ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.2239.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 2239/2021-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného M. F. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Norbertem Hemelíkem, advokátem se sídlem v Říčanech, Lipanská 331/7, proti povinným 1) M. L. , narozenému XY, bytem v XY, a 2) J. L. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenými Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem v Praze, Štěpánská 643/39, pro 431 834,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 23 EXE 101/2020, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2021, č. j. 18 Co 148/2020-110, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2021, č. j. 18 Co 148/2020-110, v části, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. srpna 2020, č. j. 23 EXE 101/2020-51, ve výroku o zamítnutí návrhu povinných na zastavení exekuce, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. srpna 2020, č. j. 23 EXE 101/2020-51, ve výroku II., o zamítnutí návrhu povinných na zastavení exekuce, se ruší a v tomto rozsahu se vrací věc okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání povinných usnesením ze dne 23. 2. 2021, č. j. 18 Co 148/2020-110, potvrdil usnesení Okresního soudu v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) ze dne 3. 8. 2020, č. j. 23 EXE 101/2020-51, ve výrocích, jimiž soud prvního stupně zamítl návrhy povinných na odklad exekuce (výrokem I.) a na zastavení exekuce (výrokem II.).
2/ Odvolací soud vyšel (ve shodě se soudem prvního stupně) ze zjištění, že exekuce byla nařízena a je vedena pověřeným exekutorem Mgr. Tomášem Pospíchalem, Exekutorský úřad Nymburk (dále „exekutor“), podle vykonatelného rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. Rsp 52/18 (dále „exekuční titul“), k vymáhání solidárního závazku povinných ve výši 431 834,04 Kč se směnečným úrokem v sazbě 6 % ročně z uvedené částky od 6. 9. 2019 do zaplacení a k vymáhání nákladů nalézacího řízení ve výši 306 397,60 Kč, jakož i nákladů exekučního řízení a exekuce.
3/ Povinní v průběhu exekučního řízení zastavení exekuce a současně odklad jejího provedení na základě argumentace, že jim oprávněný doposud nevydal originál příslušné směnky, z níž exekuční titul (povinnost jím uložená) vychází, ačkoli na to mají povinní podle §39 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů, právo. Odvolací soud v rámci posouzení návrhu povinných na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), poukázal na judikované případy nepřípustnosti exekuce (vady exekučního titulu, rušivé okolnosti při provádění exekuce, specifické jednání oprávněného, a to včetně jednání, v jehož důsledku by provedení exekuce vedlo ke zjevné nespravedlnosti) a uzavřel (ve shodě se soudem prvního stupně), že v posuzovaném případě se o situaci zjevné nespravedlnosti nejedná, protože „povinnými tvrzená nutnost vydání směnky není podmínkou pro splnění závazku“. V dané souvislosti nedovodil ani důvod k odkladu provedení exekuce (§266 odst. 1 a 2 o. s. ř. a §54 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“).
4/ Odvolací soud v důvodech usnesení (bodu 11) poznamenal, že k projednání odvolání povinných nařídil jednání, při němž odvolatelé navrhli provedení důkazů (jak to ostatně učinili již před soudem prvního stupně), jimiž hodlali prokazovat tvrzení, „že se opakovaně dožadovali vydání směnky“. Rovněž oprávněný navrhl doplnění dokazování sdělením exekutora, „zda a kdy mu byla předána do úschovy směnka“. Tyto důkazní návrhy shledal odvolací soud „nadbytečnými“.
5/ Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní dovolání, z jehož obsahu je zřejmé, že brojí toliko proti výroku o zastavení exekuce (v této souvislosti i proti příslušnému výroku usnesení soudu prvního stupně). Přípustnost dovolání vymezili tvrzením, že usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení dvou právních otázek, a to otázky aplikace §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a otázky povinnosti oprávněného „vydat směnku povinnému ze směnky při placení“ .
6/ Dovolatelé k první otázce upřesnili přípustnost dovolání tak, že poukázali na judikaturu Nejvyššího soudu, která zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. spojuje mimo jiné s rušivými okolnostmi při provádění exekuce (výkonu rozhodnutí) a poskytuje povinným soudní ochranu proti zjevně šikanóznímu exekučnímu návrhu, jímž je např. takový návrh, jehož podání není primárně motivováno snahou oprávněného domoci se plnění, ale snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016). V posuzované věci oprávněný šikanózní návrh podal poté, co jej povinní opakovaně vyzývali k vydání směnky „s úmyslem za ní zaplatit“ (ve dnech 30. 3. 2020, 17.25 hodin, 3. 4. 2020, 10.10 hodin a 17. 4. 2020, 10.42 hodin). Nesprávnou aplikací §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. bylo porušeno právo povinných na spravedlivý proces (s připomenutím článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a nálezu Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14). Vzhledem ke specifickým okolnostem případu nebyla podle názoru dovolatelů předestřená otázka dovolacím soudem dosud řešena.
7/ K druhé otázce dovolatelé zdůraznili, že dlužník není povinen směnku zaplatit,
není-li mu majitelem směnky vydána. K tomu povinní v několika případech oprávněného marně vyzývali a již před soudem prvního stupně k uvedeným skutečnostem navrhli důkazy, avšak soud prvního stupně nenařídil jednání a důkazy (výpisy telefonních hovorů a svědectví. E. Š.) neprovedl, což následně odvolací soud nenapravil.
8/ Z uvedených důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení a jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, nadto požadovali odklad „vykonatelnosti napadeného rozhodnutí“.
9/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání povinných rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanými účastníky exekučního řízení (§36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v otázce tzv. šikanózního exekučního návrhu je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.), protože se odvolací soud (a současně i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; dovolání je současně opodstatněné.
10/ Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi k otázce tzv. šikanózního exekučního návrhu vysvětlil, že podání takového návrhu je důvodem k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Zároveň šikanózní návrh definoval tak, že jeho uplatnění není primárně motivováno snahou domoci se plnění (tj. není respektován esenciální smysl a účel exekuce), ale snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018). V uvedeném směru judikatura dovolacího soudu koresponduje s rozhodováním Ústavního soudu, který mj. vyslovil, že bude-li mít oprávněný prakticky jistotu, že povinný v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splní, bude mít zpravidla exekuční návrh charakter návrhu šikanózního, neboť lze přepokládat motivaci zatížit povinného náhradou nákladů exekuce (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14).
11/ Skutkový základ judikovaných případů vychází z objektivní připravenosti povinného dobrovolně plnit exekučním titulem uloženou povinnost, čemuž oprávněný bránil buď neposkytnutím smluvní či zákonné součinnosti, ke které jej povinný vyzval (např. u platební povinnosti sdělením čísla bankovního účtu či adresy, na níž lze plnit poštovní poukázkou), nebo neposkytnutím povinným žádané - hlediskem již nastalého prodlení vysvětlitelné a akceptovatelné - lhůty k plnění, u níž se předpokládá jakási „organizačně-technická“ povaha a s ní korespondující krátká (v principu několikadenní) délka (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2021, sp. zn. 20 Cdo 925/2021). Ve světle citované judikatury dovolacího soudu není až tak relevantní, za jakou dobu po vykonatelnosti exekučního soudu byla ze strany povinného projevena snaha plnit vymáhaný závazek; podstatné je zjištění, zda snaha povinného splnit závazek z exekučního titulu byla vážně míněná (reálná) a zda předcházela podání exekučního návrhu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2021, sp. zn. 20 Cdo 2245/2020).
12/ Ačkoli dovolatelé předestřeli k řešení dvě otázky, z jejich obsahu je zřejmé, že použití §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s námitkou šikanózního návrhu a s jednáním oprávněného, který nevydal povinným žádanou směnku a v širším slova smyslu tak zůstal pasivní k oznamované platební aktivitě povinných před podáním exekučního návrhu (podle tvrzení dovolatelů), nelze právně, skutkově a důkazně oddělit. V dané souvislosti proto nemůže být předestřená problematika zúžena pouze na posuzování toho, zda je exekuční titul podmíněn vzájemnou povinností k vydání směnky (což ve zkoumané věci není) a zda takovou povinnost ukládá zákon (což explicitně nečiní). Právě tímto zjednodušeným způsobem k otázce tzv. šikanózního návrhu přistoupil odvolací soud (a v předchozím řízení soud prvního stupně), který proto přehlédl tvrzení dovolatelů, že před podáním exekučního návrhu hodlali oprávněnému demonstrovat svou připravenost exekvovaný závazek splnit, byť současně s požadavkem na vydání směnky, z níž závazek vycházel. Samotné vydání směnky oproti splnění závazku z exekučního titulu nelze chápat (přepjatě) formalisticky, neboť vydání (a likvidace) proplácené směnky je ve směnečném platebním styku obvyklou praxí, kterou je třeba tolerovat i po vydání směnečného exekučního titulu (jenž směnku zužitkoval), zvláště pokud směnečný dlužník oznamuje, že závazek ze směnky hodlá splnit. K těmto okolnostem dovolatelé krom příslušných tvrzení navrhli provést zcela konkrétní důkazy, které odvolací soud označil za nadbytečné (ve shodě se soudem prvního stupně).
13/ Z judikatury dovolacího soudu plyne, že při zkoumání toho, zda byl podán tzv. šikanózní exekuční návrh či nikoliv, nelze předem odmítnout a důkazně neprověřit tvrzení povinných (dovolatelů) o jejich okamžité připravenosti závazek z exekučního titulu zaplatit a předejít následkům zahájení exekučního řízení. Požadavek dovolatelů na vydání směnky v této souvislosti nelze bez dalšího klást a priori v neprospěch dlužníků, jedná-li se o požadavek za jistých okolností zásadně pochopitelný (viz shora) a jeho význam je možno posuzovat až na základě detailně zjištěné komunikace mezi oprávněným a povinnými v době před zahájením exekučního řízení (právě k průběhu a obsahu takové komunikace specifikované důkazní návrhy povinných, avšak rovněž důkaz oprávněného, směřovaly). Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že v obecné rovině by se jevil jako neopodstatněný požadavek na vydání směnky před jejím zaplacením (před plněním ze směnečného exekučního titulu), neboť tím by se směnečný věřitel vystavil riziku důkazní nouze. Na straně druhé by směnečný věřitel neměl mít problém po či oproti (úplnému) zaplacení směnku dlužníku vydat, neboť v důsledku splnění směnečného závazku nelze spatřovat žádný relevantní důvod, aby si směnku ponechal (nevyřadil jí z oběhu). Protože odvolací soud dokazování k naznačeným okolnostem případu neprovedl, nemohl se za účelem řešení ohlášené otázky dobrat správných právních závěrů a dostal se do rozporu s citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
14/ Nejvyšší soud za vylíčeného stavu - nemaje podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu - napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) ruší podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř, a to spolu s předcházejícím usnesením soudu prvního stupně, pro které platí tytéž kasační důvody a jemuž se vrací věc k dalšímu řízení.
15/ V dalším řízení bude soud prvního stupně (případně též soud odvolací) právním názorem Nejvyššího soudu vázán (viz §243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). Důkazně je nezbytné zjišťovat, zda povinní byli pro případ vydání směnky reálně připraveni závazek plnit (zda byli v tomto ohledu před zahájením exekučního řízení solventní), kdy, zda a jaká komunikace proběhla mezi účastníky řízení a z jakého důvodu tato komunikace ztroskotala. Všechny uvedené okolnosti musí exekuční soud hodnotit v rámci judikatorního vymezení (definice) tzv. šikanózního exekučního návrhu (viz shora).
16/ O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud (exekutor) rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o těchto nákladech bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
17/ Protože dovolací soud rozhodl o dovolání v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), nezabýval se již návrhem dovolatelů na odklad „vykonatelnosti“ dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, které z důvodu zrušení pozbylo veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně právní moci. K tomu je však zapotřebí doplnit a upřesnit, že napadené usnesení v rámci exekučního řízení z podstaty věci nemá vlastnost vykonatelnosti, takže návrh dovolatelů se mohl týkat jen odkladu právní moci rozhodnutí (§243 písm. b/ o. s. ř.), a takto byl dovolacím soudem chápán. K podmínce odkladu právní moci je nicméně žádoucí argumentovat konkrétními skutečnostmi ohledně závažného ohrožení práv účastníka dovolacího řízení bez toho, že by mohla být dotčena práva třetích osob; jestliže se dovolatelé v posuzované věci omezili toliko na zákonnou citaci §243 písm. a) o. s. ř., zjevně nemohli předpoklad §243 písm. b) o. s. ř. vystihnout (což Nejvyšší soud se zřetelem k výsledku řízení poznamenává pouze okrajově).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu