ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.800.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 800/2021-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci žalobce K. F. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ondřejem Skalkou, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní nám. č. 365/7, proti žalované NATUR PHARMA s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Spálená č. 95/25, identifikační číslo osoby 24202428, zastoupené Mgr. Pavlem Fryšákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Tomkova č. 57/27, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 210/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. října 2020, č. j. 69 Co 170/2020-125, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 22. října 2020, č. j. 69 Co 170/2020-125, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. března 2020, č. j. 17 C 210/2018-105, ve znění opravného usnesení ze dne 23. dubna 2020, č. j. 17 C 210/2018-111, kterým soud prvního stupně zamítl vyloučení ve výroku specifikovaných movitých věcí (dále též jen „předmětných movitých věcí“) z exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 Ex 6256/18, proti povinnému S. Č., narozenému dne XY, bytem XY (dále též jen „povinný“), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uvedly, že žalobce není vlastníkem movitých věcí, které měly být jeho vlastnictvím na základě kupní smlouvy uzavřené dne 14. října 2008 mezi povinným a žalobcem, protože uvedená smlouva byla vzhledem k absenci vážné vůle obou smluvních stran simulovaným právním úkonem a jako taková je absolutně neplatná. K uvedenému závěru soudy dospěly na základě okolností uzavření smlouvy i následného chování zúčastněných osob, kdy soubor movitých věcí žalobce do držby nikdy nepřevzal, nechopil se výkonu vlastnických práv k movitým věcem, přestože za ně měl ze svých celoživotních úspor zaplatit přes 1 300 000 Kč v hotovosti. Odvolací soud proto uzavřel, že úmyslem jednajících osob nebylo uzavření kupní smlouvy, tj. převod vlastnického práva k předmětným movitým věcem na žalobce, ale toliko vyvedení majetku či převod na syna, a žalobci se tak nepodařilo prokázat, že má k předmětným movitým věcem vztah nepřipouštějící výkon rozhodnutí či exekuci.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, ve kterém namítal nesprávný právní závěr odvolacího soudu, opírající se o souhrnné skutkové konstrukce, jimž neodpovídají konkrétní přezkoumatelné skutkové závěry, jelikož v řízení nebyly provedeny ani opatřeny jakékoli relevantní důkazy, čímž dle dovolatele došlo k odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které nejsou-li rozhodná tvrzení mezi účastníky nesporná, nebo nevyplývá-li ze zákona jiná výluka z dokazování, je třeba k prokázání správnosti skutkových tvrzení provést dokazování. Je přitom nepřípustné a rovněž rozporné s právem na spravedlivý proces, když je učiněn skutkový závěr bez řádně provedeného dokazování nebo když se důkazy hodnotí, aniž by byly provedeny. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle §241a odst. 3 se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Ačkoliv dovolatel uvádí, že důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a přípustnost dovolání spatřuje v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z obsahu dovolání takové skutečnosti nelze dovodit. Podstatu dovolání žalobce představuje kritika hodnocení důkazů soudem druhého stupně a jeho skutkových závěrů, což však přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Samotné hodnocení důkazů přitom nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v §132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Dovolací soud nezjistil žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy odvolacího soudu. Hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle, odvolací soud skutková zjištění dostatečným a logickým způsobem odůvodnil.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 4. 2021
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu