ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.3270.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 3270/2020-356
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné ORLE complex solution s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze, Vyšehradská 1349/2, identifikační číslo osoby 24314048, zastoupené Mgr. Ladislavem Bašem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Břetislavova 1057/6, proti povinné Explicit s. r. o. , se sídlem v Ostřetíně 204, identifikační číslo osoby 28815513, pro 146 557,81 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 34 EXE 531/2018, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. června 2020, č. j. 18 Co 127/2020-322, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. 3. 2020, č. j. 34 EXE 531/2018-269, zastavil exekuci vedenou u soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov (dále „soudní exekutor“), pod sp. zn. 203 EX 11551/18 (výrok I.), na základě pověření ze dne 29. 3. 2018, č. j. 34 EXE 531/2018-19, a to za účelem vymožení pohledávky právní předchůdkyně oprávněné, společnosti ALTAKO s. r. o. (se sídlem v Trutnově, Pražská 89, identifikační číslo osoby 25930583 - dále „právní předchůdkyně oprávněné“ či „původní oprávněná“), ve výši 146 557,81 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 3. 2017, č. j. 119 C 1/2016-175, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2018, č. j. 47 Co 184/2017-274 (dále „exekuční titul“). Zároveň soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení a exekuce (výroky II. - V.).
2/ Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdci účastníků uzavřeli dne 5. 4. 2012 smlouvu o dílo (dále „smlouva o dílo“), obsahující pro případ prodlení ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení. Z této smlouvy vzniklou pohledávku postoupil zhotovitel K. povinné, která ji uplatnila proti objednateli - právní předchůdkyni oprávněné - u Okresního soudu v Trutnově, jenž rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 130 C 95/2015-178, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2017, č. j. 47 Co 142/2017-231, uložil právní předchůdkyni oprávněné zaplatit povinné 152 583,60 Kč s příslušenstvím a dále smluvní pokutu ve výši
306 692 Kč za období od 23. 2. 2013 do 24. 11. 2015 z částky 152 583,60 Kč ve výši 0,2% denně (Nejvyšší soud posléze usnesením ze dne 6. 12. 2018, č. j. 23 Cdo 389/2018-252, dovolání právní předchůdkyně oprávněné odmítl). Výzvou ze dne 21. 11. 2017 povinná potvrdila právní předchůdkyni oprávněné přijetí částky 152 583,60 Kč k datu 9. 11. 2017 a požádala ji o doplacení další smluvní pokuty ve výši 218 194,55 Kč za období od 25. 11. 2015 do 8. 11. 2017 z částky 152 583,60 Kč ve výši 0,2% denně, a to nejpozději do 28. 11. 2017. Dne 10. 12. 2017 zaslala povinná právní předchůdkyni oprávněné předžalobní výzvu, v níž ji žádala o úhradu smluvní pokuty za prodlení s úhradou faktury č. 2013-005 (dále jen „faktura“) za období od 25. 11. 2015 do 8. 11. 2017 v celkové výši 218 194,55 Kč nejpozději do 17. 12. 2017 s upozorněním, že v opačném případě přistoupí k podání žaloby. Přípisem ze dne 13. 3. 2018 (dále „zápočet ze dne 13. 3. 2018“) doručeným právní předchůdkyni oprávněné dne 17. 3. 2018 povinná s odkazem na vyčíslení uvedené ve výzvě k úhradě z roku 2017 jednostranně započetla proti pohledávce právní předchůdkyně oprávněné v celkové výši 146 557,81 Kč (exekučním titulem přiznaných nákladů řízení) smluvní pokutu za prodlení s úhradou faktury v částce 218 194,55 Kč a zákonný úrok z prodlení od 22. 11. 2017 do 13. 3. 2018 v částce 5 389,70 Kč. Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 116 C 47/2018-85, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2019, č. j. 47 Co 181/2019-115, poté právní předchůdkyni oprávněné uložil povinnost zaplatit povinné částku 71 636,74 Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 0,2 % denně z částky 152 583,60 Kč za období od 25. 11. 2015 do 8. 11. 2017, tedy rozdíl mezi uvedenou smluvní pokutou ve výši 218 194,55 Kč a již započítanou částkou 146 557,81 Kč.
3/ Usnesením ze dne 14. 12. 2018, č. j. 203 EX 11551/18-60, soudní exekutor připustil, aby na místo původní oprávněné vstoupila společnost ORLE complex solution s. r. o. (viz další identifikační údaje oprávněné uvedené v záhlaví tohoto usnesení).
4/ Soud prvního stupně usnesení o zastavení exekuce odůvodnil tím, že povinná sice započetla svou pohledávku z titulu smlouvy o dílo, avšak nikoli zápočtem ze dne 13. 3. 2018, jenž nesplňoval požadavek určitého právního úkonu (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), nýbrž až při jednání soudu dne 3. 10. 2018, kdy započítávanou pohledávku dostatečně identifikovala. Splatnost této pohledávky povinné přitom podle soudu nastala dne 28. 11. 2017, přičemž k zániku vykonatelné pohledávky původní oprávněné došlo k okamžiku setkání obou pohledávek (§580 obč. zák.) k datu 14. 3. 2018 (splatností pohledávky původní oprávněné). Námitkou oprávněné co do nepřiměřeně vysoké výše smluvní pokuty, jíž povinná vůči její pohledávce započetla, se soud prvního stupně blíže nezabýval, a to s poukazem na řízení vedená u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 130 C 95/2015 a pod sp. zn. 116 C 47/2018, v nichž byla tato otázka (dostatečně) posuzována samostatně.
5/ Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) k odvolání oprávněné usnesením ze dne 17. 6. 2020, č. j. 18 Co 127/2020-322, rozhodnutí soudu prvního stupně v prvním (meritorním) a pátém výroku (o náhradě nákladů řízení vynaložených státem) potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech exekuce (výrok II.), dosavadního řízení (výrok III.) a řízení odvolacího (výrok IV.). Při aprobaci skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně upřesnil, že smlouva o dílo, jež byla uzavřena mezi podnikateli, se řídila režimem zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obch. zák.“), přičemž z ustanovení k výkladu právních úkonů tohoto zákona (viz §266 obch. zák.) dovodil, že právní předchůdkyni oprávněné musel být již ze zápočtu ze dne 13. 3. 2018 zřejmý úmysl povinné provést započtení tam specifikované pohledávky ve výši 218 194,55 Kč. Došlo-li tímto způsobem k zániku práva právní předchůdkyně oprávněné (dne 14. 3. 2018, kdy se pohledávky způsobilé k započtení setkaly), shledal odvolací soud podání exekučního návrhu v této věci za postup šikanózní, byť ke dni provedení zápočtu dosud nebyla pohledávka povinné přiznána soudním rozhodnutím.
6/ Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to a/ „ zda lze platně učinit započtení více pohledávek vůči pohledávce jedné, když výše těchto více pohledávek započítávanou pohledávku přesahuje a v započtení není určeno, v jaké výši která pohledávka zaniká “, a b/ „zda se odvolací soud může odchýlit od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně za situace, kdy odvolací soud dokazování neopakoval.“
7/ K rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolatelka uvedla, že odvolací soud učinil závěr o účinnosti zápočtu ze dne 13. 3. 2018, aniž by zopakoval dokazování, čímž se odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 17. února 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14, podle kterého změna rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu, který však sám hodnocení nezopakuje, zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle názoru dovolatelky jí zápočet ze dne 13. 3. 2018 prokazatelně nebyl doručen a nesplňoval ani požadavky kladené na určitost právního úkonu, jelikož nebylo zřejmé, v jakém rozsahu která pohledávka povinné měla zaniknout. Přijetím názoru opačného se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2005, sp. zn. 32 Odo 215/2005.
8/ Povinná se k dovolání nevyjádřila.
9/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
10/ První dovoláním otevřenou otázku výkladu zápočtu ze dne 13. 3. 2018 podle §266 obch. zák. odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 489/2016, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, a ze dne 16. května 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016), z níž se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednající osoby, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana, jíž byl projev vůle určen (srov. §266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li skutečnou vůli jednající osoby zjistit, soud postupuje podle §266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému jednání zpravidla přikládala osoba obdobném postavení. Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§266 odst. 1 obch. zák.), tak rovněž při posouzení významu projevu vůle podle §266 odst. 2 obch. zák. musí soud zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v §266 odst. 3 obch. zák. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další).
11/ V posuzované věci odvolací soud uvedená výkladová pravidla plně respektoval, dospěl-li k závěru, že právní předchůdkyni oprávněné musel být - i vzhledem k obsahu předžalobní výzvy ze dne 10. 12. 2017 - znám úmysl povinné započíst proti její (nyní exekučně vymáhané) pohledávce právě jen pohledávku ve výši 218 194,55 Kč, představující smluvní pokutu za období od 25. 11. 2015 do 8. 11. 2017, přičemž o zápočet částky ve výši 5 389,70 Kč, odpovídající úrokům z prodlení, očividně jít nemělo (čemuž primárně odpovídá i povinnou nárokovaný rozdíl obou částek ve výši 77 026,44 Kč, nikoli ve výši 71 636,74 Kč, jenž by přisvědčoval zápočtu úroků z prodlení). Uzavřel-li proto odvolací soud, že ve skutečnosti byla započítávanou pouze jediná pohledávka povinné, nelze uvedenému zjištění nic vytknout. Argumentace dovolatelky, rovněž jako její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2005, sp. zn. 32 Odo 215/2005, se tudíž míjí s rozhodnými závěry odvolacího soudu, jehož rozhodnutí z předpokladu dvou započítávaných pohledávek povinné nevychází a v důsledku toho na předestřené otázce napadené usnesení nezávisí ve smyslu nesplněného předpokladu přípustnosti dovolání (viz znění §237 o. s. ř.).
12/ Ani na řešení druhé dovolatelkou formulované otázky napadené usnesení odvolacího soudu není založeno, jelikož odvolací soud - navzdory mínění dovolatelky - nepřistoupil k (oproti soudu prvního stupně) jinému hodnocení důkazů, aniž by dokazování sám provedl, nýbrž s ohledem na (pro posuzovanou věc) rozhodnou úpravu obchodního zákoníku dospěl k jinému právnímu posouzení zápočtu ze dne 13. 3. 2018 (tj. shledal jej účinným právním úkonem). Dovolací soud pro úplnost dodává, že dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 1180/14, je použitelný tehdy, změní-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného hodnocení důkazů, tedy nedopadá na poměry „potvrzujícího“ rozhodnutí odvolacího soudu (§219 o. s. ř.) vycházejícího z téhož na prvním stupni nalezeného a odvolacím soudem akceptovaného skutkového stavu věci (viz §219 o. s. ř.); zároveň judikatura Ústavního soudu nepředstavuje za účelem splnění předpokladu přípustnosti dovolání ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.
13/ Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že na skutkových námitkách či kritice hodnocení důkazů - zde konkrétně prezentovaných dovolatelkou tak, že nemělo být spolehlivě prokázáno doručení jednotlivých výzev před datem 17. 3. 2018 - přípustnost dovolání konstruovat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
14/ Dovolací soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15/ Podle výsledku dovolacího řízení dovolatelka nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení, avšak takové právo nemá ani povinná, neboť jí žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení nevznikly (srov. §243c odst. 3 větu první ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 7. 2021
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu