ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.31.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 31/2021-853
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného V. T. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí č. 15, proti povinnému P. N. , narozenému dne XY, bytem v XY, za účasti bývalé manželky povinného P. N. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č. 1808/3, pro 1 490 000 Kč s příslušenstvím, o návrhu bývalé manželky povinného na částečné zastavení exekuce, vedeném u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 27 EXE 2306/2016, o dovolání bývalé manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2020, č. j. 18 Co 145/2019 – 794, takto:
Dovolání bývalé manželky povinného se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. srpna 2020, č. j. 18 Co 145/2019 – 794, potvrdil usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 14. června 2019, č. j. 27 EXE 2306/2016-561, kterým soud prvního stupně zamítl návrh bývalé manželky povinného na částečné zastavení exekuce, pokud je vedena soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou na základě exekučního příkazu ze dne 31. srpna 2016, č. j. 203 EX 25130/16-15, prodejem nemovitých věcí povinného, a to pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je rod. dům čp. XY, a pozemku parc. č. XY – orná půda, evidovaných na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY. Soudy shodně dovodily, že dluh vznikl za trvání manželství povinného a jeho bývalé manželky ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi oprávněným a povinným a nepřesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, patří proto do společného jmění manželů, a lze jej uspokojit z celého dosud nevypořádaného společného jmění manželů. Exekuce byla nařízena na základě vykonatelného titulu, a jelikož v dohledné době není možné vymoci dluh jiným způsobem, nelze považovat provedení exekuce prodejem nemovitých věcí za nevhodný a nepřiměřený způsob vedení exekuce, a to i přesto, že cena těchto věcí převyšuje dlužnou částku. Nevhodnost a nepřiměřenost pak podle odvolacího soudu nelze spatřovat ani v tom, že děti povinného a jeho bývalé manželky zde mají zázemí, a že bývalá manželka povinného má v současné době zdravotní problémy.
Usnesení odvolacího soudu napadla bývalá manželka povinného dovoláním, ve kterém namítala nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že závazkový vztah mezi oprávněným a povinným vznikl na základě smlouvy o úvěru, přestože ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (ke kterým odvolací soud toliko přihlédl) vyplývalo, že povinný od oprávněného obdržel vedle peněžitého plnění i plnění nepeněžité, které však podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2007, sp. zn. 32 Cdo 922/2007, nemůže být předmětem smlouvy o úvěru. Dále odvolací soud podle dovolatelky nerespektoval pravidla pro hodnocení obsahu listin, vyslovená v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, podle kterého jsou originály listin obecně vhodnější jako důkazní prostředek, a v rozporu s tím odvolací soud odmítl návrh dovolatelky na provedení důkazu originálem tvrzené smlouvy o úvěru. Odvolací soud zároveň odmítl i návrh dovolatelky na znalecké zkoumání této smlouvy, čímž se měl odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013. S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2020, č. j. 18 Co 145/2019 – 794, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhla odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatelka ve svém dovolání zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že závazek povinného vznikl ze smlouvy o úvěru. Z dokazování dle ní vyplynulo, že povinnému byla poskytnuta „kombinace peněžitých plnění a plnění nepeněžitého“, avšak předmětem smlouvy o úvěru může být toliko peněžité plnění. S uvedeným tvrzením dovolatelky se dovolací soud neztotožňuje, protože právě v dovolatelkou citovaném rozsudku ze dne 24. května 2007, sp. zn. 32 Cdo 922/2007, dovolací soud vysvětlil, že ze smlouvy o úvěru lze plnit ve prospěch dlužníka i třetím osobám (např. úhradou faktur jeho dodavatelům), přičemž předmětem této smlouvy jsou peněžní prostředky, které je možno poskytnout i převodem z účtu na účet. V projednávané věci bylo odvolacím soudem a soudem prvního stupně zjištěno (dovolací soud je skutkovým zjištěním, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování, vázán), že oprávněný poskytl povinnému peněžní prostředky ve čtyřech hotovostních platbách po 250 000 Kč, poté dvěma převody na účet, a to ve výši 150 000 Kč a ve výši 60 000 Kč, a dále oprávněný hradil projekt a provedení ústředního vytápění v domě povinného ve výši 290 000 Kč. Povinnému tak byly poskytnuty finanční prostředky v hotovostních a bezhotovostních platbách, jakož i platbou věřiteli povinného, přičemž uvedené ničím nevybočuje ze závěrů předjímaných výše uvedenou judikaturou, dle které poskytnutí prostředků může mít podobu úhrady faktur dodavatelům povinného. Oproti tvrzení dovolatelky se však nejedná o nepeněžité plnění, a odvolací soud proto postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže smlouvu uzavřenou mezi oprávněným a povinným posoudil jako smlouvu o úvěru.
K dalším námitkám dovolatelky dovolací soud uzavírá, že ačkoliv k nim dovolatelka uvádí jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, z obsahu dovolání takové skutečnosti nelze dovodit. Podstatu dovolání představuje kritika hodnocení konkrétních důkazů soudem druhého stupně a jeho skutkových závěrů, což však přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Samotné hodnocení důkazů přitom nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v §132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nezabýval jejími důkazními návrhy, dovolací soud nemůže než konstatovat, že ze spisového materiálu i ze samotného odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává opak, neboť odvolací soud provedl rozsáhlé dokazování a dostatečně osvětlil, proč k některým důkazům nepřihlížel. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy dovolací soud neshledal žádný extrémní rozpor. Hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle.
Dovolatelka dále navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud nezabýval návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud dovolání bývalé manželky povinného podle §243c odst. 1 o. s. ř jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 1. 2021
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu