ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.43.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 43/2021-549
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného L. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, proti povinnému V. K. M. U. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Lucií Ježkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, pro 511 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 39 EXE 569/2015, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 7. 2020, č. j. 58 Co 290/2019-519, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 31. 5. 2019, č. j. 39 EXE 569/2015-403, zastavil exekuci, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, vedenou ve prospěch oprávněného pro pohledávku ve výši 511 000 Kč s příslušenstvím podle elektronického platebního rozkazu téhož soudu ze dne 23. 4. 2013, č. j. EPR 54474/2013-9, a pro náklady oprávněného a náklady exekuce (výrok I.), oprávněnému uložil zaplatit povinnému na náhradě nákladů exekuce částku 65 265 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.) a zároveň mu uložil ve stejné lhůtě zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Juraji Podkonickému, Ph.D., náklady ve výši 6 655 Kč (výrok III.). Opravným usnesením poté okresní soud opravil záhlaví ohledně zástupce povinného tak, že jím je Mgr. Richard Šubrt, advokát se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Hvězdova 1716/2b.
2. Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil ve výrocích I. a II. Změnil jej ve výroku III. tak, že oprávněný je povinen nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč, dále uložil oprávněnému zaplatit povinnému náklady odvolacího řízení ve výši 13 286 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci usnesení a současně ve stejné lhůtě nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč soudnímu exekutorovi (v souvislosti s odvoláním soudního exekutora do výroku o nákladech řízení). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že mezi členy povinného jsou dlouhodobé neshody, které vyústily v jejich rozdělení do dvou skupin, jednu z nich tvoří seskupení kolem bratrů L., M. a Z. B., druhou seskupení kolem M. T.. Jednotlivé skupiny opakovaně svolávají valné hromady, jejichž rozhodnutí jsou druhou skupinou opakovaně napadána u soudu žalobami. Na valné hromadě dne 4. 2. 2012 bylo odvoláno předsednictvo ve složení předseda L. B., místopředseda Z. B. a členové předsednictva M. B., M. Š. a I. B. Zápis z valné hromady převzal osobně dne 15. 3. 2012 oprávněný. Rozhodnutí valné hromady nebylo dosud pravomocně prohlášeno rozporným se stanovami a zákonem (věc je vedena u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 28/2012). Dne 13. 4. 2012 byla bez vědomí představenstva zvoleného na valné hromadě dne 4. 2. 2012 zřízena povinnému datová schránka (dále též jen „DS“) na základě žádosti oprávněného ze dne 23. 3. 2012, v níž vystupoval jako statutární zástupce povinného; své oprávnění k tomu prokázal zápisem z valné hromady povinného konané dne 4. 2. 2012. Nově zvolené představenstvo (tj. členy patřící do skupiny kolem M. T.) o zřízení DS oprávněný neinformoval. Do nově zřízené DS měl až do 28. 2. 2013 výlučně přístup jen oprávněný, poté pověřil ještě K. T., nejednalo se však o oprávněnou osobu ve smyslu zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž o pověřenou osobu s právem přístupu ke zprávě, jíž toto oprávnění udělil právě oprávněný. Ten zároveň K. T. instruoval, aby datové zprávy vždy vytiskl v písemné podobě a předal mu je. Dne 4. 3. 2013 podal L. B. návrh na vydání elektronického platebního rozkazu na základě nesplacených půjček, které povinnému v minulosti poskytl. Do DS se přihlásil K. T.. Proti elektronickému platebnímu rozkazu nebyl podán odpor, byla na něm vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí a poté na základě něho zahájeno exekuční řízení. Usnesením Krajského soudu ze dne 15. 9. 2016, č. j. 50 Cm 111/2016-81, byl povinnému jako hmotněprávní opatrovník ustanoven F. G., XY, bytem XY, a to z důvodu uvedeného v §486 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), neboť poměry spolku vyžadovaly tento postup pro zajištění jeho chodu. Toto rozhodnutí je stále v platnosti. M. T. zmocnila k zastupování v této věci advokáta JUDr. Jana Šťovíčka, Ph.D., který podal dne 7. 4. 2015 návrh na zastavení exekuce. Protože rozhodnutí valné hromady o zvolení M. T. předsedkyní spolku (povinného) dosud nebylo pravomocně prohlášeno rozporným se stanovami a zákonem, považuje se za platné a účinné. Ustanovený opatrovník po svém jmenování podání návrhu na zastavení exekuce výslovně schválil svým podáním ze dne 24. 4. 2017 a sám zmocnil k zastupování povinného advokáta.
3. Krajský soud se rovněž ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že je dán důvod pro zastavení exekuce. Ten dovodil, že nedošlo k řádnému doručení exekučního titulu povinnému, neboť povinný se nemohl v inkriminované době fakticky s elektronickým platebním rozkazem seznámit, a nemohl tak proti němu podat ani opravný prostředek. Osobou pověřenou k obsluze DS byl K. T., přičemž oprávněný byl jedinou oprávněnou osobou ke vstupu do DS v okamžiku, kdy byl exekuční titul doručován do DS (23. 4. 2013 v 11:01:26 hod.) K. T. zprávu stáhl, vytiskl a předal oprávněnému, v nalézacím rozkazním řízení žalobci a v jeho pojetí také (odvolanému) statutárnímu zástupci žalovaného (povinného), což samo o sobě bylo v rozporu s §21 odst. 4 o. s. ř., neboť zde existoval rozpor v zájmu oprávněného a zájmu povinného. Došlo k neúčinnému doručení elektronického platebního rozkazu povinnému (§50d o. s. ř.), proto je dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Současně je dán důvod k zastavení exekuce i podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť jednání oprávněného by nemělo požívat právní ochrany pro rozpor s dobrými mravy, jestliže oprávněný chtěl navodit situaci, jež vedla k tomu, že měl v podstatě plnou moc nad doručováním písemností povinnému.
4. Odvolací soud dodal, že předpokladem pro doručování do DS je, že adresát má DS zpřístupněnou, že adresát má fyzickou osobu oprávněnou nebo pověřenou k přístupu do DS a že nedošlo ke znepřístupnění DS. Prokáže-li adresát, který je právnickou osobou, že v době doručování písemností neměl osobou oprávněnou nebo pověřenou k přístupu do své DS a že tento stav nezavinil, nenastanou účinky doručení (v tomto směru odvolací soud odkázal na stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněné pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je proto nutné rozlišovat fázi dodání písemnosti do DS soudem (což není jednáním účastníka řízení) a fázi následující, v níž je vyžadováno jednání účastníka řízení v podobě převzetí, odepření nebo nevyzvednutí doručované písemnosti. V nalézacím řízení, v němž oprávněný vystupoval v postavení žalobce, nemohl ve smyslu §21 odst. 4 o. s. ř. současně jednat za právnickou osobou vystupující v pozici žalovaného, to znamená, že nemohl převzít písemnosti z DS. Oprávněný také účelově umožnil přístup do DS povinného K. T., od něhož soudem doručovaný elektronický platební rozkaz přijal. Vědomě tedy jednal za žalovaného v řízení, ve kterém současně vystupoval v pozici žalobce. Proto nemohlo k doručení exekučního titulu účinně dojít.
5. Oprávněný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání spojuje s řešením otázek:
1) zda doručování písemností podle §45 o. s. ř. je jednáním účastníka soudního řízení před soudem ve smyslu §20 a §21 o. s. ř, přičemž podle jeho názoru tato otázka dosud řešena nebyla,
2) zda soud v nalézacím řízení doručuje právnické osobě, spolku, má-li zřízenu datovou schránku, přímo právnické osobě, či jejímu statutárním orgánu, tedy zda je pro otázku řádného doručení exekučního titulu rozhodné, kdo je statutárním orgánem spolku; při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 93/2012, ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 641/2019),
3) zda, má-li zde být (údajně) dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. spočívající v tom, že komplex právních jednání, která vedla k vydání exekučního titulu, je ve svém obsahu i procedurálním celku postižen stigmatem kolize s dobrými mravy a představuje zneužití práva, je třeba zjišťovat, zda je v rozporu s dobrými mravy také samotný hmotněprávní nárok žalobou uplatněný; při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4206/2018 nebo ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 325/2019),
4) zda může být nevědomost o existenci datové schránky spolku a s tím spojené možné doručování spolku prostřednictvím datové schránky podle §45 o. s. ř. v řízení nalézacím přičítáno v exekučním řízení k tíži (z hlediska zneužití práva) oprávněnému (v nalézacím řízení žalobci), který o existenci datové schránky věděl, a to obzvláště za situace, kdy podle §14b zákona č. 300/2008 Sb. existuje veřejný seznam subjektů, které mají zřízenu datovou schránku, tedy zda má statutární orgán povinnost zjišťovat, zda má spolek zřízenu datovou schránku či nikoliv, přičemž tato právní otázka dosud nebyla Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím řešena.
6. Oprávněný k otázce č. 1 namítá, že odvolací soud zcela pominul rozdíl mezi obecným jednáním právnické osoby ve smyslu §545 až 547 o. z. a procesním jednáním právnické osoby ve smyslu o. s. ř., které je označováno za úkony účastníků. Zda je doručování podle §45 a násl. o. s. ř. jednáním ve smyslu §21 o. s. ř., tedy procesním úkonem účastníka, je otázkou procesního práva, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena. Nesouhlasí s tím, že doručování je jednáním (procesním úkonem) ve smyslu §21 o. s. ř. Z §45 o. s. ř. vyplývá zákonem stanovené pořadí, v jakém má soud přistoupit k doručování. Přitom platí, že soud při doručování právnické osobě, která má zřízenou datovou schránku, nezjišťuje, kdo je jejím statutárním orgánem (a již vůbec ne další skutečnosti vztahující se k její osobě), neboť doručuje právnické osobě, nikoliv jejímu statutárnímu orgánu, který je jen osobou oprávněnou k přístupu do datové schránky (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 93/2012, a ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 641/2019). Není ani rozhodné, kdo datovou schránku vybral. Pro doručování jsou rozhodná pouze pravidla stanovená v §45 a §47 o. s. ř.
7. K otázce č. 3 dovolatel uvedl, že nezneužil svého oprávnění ani nepostupoval v rozporu s dobrými mravy. Citoval rozsudek (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 325/2019, usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, a usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 4206/2018, týkající se výkonu rozhodčích nálezů, a na základě nich dovodil, že je třeba zkoumat nejen rozpor procesního postupu s dobrými mravy, ale i hmotněprávní nárok. Oba soudy nižších stupňů se přitom hmotněprávním nárokem oprávněného vůbec nezabývaly. Podle oprávněného nalézací soud pochybil, pokud neustanovil povinnému opatrovníka podle §29 odst. 2 o. s. ř., neboť v rozhodné době existoval a stále existuje spor o to, kdo je statutárním orgánem spolku. O sporu musel soud ze své úřední činnosti vědět. Skupina osob fakticky ovládající povinného – tj. osoby kolem M. T. – se o existenci exekučního titulu dozvěděla nejpozději do 20. 4. 2015, kdy k tomuto dni došlo ke složení jistoty ve výši 473 968 Kč pokrývající vymáhanou pohledávku s příslušenstvím, náklady oprávněného a náklady exekuce. Pokud byl exekuční titul vydán v roce 2013, povinný měl podat žalobu pro zmatečnost a domáhat se nápravy procesního pochybení nalézacího soudu. Pokud odvolací soud zastavil exekuční řízení z důvodů, pro něž je přípustné podání této žaloby, nesprávně posoudil otázku vad exekučního řízení.
8. K závěru odvolacího soudu, že skupina kolem M. T. se nemohla dozvědět o existenci datové schránky (otázka č. 4), oprávněný uvedl, že existence datové schránky je věcí veřejnou, že na valné hromadě došlo ke zvolení předsednictva kolem osoby M. T., stejně tomu bylo i na valné hromadě dne 22. 4. 2012. Toto předsednictvo mělo jednat s péčí řádného hospodáře a zjistit, zda má zřízenou a zpřístupněnou datovou schránku. Nevědomost o tom, když návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl vydán až dne 4. 3. 2013, nelze klást k tíži oprávněného. Zopakoval, že samotné uplatnění práva žalobou u nalézacího soudu nemůže být v rozporu s dobrými mravy a zneužitím práva, není-li zároveň zjištěno, že v rozporu s dobrými mravy je také samotný nárok žalobou uplatněný. Oprávněný nemohl předvídat, že nalézací soud opomene ustanovit povinnému opatrovníka a že této chyby využije ve svůj prospěch.
9. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
11. Dovolací soud pro úplnost připomíná, že povinný v souzené věci mohl podat návrh na neúčinnost doručení elektronického platebního rozkazu ve smyslu §50d o. s. ř.; v takovém případě by exekuční soud mohl rozhodnout, že jeho doručení je neúčinné (a tehdy by se považoval exekuční titul za doručený dnem právní moci rozhodnutí o neúčinnosti – §50d odst. 3 o. s. ř.). Nepodání tohoto návrhu však nezbavuje exekuční soud povinnosti samostatně zkoumat a posuzovat, zda rozhodnutí nebo jiná listina byla adresátům řádně a účinně doručena (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2568/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. III. ÚS 3971/18). Soudy nižších stupňů se proto otázkou řádného doručení elektronického platebního rozkazu povinnému zabývaly v rámci návrhu na zastavení exekuce.
12. Pokud jde o uplatněné námitky ve vztahu k doručování písemností, oprávněný přehlíží, že odvolací soud spojuje procesní úkon oprávněného jen s převzetím elektronického platebního rozkazu. V souladu s §21 odst. 4 o. s. ř. za právnickou osobu nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby. Procesní úkony, které učinila osoba, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby, za niž jednala, jsou od počátku neúčinné a soud k nim nesmí za řízení a při rozhodování přihlížet (srov. DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád: komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 121, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1453/2020). Je pak zřejmé, že jestliže oprávněný vystupoval v nalézacím řízení jako žalobce, jsou jeho zájmy v rozporu se zájmy povinného – v nalézacím řízení žalovaného. Vyloučení z jednání za právnickou osobu ve smyslu citovaného ustanovení se přitom vztahuje rovněž na doručování této právnické osobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1826/2015, též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4997/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4959/2008).
13. Ze zjištění soudů vyplývá, že exekuční titul za povinného převzal oprávněný, jenž jako jediný měl přístup do datové schránky žalovaného (resp. k tomu následně zmocnil osobu sobě spřízněnou) a v této věci současně vystupoval jako žalobce. Závěr odvolacího soudu, že exekuční titul nebyl povinnému jako žalovanému účinně doručen, protože zájmy osoby, jež za žalovaného procesně jednala (převzala soudní rozhodnutí), jsou v rozporu se zájmy povinného, je proto zcela správný a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
14. Na řešení dalších otázek vznesených dovolatelem – zda je pro doručení exekučního titulu rozhodné, kdo je statutárním orgánem spolku, a otázky (ne)vědomosti spolku o existenci datové schránky – rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Pro závěr o nevykonatelnosti exekučního titulu z důvodu jeho nedoručení povinnému je totiž rozhodující právě zjištěná skutečnost, že žalobce převzal elektronický platební rozkaz za žalovaného. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že oprávněný datovou schránku povinnému zřídil až poté, kdy byl valnou hromadou odvolán z funkce předsedy povinného, a to bez vědomí nově zvoleného předsednictva; občanské sdružení (jímž v té době povinný byl) přitom nemělo povinnost mít datovou schránku a bylo možné mu ji zřídit pouze na jeho žádost. U Okresního soudu v Uherském Hradišti je pak vedeno dosud pravomocně neskončené řízení o určení, zda toto rozhodnutí valné hromady je v souladu se stanovami a zákonem. Soudní praxe je přitom ustálena v tom směru, že v souladu s §29 odst. 2 o. s. ř. právnická osoba nemůže jednat před soudem jako účastník řízení (tedy činit procesní úkony – včetně převzetí doručované písemnosti, jak bylo výše vysvětleno), je-li sporné, kdo je oprávněn za ni jednat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1432/2018).
15. Odvolací soud dále uzavřel, že ze strany oprávněného došlo ke zjevnému zneužití procesního práva, neboť při uplatnění svého nároku postupoval v rozporu s účelem procesních norem s cílem dosáhnout procesní výhody způsobem, který procesní právo nepředpokládá (oprávněný si záměrně počínal tak, aby vytvořil exekuční titul, o kterém povinný neměl objektivní možnost se dozvědět a následně se vůči němu bránit), takové jednání nemůže požívat právní ochrany a je dán rovněž důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. – k důrazu na komplex právních jednání jako celku při posuzování důvodnosti zastavení exekuce viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3498/2018, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, a ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1610/2019; ke zneužití procesního práva srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12. Z uvedeného je zřejmé, že pro rozhodnutí odvolacího soudu není podstatné, zda je v rozporu s dobrými mravy též žalobou uplatněný hmotněprávní nárok, jak dovolatel namítal v dovolací otázce č. 4.
16. Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání oprávněného bylo odmítnuto a povinnému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu