ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.3551.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 3551/2020-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného D. L. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Prihodou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 1605/66, proti povinné J. S. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinou Koláčkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Zahradnická č. 74, pro vymožení nepeněžitého plnění, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 EXE 32/2017, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2020, č. j. 20 Co 76/2020-182, takto:
Dovolání povinné se odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 12. 2. 2020, č. j. 4 EXE 32/2017-162, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Zjistil, že exekuce je v projednávané věci vedena k vymožení povinnosti povinné zdržet se bránění užívání, vstupu a přístupu k věcem nemovitým, a to k pozemku st. parc. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a k pozemkům parc. XY, zapsaným na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY, a povinnosti umožnit užívání, vstup a přístup k těmto nemovitým věcem, představující obnovu předešlého pokojného stavu trvajícího po několik let bez omezení, na základě usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 6. 10. 2017, č. j. 15 Co 405/2017-60. Účastníci jsou rozvedenými manželi a současně též rovnodílnými spoluvlastníky předmětných nemovitých věcí. V domě č. p. XY vedli společnou domácnost do roku 2016, kdy se zde oprávněný s ohledem na rozvrat jejich manželství začal zdržovat méně, přičemž po rozvodu manželství účastníků v roce 2017 povinná započala s rušením držby oprávněného spočívající zejména v opatření vstupní brány na pozemky řetězem, odepřením vydání klíčů a opakovanými obstrukcemi a přivoláváním policie na místo za situace, kdy se oprávněný aktuálně domáhal zpřístupnění věcí nemovitých. Dřívější pokojný stav tedy spočívá v možnosti oprávněného nerušeně vstupovat přes příjezdovou bránu na pozemky a do rodinného domu, které vlastní s povinnou, a tyto nerušeně a bez omezení, vyjma téhož práva povinné k nim, užívat ke všem jejich účelům. Poměry mezi účastníky, pokud se jedná o dotčené věci nemovité, pak doposud nebyly s konečnou platností vyřešeny, neboť byť bylo spoluvlastnictví účastníků k věcem nemovitým rozhodnutím soudu zrušeno, dojde k jeho vypořádání až realizací nařízeného prodeje společného majetku a rozdělením takto získaného výtěžku. K námitce povinné, že z výroku exekučního titulu není zřejmé, v čí prospěch povinnost směřuje, soud prvního stupně uvedl, že exekuční titul se v dané věci týká výhradně oprávněného a povinné jakožto účastníků řízení ve věci ochrany rušené držby. Je tedy zřejmé, že povinnost uložená povinné směřuje vůči oprávněnému, a to i přesto, že ve výroku tohoto rozhodnutí, není výslovně uvedeno, vůči komu je povinná povinna zdržet se rušení držby předmětných nemovitých věcí. K tvrzení povinné, že jí exekučním titulem nebyla uložena povinnost strpět vstup a přístup ke společným nemovitým věcem přes pozemky v jejím výlučném vlastnictví, soud uvedl, že tato povinnost byla povinné uložena pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu ve věci ochrany držby oprávněného, jemuž – právě z titulu ochrany poslední pokojné držby – svědčí právo dostat se ke svému majetku. Námitka povinné o nevykonatelnosti exekučního titulu proto, že oprávněný opustil jejich společnou domácnost, taktéž nemůže obstát, neboť nelze směšovat vedení společné domácnosti účastníky a společné nakládání s jejich nemovitými věcmi. Povinnou namítaná potřeba upřednostnění jejího práva na ochranu obydlí a soukromí se pak v dané věci neuplatní, neboť exekučním titulem byla povinné uložena povinnost zdržet se rušení držby věcí nemovitých, tedy byla poskytnuta ochrana poslednímu pokojnému stavu, kdy věci nemovité užívali oba účastníci společně a nyní je jeden z nich z tohoto nerušeného užívání svémocně vyloučen a nemá k předmětným věcem volný přístup.
2. K odvolání povinné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 3. 2020, č. j. 20 Co 76/2020-182, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zrekapituloval a odkázal na skutkové i právní závěry soudu I. stupně a uvedl, že se soud I. stupně zcela vyčerpávajícím způsobem s námitkami povinné vypořádal. Dodal, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, přičemž povinná v návrhu na zastavení exekuce (ani v odvolání) netvrdí skutečnosti, které neexistovaly v době vydání exekučního titulu. Má-li povinná za to, že se změnila situace a že je s ohledem na nově vzniklý stav přehodnotit skutečné právo držby k předmětným nemovitým věcem, musí se obrátit na nalézací soud. Uzavřel, že záhlaví usnesení je součástí výrokové části usnesení, a exekuční titul je tak i po této stránce vykonatelný.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že rozhodnutí, které je exekučním titulem, nelze vykonat, protože v jeho výrokové části není uveden subjekt, kterému má povinná umožnit přístup k předmětným nemovitým věcem a určitost exekučního titulu nelze dovozovat z jeho odůvodnění, jak nesprávně uzavřely soudy obou stupňů. Oprávněný navíc svým odstěhováním ze společné domácnosti sám zapříčinil, že exekuční titul nelze vykonat, neboť předmětné nemovité věci účastníci užívali, když žili ve společné domácnosti a společně hospodařili. Pokud se však oprávněný v současné době domáhá možnosti užívání těchto věcí podle stavu ke dni poslední pokojné držby, nelze tuto již znovu nastolit z důvodů na straně oprávněného a exekuční řízení je pouze šikanózním jednání vůči povinné. Nerušeným užíváním nemovitých věcí ze strany oprávněného by bylo narušeno její vlastnické právo a právo na ochranu obydlí a soukromí, protože přístup k nim vede přes nemovitosti ve výlučném vlastnictví povinné. Pokud odvolací soud dospěl k opačnému závěru, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 863/2004, a ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2266/2006). Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se jejímu návrhu na zastavení exekuce vyhovuje, případně aby soud usnesení odvolacího soudu i soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
4. Povinný ve svém vyjádření k dovolání povinné uvedl, že se plně ztotožňuje s argumentací uvedenou v usnesení soudu I. stupně i soudu odvolacího. Povinná zcela pomíjí, že ideální polovina nemovitých věci náleží oprávněnému. Není jeho chybou, že se každého jednotlivého práva musí domáhat soudní cestou, když povinná není nikterak ochotna mu poskytnout patřičnou dobrovolnou součinnost k výkonu jeho práv. Rozhodnutí soudu, jež je exekučním titulem, je dostatečně určité, aby z něj povinná věděla, čeho se týká a jakým způsobem má umožnit oprávněnému nerušenou držbu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání povinné v souladu s ustanovením §243d odst. 1 písm. a) zamítl.
5. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Při přezkumu přípustnosti dovolání dovolací soud zkoumal, zda napadené rozhodnutí obstojí při konfrontaci s argumenty, které vznáší povinná v dovolání (§242 odst. 2 a 3 o. s. ř.).
6. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně při identifikaci subjektu, v jehož prospěch byla povinné uložena povinnost zdržet se rušení držby, dospěl k závěru, že tímto subjektem je oprávněný proto, že v nalézacím řízení vystupoval jako žalobce, jenž předmětný požadavek vznesl. Tento závěr je zcela nasnadě a koresponduje s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž soudní exekutor (exekuční soud) při identifikaci povinností, které mají být naplněny, vychází z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu jeho výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1266/2010, ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1258/2005, ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 991/2009, ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3285/2019, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4859/2016). V daném případě nelze přehlédnout, že identifikace žalobce jako osoby, které je povinnost uložená ve výroku ohledně povinnosti ke zdržení se ku prospěchu, je uvedena v záhlaví exekučního titulu, když označení účastníků v záhlaví je přirozenou součástí výrokové části exekučního titulu.
7. Jde-li o námitku povinné, že nucená realizace exekučního titulu je ze strany oprávněného šikanózní, neboť před uspokojením jeho práva na ochranu držby k předmětným nemovitým věcem je třeba upřednostnit právo povinné na ochranu soukromí a obydlí, ze skutkových zjištění odvolacího soudu i soudu prvního stupně plyne, že neurovnaná a vyhrocená situace mezi účastníky jako bývalými manžely existovala již v době vydání exekučního titulu, stejně tak už v době jeho vydání oprávněný nesdílel s povinnou společnou domácnost v předmětných prostorech právě následkem těchto neurovnaných vztahů. Dosud přetrvávající konflikty mezi účastníky tedy nejsou skutečností, která by nastala po vydání exekučního titulu a která by mohla vést ke zvažování, zda s ohledem na animozitu mezi účastníky je na místě uzavřít, že exekuci je třeba zastavit podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Dovolatelka dále namítá, že oprávněný svým odstěhováním a opuštěním společné domácnosti sám zapříčinil, že exekuční titul nelze vykonat. Předmětné nemovité věci užívali s oprávněným společně v rámci výkonu svého práva na soukromí a obydlí, když žili ve společné domácnosti a společně hospodařili. Pokud se však oprávněný v současné době domáhá možnosti užívání nemovitých věcí podle stavu ke dni poslední pokojné držby, nelze tuto pokojnou držbu znovu navodit z důvodů na straně oprávněného (ukončení vztahu s povinnou, odstěhování se). I tato dovolatelkou popsaná situace vznikla ještě před vydáním exekučního titulu (oprávněný se ze společné domácnosti odstěhoval v březnu roku 2016 a exekuční titul byl vydán dne 6. 10. 2017). Také další okolnosti uváděné povinnou (že se oprávněný údajně dobrovolně odstěhoval a že přístup k nemovitým věcem lze uskutečnit jen skrze nemovité věci ve výlučném vlastnictví povinné), nebo okolnost, že se oprávněný údajně šikanózně pokouší vstupovat do nemovitostí, nejsou okolnostmi, které jsou ve srovnání se situací v době vydání exekučního titulu nové, a proto nemohou bez dalšího odůvodnit zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Domáhá-li se povinný na základě vykonatelného exekučního titulu umožnění přístupu na nemovitosti, které s povinnou spoluvlastní, zásadně nelze realizaci tohoto práva za výše popsaných okolností pokládat za zjevně šikanózní. Poukazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 863/2004, a ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2266/2007, od nichž se měl dle jejího názoru odvolací soud odchýlit, tyto rozsudky řeší otázku střetu práva spoluvlastníka užívat společnou věc s právem druhého spoluvlastníka na soukromí a nedotknutelnost obydlí. Posuzovaná situace je však odlišná v tom, že exekuční titul poskytuje ochranu rušené držby v situaci, kdy bylo spoluvlastnictví účastníků k věcem nemovitým rozhodnutím soudu zrušeno, má dojít k jeho vypořádání realizací nařízeného prodeje společného majetku a rozdělením takto získaného výtěžku a povinná brání oprávněnému v přístupu k jeho nemovitostem, třeba i jen za účelem zjištění jejich aktuálního stavu.
9. Vzhledem k výše uvedenému dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání povinné není přípustné, a proto jej v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 1. 2021
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu