ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.2617.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 2617/2020-280
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinnému J. V. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, pro 65 952 Kč s příslušenstvím a pro smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 127 EXE 1563/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2020, č. j. 66 Co 239/2019-228, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2020, č. j. 66 Co 239/2019-228, se mění tak, že usnesení Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 11. 1. 2019, č. j. 127 EXE 1563/2016-122, se v napadených výrocích II., III. a IV. potvrzuje.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11 882,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Němce, advokáta se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3.
III. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5 941,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Němce, advokáta se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově usnesením ze dne 11. 1. 2019, č. j. 127 EXE 1563/2016-122, odložil exekuci do pravomocného skončení řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce (výrok I.), exekuci zastavil (výrok II.), uložil oprávněné zaplatit povinnému náklady řízení, o jejichž výši bude rozhodnuto dodatečně samostatným usnesením (výrok III.), a uložil oprávněné zaplatit soudní exekutorce Mgr. Marcele Petrošové, Exekutorský úřad Břeclav, náklady exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok IV.).
2. Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce nezastavuje. Ze zjištění odvolacího soudu vyplývá, že exekučním titulem v dané věci je rozhodčí nález vydaný rozhodkyní JUDr. Evou Vaňkovou dne 16. 3. 2015, č. j. Va 4-8/2015-12, na jehož základě byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 98 952 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky ode dne 20. 1. 2015 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 77 562 Kč od 16. 1. 2015 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 3 383,52 Kč a na náhradě nákladů rozhodčího řízení částku 14 071,20 Kč. Vymáhaná pohledávka oprávněné za povinným vznikla na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 13. 1. 2012, č. 9100522385. Povinnému byl poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 43 000 Kč, počet měsíčních splátek činil 36. Celková částka splatná úvěrovaným byla 102 384 Kč, výše měsíční splátky činila 2 844 Kč. Výpůjční úroková sazba úvěru byla uvedena ve výši 94,97 % p. a. a byla dohodnuta jako pevná výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. Předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr byla 94,96 %. Z rozhodčí smlouvy uzavřené dne 13. 1. 2012 vyplývá, že se smluvní strany dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou z návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru či v souvislosti s ním, budou podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, rozhodovány v rozhodčím řízení, a to kterýmkoliv z osmi jmenovitě uvedených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu; jedním z rozhodců byla i JUDr. Eva Vaňková.
3. Ve smluvních ujednáních smlouvy o revolvingovém úvěru, jež jsou nedílnou součástí úvěrové smlouvy, je v článku 12 řešena sankce v podobě smluvní pokuty, jejíž odstupňovaná procentní výše (8 % a 13 %) je závislá od počtu dní prodlení (15 a 30 dní) s tím, že nad rámec takto kaskádovitě sjednané smluvní pokuty vznikne věřiteli při zesplatnění celého úvěru právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,15 % denně z této nové jistiny úvěru.
4. Ačkoliv tedy přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není zásadně v exekučním řízení přípustný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014), není současně vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ (zde úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2260/2018, ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, a ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3283/2018). Ačkoliv neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout zvážit, zda obojí ve svém celku není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“).
5. Odvolací soud se mimo jiné zabýval přiměřeností výsledků rozhodčího řízení, a to zejména mírou a zjevností rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty a na smluvní úrok z poskytnuté částky), s přihlédnutím k možnému zneužití finanční tísně spotřebitele. Konstatoval, že kritérium tzv. roční procentní sazby nákladů (RPSN) není pro posouzení projednávané věci rozhodující. Tuto veličinu je nutno chápat jako pomocný údaj, který slouží zejména pro žadatele o úvěr. Základním (nikoliv však jediným) parametrem při poskytování úvěru je úrok, za který je částka poskytnuta. V projednávané věci tento údaj ve smlouvě uveden byl, ovšem v podobě tzv. „výpůjční úrokové sazby úvěru“; ve skutečnosti se však jedná o tzv. efektivní úrokovou sazbu, která zohledňuje měsíční skládání úroků. Aby bylo možné vůbec zjistit relevantní základní parametr smlouvy, je nutné zjistit nominální úrokovou sazbu. Odvolací soud vyšel ze statistického průměru nominální úrokové sazby u bankovních pohledávek z úročených úvěrů z kreditních karet (tj. z nejčastějšího a nejjednoduššího úvěrového produktu bank) v lednu 2012, tj. 23,75 % p. a. V projednávané věci tak skutečná výše úroku, vyjádřená nominální úrokovou sazbou, za který byl úvěr poskytnut, činila 68,66 % ročně. Tato úroková sazba pak nepřekročila čtyřnásobek (činila 2,8násobek) nejvyšší úrokové sazby v době poskytnutí úvěru, který činil 95 % (4 × 23,75 %) ročně. K hranici nepřekročitelnosti čtyřnásobku nejvyšší úrokové sazby pro příslušný typ úvěru poskytovaného bankami odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Sjednaný smluvní úrok se tedy jeví jako přiměřený k výši úvěrované částky, délce splácení a výši splátky. Ke smluvní pokutě pro případ prodlení povinného odvolací soud dodal, že dohodnuté ujednání o kaskádovitém navyšování smluvní pokuty s ohledem na délku prodlení s platbou nelze, s ohledem na v minulosti přijatou judikaturu týkající se přiměřenosti výše smluvní pokuty, samo o sobě hodnotit jako ujednání, které by bylo v příkrém rozporu s dobrými mravy. Úročení smluvních pokut a jejich kaskádovité nastavení je v souladu se soudní praxí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 872/2006, sp. zn. 32 Cdo 1432/2010, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, sp. zn. 33 Odo 810/2006 a sp. zn. 23 Cdo 436/2011). Za rozporné s dobrými mravy nelze považovat ani smluvní pokutu, k jejímuž zaplacení byl povinný zavázán v rozhodčím nálezu. Její výše 0,15 % denně totiž nevybočuje z rámce stanoveného rozhodovací činností soudů. Samotná účastníky v jejich smlouvě o úvěru sjednaná sazba výše smluvní pokuty 0,15 % denně je přitom vzhledem k okolnostem projednávané věci i v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, či ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006).
6. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že povinný netvrdil žádné zvláštní mimořádné okolnosti, které by proces uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru doprovázely a naznačovaly, že by kontraktační proces měl být v příkrém rozporu s dobrými mravy.
7. Odvolací soud však na rozdíl od soudu okresního dospěl k závěru, že skutečná výše úroku, vyjádřená nominální úrokovou sazbou ve výši 68,66 % ročně, za kterou byl úvěr poskytnut, ve spojení s vymáhanou smluvní pokutou 0,15 % z dlužné částky denně ve svém souhrnu se shora uvedenými ostatními aspekty nenaplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti a nezjistil natolik excesivní okolnosti (jak jsou popsány v rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4084/12 a sp. zn. I. ÚS 1699/11), které by ho vedly k závěru, že obsah vykonávaného rozhodčího nálezu je v kolizi se základními principy právního státu. Důvod nepřípustnosti vedení exekuce tak neshledal. Na základě tohoto usnesení okresního soudu změnil tak, že se exekuce nezastavuje.
8. Povinný podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání. Namítá, že usnesení odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud vycházel při svém rozhodování z neexistujících parametrů smlouvy – vycházel totiž z návrhu smlouvy, nikoliv ze skutečně uzavřené smlouvy. Odvolací soud pak nepochopil aplikovanou judikaturu Nejvyššího soudu, aplikoval ji chybně a odchýlil se od ní, aniž by to řádně odůvodnil. Odvolací soud zcela přehlédl bod 2.3. Smluvních podmínek, kdy smlouva je toliko návrhem, jak napovídá i její název, a vzniká až zasláním schválení úvěru ze strany věřitele, které však může obsahovat změněné parametry úvěru. Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy oprávněná zaslala povinnému oznámení o schválení úvěru ze dne 30. 1. 2012. Tímto schválením úvěru byla povinnému na úvěru poskytnuta jistina 39 000 Kč s úrokem 109,23 % p. a., který měl být splatný ve 36 splátkách, a povinný měl celkem uhradit 100 008 Kč (dané ostatně zmiňuje i rozhodčí nález).
9. Přepočet efektivní úrokové míry na nominální, tak jak se to hodí oprávněné, je podle názoru povinného neakceptovatelný. Oprávněná se uvedením efektivní úrokové sazby odchýlila od běžné obchodní praxe. Navíc smluvní dokumentace postrádá uvedení této skutečnosti, a umožňuje tak oprávněné manipulativní výklad. Příloha č. 2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v čl. I písm. f) stanoví, že před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí být spotřebiteli poskytnuty informace o „výpůjční úrokové sazbě, podmínkách upravujících použití této sazby a případně o jakémkoliv indexu nebo referenční úrokové sazbě použitelné pro počáteční úrokovou sazbu, jakož i o době, podmínkách a postupu pro změnu úrokové sazby; uplatňují-li se za různých okolností různé úrokové sazby, uvádějí se výše uvedené informace o všech úrokových sazbách“. Nutno dodat, že pokud došlo oznámením o schválení úvěru ke změně parametrů úvěrové smlouvy a zároveň vzniku úvěrové smlouvy, nemohla být splněná podmínka informovat spotřebitele o úrokové míře před uzavřením smlouvy. Odvolací soud vycházel z nesprávné efektivní úrokové sazby 94,97 % p. a. namísto skutečné efektivní úrokové sazby 109,23 % p. a., a došel tedy k chybné nominální úrokové sazbě 68,66 % p. a. namísto správné nominální sazby 76,14 % p. a. Odvolací soud při řešení otázky nejvyšší úrokové sazby v bankách při poskytování úvěru nebo půjček použil databázi České národní banky ARAD pro spotřebitelské úvěry pro úvěrové karty. Povinný má za to, že dané je nepřiléhavé a měla být jako referenční hodnota použita databáze ARAD pro běžné úvěry na spotřebu. U produktu poskytnutému povinnému však šlo o jednorázový úvěr s okamžitým čerpáním a bez celé série služeb jako v případě kreditní karty. Takový úvěr tak musí být srovnáván s bankovními úvěry bez kreditní karty, které se nejvíce blíží službám poskytovaným oprávněnou, ačkoliv je zřejmé, že i běžný úvěr v bance je spojen s větším počtem služeb než služeb oprávněné, kdy lze připomenout síť poboček či internetové bankovnictví.
10. Na základě judikatury Nejvyššího soudu odvolací soud dospěl k takovému výkladu judikatury, že úroková míra je nepřiměřená, pokud přesahuje téměř čtyřnásobek horní hranice obvyklé úrokové sazby poskytované bankami. Avšak takový výklad je naprostým nepochopením předmětné judikatury. Nejvyšší soud neřekl, že nepřiměřené úroky jsou takové úroky, které více než čtyřnásobně přesahují nejvyšší úrokovou míru v bankách obvyklou, ale které „podstatně přesahují úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček“.
11. Napadené usnesení tak závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004):
A. Je nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček?
B. Je nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům taková výše úroků, která převyšuje čtyřnásobně úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček?
12. Napadené usnesení dále závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny:
C. Lze při přezkumu přiměřenosti úroků z úvěrové smlouvy, zda podstatně přesahují úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, vycházet ze sazby ARAD pro průměrnou nominální úrokovou sazbu u bankovních pohledávek z úročených úvěrů z kreditních karet?
D. Lze při přezkumu přiměřenosti úroků z úvěrové smlouvy, zda podstatně přesahují úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, vycházet z databáze ARAD, sestavené v Tabulce B1.5: „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR – nové obchody (%); 1 – Na spotřebu“?
E. Pokud je uzavřena se spotřebitelem úvěrová smlouva s úrokem 109,23 % p. a., je úrok 94,97 % p. a., protože takový úrok byl v návrhu smlouvy, která se liší od skutečně uzavřené smlouvy?
F. Je usnesení odvolacího soudu, které vychází ze skutkového stavu, který neexistuje a nemá oporu v provedených důkazech, přezkoumatelné?
G. Je nepřiměřená, a tedy odporující dobrým mravům nominální výše úroku 76,14 % p. a., tedy přesahuje taková úroková míra podstatně úrokovou míru v lednu roku 2012 obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček?
13. K otázkám A a B povinný uvádí, že odvolací soud nesprávně došel k tomu, že dovolací soud uzavírá, že nepřiměřené úroky jsou až úroky, které čtyřnásobně převyšují nejvyšší úroky v dané době obvyklé v bankách. Nejvyšší soud však říká, že takové úroky stačí přesáhnout podstatně, kdy pouze nepochyboval o tom, že čtyřnásobné překročení je podstatné. To ale neznamená, že by nižší překročení nebylo podstatné.
14. K otázkám C a D povinný argumentuje, že odvolací soud chybně vycházel z úročení úvěrů z kreditních karet, když uvedl, že jde o „nejčastější a nejjednodušší úvěrový produkt banky“. Kreditní karta je specifický produkt celého balíku služeb od výběru v bankomatech, elektronického bankovnictví až po opakování úvěrování bez opakovaného ověřování úvěruschopnosti či účelu úvěru. Jako takový je kreditní karta produkt komplexnější, ale po určité době pro věřitele případně i rizikovější, protože dochází v čase ke změnám v ekonomické situaci dlužníka, a to případně i negativní. Úroková sazba u kreditních karet je tak vyšší, a to z důvodu většího objemu poskytování služeb, jakož i z důvodu většího rizika věřitele. Pokud pak samotná Česká národní banka s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu uvádí jako referenční hodnotu jinou, měla by být použita tato referenční hodnota doporučená Českou národní bankou.
15. Ohledně otázek E a F má povinný za to, že úroky nabídnuté spotřebiteli, ačkoliv jsou nižší, nejsou úroky sjednanými ve smlouvě, pokud finální podoba smlouvy obsahuje úroky jiné, byť vyšší. Pokud smlouva podepsaná spotřebitelem obsahovala podmínku vzniku smlouvy až akceptací věřitelem formou oznámení s možností změny úroků, tak pokud se nejedná o podstatnou změnu smlouvy v podobě nové oferty, vzniká úvěrová smlouva v podobě dle oznámení.
16. K otázce G dovolatel uvádí, že považuje výše uvedenou úrokovou míru za nemravnou, neboť je nepřiměřená a významně převyšuje nejvyšší úrokové míry v bankách v lednu 2012 obvyklé.
17. Na základě výše uvedeného povinný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
18. K dovolání povinného se vyjádřila oprávněná. S argumentací povinného nesouhlasí. Odvolací soud sice vycházel z původního návrhu smlouvy o revolvingovém úvěru, ale i v takovém případě by stanovená výše úrokové sazby splnila hledisko mravnosti úroku. Povinnému bylo po podpisu návrhu smlouvy a následném schvalovacím procesu zasláno oznámení o schválení úvěru, kde je v rámci kontraktačního procesu úvěrové smlouvy umožněno oprávněné v případě neodpovídajícího koeficientu žadatele o úvěr v porovnání s výší požadované částky tuto částku ponížit. Povinný však ničeho nenamítal a smlouvu podepsal. Efektivní úroková sazba ve výši 109,23 % p. a. odpovídala nominální úrokové sazbě ve výši 76,14 %.
19. Vzhledem k tomu, že podle kritéria nastaveného rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, pak by v tomto případě měl být úrok posuzován se sazbou 23,58 % p. a. (nejvyšší sazba – úročený úvěr z kreditních sazeb). V porovnání s touto sazbou činí sazba 76,14 % p. a. pouze 3,229násobek nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, přičemž za nepřiměřené jsou současnou judikaturou považovány sazby, které převyšují obvyklou míru čtyřnásobně (v tomto případě 23,58 % p. a. × 4 = 94,32 % p. a.). Nelze tedy souhlasit s tvrzením povinného, že by sazba 76,14 % p. a. měla být nepřiměřená, natož lichevního charakteru.
20. V rozhodnutí ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, Nejvyšší soud jednoznačně určil, že povaha smlouvy o úvěru umožňuje, pokud dojde k neplatnosti ujednání o úrocích, oddělit toto ujednání od zbytku smlouvy, která tak bude považována za platnou. Úroky totiž přiznává sám zákon a v případě, že bude následné ujednání o nich neplatné, bude jejich výše určena právě zákonným ustanovením. Dříve tímto zákonným ustanovením byl §502 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dnes obdobné pravidlo stanovuje §1802 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). Přehlédnout však nelze ani §577 o. z., kdy platí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. I kdyby tedy soud dospěl k neplatnosti ujednání o úrocích, měl by je upravit tak, aby odpovídaly spravedlivému uspořádání vztahů, tedy přiznat úroky podle jeho názoru nejvyšší přípustné, případně obvyklé.
21. Podle oprávněné je možné přihlédnout k závěru Ústavního soudu, podle kterého „ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv“ (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05).
22. Oprávněná je přesvědčena, že předmětná smlouva je v celém svém rozsahu platná a strany v celém svém rozsahu zavazuje. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu potvrdil.
23. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „o. s. ř.“. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení, zda je exekučním titulem – rozhodčím nálezem – přiznané plnění zjevně nepřiměřené a v zásadním rozporu s dobrými mravy, a tedy zda je dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
24. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Takové vady se však ze spisu nepodávají.
25. V projednávané věci je v exekuci vymáhána pohledávka oprávněné za povinným přisouzená rozhodčím nálezem, která vznikla na základě smlouvy o revolvingovém úvěru. Podle zjištění odvolacího soudu byl povinnému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 43 000 Kč, který měl být splacen ve 36 měsíčních splátkách po 2 844 Kč (celkem byl povinný povinen splatit částku 102 384 Kč), předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) činila 94,96 %. Výpůjční úroková sazba úvěru byla stanovena ve výši 94,97 % p. a. a byla dohodnuta jako pevná výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru; jednalo se tedy o efektivní úrokovou sazbu (jež zohledňuje měsíční skládání úroku), výše nominální úrokové sazby činila 68,66 % p. a. Nejvyšší úroková sazba pro příslušný typ úvěru poskytovaného bankami v době poskytnutí úvěru povinnému (v lednu 2012) dosahovala 23,75 % p. a. Odvolací soud konstatoval, že nominální úroková sazba nepřekročila čtyřnásobek nejvyšší úrokové sazby v době poskytnutí úvěru, a sjednaný smluvní úrok proto vyhodnotil jako přiměřený k výši úvěrované částky, délce splácení a výši splátky.
26. Ústavní soud již dříve konstatoval, že při vyhodnocení, zda a do jaké míry je plnění přisouzené rozhodcem ve svém úhrnu v souladu s dobrými mravy, soud nesmí opomenout, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) tím, že exekuci zastaví podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s §268 odst. 4 o. s. ř., aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. V případě zcela a naprosto zjevného nesouladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele přitom není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k závěru, že exekuci je namístě zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude násobně převyšovat částku půjčenou, a tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Takovým nárokům věřitelů realizovaným na základě rozhodčího nálezu nemůže být v exekučním řízení zjednán průchod, neboť s ohledem na zjevný rozpor s dobrými mravy stojí zcela mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, či obdobně obiter dictum v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12; tyto závěry Ústavní soud aplikoval rovněž i v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, přičemž v tomto případě byla sjednána rozhodčí doložka v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč, úvěrová smlouva deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %, když Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11 a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout, ačkoliv rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce].
27. Jde-li o posouzení výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s dobrými mravy, i zde platí, že je ji třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k její nominální výši, ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu. Dovolací soud již dříve dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).
28. Nejvyšší soud na rozdíl od soudu odvolacího v souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě je rozhodcem přisouzené plnění s přihlédnutím k nominální úrokové sazbě úvěru 68,66 % p. a. (která podstatně převyšuje obvyklou úrokovou míru v době sjednání úvěru) a předpokládané roční procentní sazbě nákladů (RPSN) 94,96 % jednoznačně v rozporu s dobrými mravy a vede k nepřiměřenému postižení povinného (obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2464/2020, ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3811/2019, ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019, ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 75/2020, či ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020). Je proto dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť jde o případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je natolik zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).
29. Namítá-li povinný, že ve skutečnosti byly sjednány vyšší úroky (nominální úroková sazba 76,14 %, efektivní úroková sazba 109,23 % p. a.) a odvolací soud nesprávně vycházel z návrhu smlouvy, nikoli z její finální podoby, rozporuje soudem zjištěný skutkový stav věci, který nemůže být podroben dovolacímu přezkumu (viz §241a odst. 1 o. s. ř.).
30. Nejvyšší soud proto postupoval podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního soudu, jímž byla exekuce zastavena, potvrzuje (a to včetně výroku o nákladech povinného v exekučním řízení, o nichž exekuční soud v jeho souladu teprve rozhodne, a výroku o nákladech exekuce).
31. Vzhledem k tomu, že dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu, rozhodl též o nákladech odvolacího řízení podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a 2, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř. Povinný má s ohledem na úspěch v odvolacím řízení právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, jež sestávají z odměny za dva úkony právní služby advokáta (vyjádření k odvolání ze dne 30. 3. 2019 a účast při jednání odvolacího soudu dne 16. 1. 2020) ve výši 9 220 Kč [tarifní hodnota pro výpočet náhrady za jeden úkon právní služby v dané věci sestává z jistiny ve výši 65 952 Kč, smluvní pokuty ve výši 36 985,69 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,15 % denně z částky 44 562 Kč ode dne 13. 1. 2016 do zaplacení, která je podle §8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), plněním na dobu neurčitou a stanoví se tak pětinásobkem hodnoty ročního plnění, který činí 121 988,48 Kč; celkem tedy 224 926,16 Kč] ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §8 odst. 1 a 2, §7 bod 5, §11 odst. 3, odst. 2 písm. e) advokátního tarifu, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést (§137 odst. 3 o. s. ř.) – dále „DPH“ – ve výši 2 062,20 Kč, celkem tedy ve výši 11 882,20 Kč.
32. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř. Protože povinný měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za jeden úkon právní služby advokáta (sepis dovolání ze dne 3. 8. 2020) ve výši 4 610 Kč ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §8 odst. 1 a 2, §7 bod 5, §11 odst. 3, odst. 2 písm. e) advokátního tarifu, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč a z náhrady za 21% DPH ve výši 1 031,10 Kč, celkem tedy ve výši 5 941,10 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu