě zastavit exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 (uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1380/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3316/2013].
24. V exekučním řízení je povinný oprávněn vznést námitku započtení vzájemné pohledávky, aniž by musel svůj nárok uplatnit samostatnou žalobou, a tedy tato (proti)pohledávka nemusí být judikátní (přiznaná soudním rozhodnutím nebo jiným titulem). Důvodností námitky započtení se exekuční soud zabývá v řízení o zastavení exekuce. V tomto řízení nepřezkoumává správnost exekučního titulu, ale způsoby vlastními pro řízení vyjmenovaná v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. zjišťuje, zda tvrzená (proti)pohledávka vznikla, zda byl učiněn kompenzační projev, zda (a kdy) se obě pohledávky setkaly a v jakém rozsahu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1966, sp. zn. 4 Cz 84/66 (uveřejněný pod č. 34/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 (uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1435/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3316/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4739/2015]. Skutečnost, že vzájemná pohledávka povinného za oprávněným není judikátní a je sporná, nezbavuje soud povinnosti postavit dokazováním najisto, zda jsou splněny předpoklady, s nimiž hmotné právo spojuje zánik pohledávky započtením (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1380/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1106/2013).
25. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 3. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu