ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.3754.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 3754/2020-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného Družstva Pasáž , se sídlem v Děčíně, Hrnčířská č. 1305/2, identifikační číslo osoby 64652254, zastoupeného JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem v Jistebnici, Spojovací č. 29, proti povinnému Oblastnímu stavebnímu bytovému družstvu Děčín , se sídlem v Děčíně, Jeronýmova č. 425, identifikační číslo osoby 00212504, zastoupenému Mgr. Šárkou Anežkovou Harantovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova č. 1327/45, pro 122 323 Kč s příslušenstvím, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2020, č. j. 9 Co 127/2020-91, takto:
I. Dovolání oprávněného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 9. ledna 2020, č. j. 48 EXE 4112/2016-71, zastavil exekuci, jejímž vedením byl Okresním soudem v Děčíně dne 14. listopadu 2016 pod č. j. 48 EXE 5112/2016-11 pověřen soudní exekutor Mgr. Zdeněk Pánek, Exekutorský úřad Děčín (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů exekuce (výroky II a III). Soud exekuci zastavil, neboť dospěl k závěru, že povinný důvodně vznesl námitku započtení vzájemných pohledávek a v důsledku jejich započtení byla vymáhaná peněžitá povinnost splněna. Co se týče započtení vzájemných pohledávek, soud zrekapituloval nesporný skutkový stav: Původním rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. září 2005, č. j. 13 C 165/2002-144, bylo rozhodnuto o věci samé a o nákladech řízení. Následným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. srpna 2008, č. j. 35 Co 76/2008-222, bylo povinnému uloženo nahradit oprávněnému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 13 077,40 Kč, před odvolacím soudem ve výši 11 659,60 Kč a náklady dovolacího řízení ve výši 15 300 Kč, tedy celkem 40 037 Kč. Dne 14. listopadu 2008 povinný tuto částku oprávněnému zaplatil. Nálezem Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. II. ÚS 2811/08, byl zrušen nákladový výrok, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 13 077,40 Kč. Následným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. června 2010, č. j. 35 Co 76/2008-291, bylo povinnému uloženo nahradit oprávněnému náklady řízení ve výši 109 245 Kč. Dne 11. listopadu 2010 povinný tuto částku oprávněnému zaplatil. Nálezem Ústavního soudu ze dne 5. ledna 2012, sp. zn. II. ÚS 2658/10, byl nákladový výrok usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. června 2010, č. j. 35 Co 76/2008-291, zrušen. Konečně pak usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne18. září 2012, č. j. 35 Co 76/2008-393 (nyní vykonávaný exekuční titul), bylo povinnému uloženo nahradit oprávněnému náklady řízení ve výši 218 490 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 5 721 Kč (celkem tedy 224 211 Kč). V návaznosti na vydané rozhodnutí a na komunikaci se zástupcem oprávněného povinný dne 6. listopadu 2012 zaplatil oprávněnému částku 101 888 Kč. Oprávněný potvrdil úhradu uvedených částek z roku 2008 a 2010; platbu ze dne 6. listopadu 2012 ve výši 101 888 Kč pak zohlednil přímo v exekučním návrhu. Soud uvedl, že právní mocí jednotlivých zrušovacích výroků nálezů Ústavního soudu zanikl rovněž právní důvod nároku oprávněného na přiznanou náhradu nákladů a na straně oprávněného vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši těchto již uhrazených nákladů řízení. V důsledku kompenzačního projevu potom došlo k započtení 13 077,40 Kč (z uhrazené částky 40 037 Kč ze dne 14. listopadu 2008) a 109 245 Kč z 11. listopadu 2010 na nyní exekučně vymáhanou částku 122 323 Kč (částka podle exekučního titulu ve výši 224 211 Kč ponížená o úhradu 101 888 Kč), čímž byla daná pohledávka zcela uhrazena.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání oprávněného usnesením ze dne 27. července 2020, č. j. 9 Co 127/2020-91, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť dospěl ke stejnému závěru.
Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že podle jeho názoru „zásadní sporná otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a v další otázce se odvolacího soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu“. Z dovolání vyplývá, že onou dosud nevyřešenou otázkou má být posouzení dopadu nálezu Ústavního soudu, kterým byl zrušen výrok rozhodnutí civilního soudu o náhradě nákladů řízení na další rozhodování o náhradě nákladů řízení. Podle dovolatele je situace v případě zrušení nákladového výroku Ústavním soudem odlišná od situace, kdy je nákladový výrok zrušen instančně nadřízeným (např. dovolacím) soudem. Bylo-li předmětem řízení před Ústavním soudem posouzení ústavnosti aplikace ustanovení §150 o. s. ř., přičemž Ústavní soud shledal, že v daném případě nepřiznáním části náhrady nákladů řízení porušil civilní soud právo stěžovatele (zde oprávněného) na spravedlivý proces, pročež Ústavní soud zrušil (celý) nákladový výrok ukládající povinnost uhradit poníženou náhradu nákladů řízení, podle dovolatele tím zůstala povinnost protistrany (zde povinného) nahradit poníženou část nákladů řízení již přiznanou zrušeným výrokem nedotčena a v dalším rozhodnutí mělo být pouze rozhodnuto o jejich navýšení. Jinými slovy, částky zaplacené na základě nákladových výroků, který byly později zrušeny Ústavním soudem, se podle dovolatele nestaly bezdůvodným obohacením, a nebylo je tak možné na nyní vymáhanou pohledávku započítat. V jaké otázce se měl odvolací soud odchýlit od ustálené praxe dovolacího soudu, není z dovolaní zřejmé.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Jak v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl odvolací soud, Nejvyšší soud již v minulosti vysvětlil, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2011, sp. zn. 25 Cdo 3178/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2013, sp. zn. 25 Cdo 272/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014). Nejen vznik nároku, ale i jeho výše je závislá na rozhodnutí soudu. Pohledávka vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů jednomu z účastníků proti druhému (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2016, sp. zn. 22 Cdo 1314/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 33 Cdo 498/2014). Je-li nárok na náhradu nákladů řízení konstituován soudním rozhodnutím, je toto soudní rozhodnutí také právním důvodem plnění a jeho zrušení má za následek odpadnutí právního důvodu plnění, čímž vzniká na straně příjemce náhrady nákladů řízení bezdůvodné obohacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2015, sp. zn. 28 Cdo 3116/2014), přičemž se neuplatní ani závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a o obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, o tom, že je třeba zkoumat, zda povinnost k plnění dle hmotného práva skutečně existovala, jelikož čistě procesní nárok na náhradu nákladů řízení nemá žádný korelát v rovině hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015).
Byly-li tedy v nyní řešeném případě postupně rušeny nákladové výroky, stávaly se již zaplacené náhrady nákladů podle těchto zrušených nákladových výroků bezdůvodným obohacením na straně oprávněného, neboť odpadl právní důvod jejich plnění. Tyto částky představující bezdůvodné obohacení potom mohly být započteny na konečnou výši přiznané náhrady nákladů řízení. Není přitom podstatné, zda nákladové výroky zrušil instančně nadřízený civilní soud nebo Ústavní soud.
Pro úplnost lze dodat, že i kdyby se (navzdory shora uvedené judikatuře) v nyní řešeném případě uplatnil mechanismus, který vykonstruoval dovolatel, a platby uhrazené na základě zrušených nákladových výroků by se nestaly bezdůvodným obohacením, ale představovaly by patrně svým způsobem „částečné plnění“ nebo „zálohu“ na konečnou částku náhrady nákladů řízení, v každém případě by bylo třeba je nakonec na výslednou povinnost „započítat“ a na závěru, že v nyní řešeném případě byla vymáhaná pohledávka zcela uhrazena, by to nemohlo ničeho změnit. V žádném případě totiž nelze povinnosti ukládané jednotlivými postupně rušenými nákladovými výroky chápat kumulativně. Dovolatel se tedy mýlí, tvrdí-li, že při daném výkladu práva došlo v důsledku jím (úspěšně) podaných ústavních stížností proti uvedeným nákladovým výrokům k narušení jeho právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo.
Protože odvolací soud postupoval zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání oprávněného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 1. 2021
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu