ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1070.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 1070/2021-341
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně H. H. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr., Mag. iur. Janem Toscherem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Pražská č. 2230/8, proti žalovanému CLEAR BALANCE, SE se sídlem v Praze 8 – Libni, Podlipného č. 942/11, IČO 24811718, zastoupenému Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská č. 695/38, o určení, že úvěrové smlouvy jsou neplatné a že nemovité věci nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 22 C 343/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. října 2020 č. j. 28 Co 129/2019-306, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku o částečném zrušení rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. dubna 2019 č. j. 22 C 343/2017-190 a o vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Jihlavě dne 9. 11. 2017 se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že smlouvy o úvěru č. CA 100383/2014 ze dne 11. 3. 2014 a č. CA 100463/2014 ze dne 28. 11. 2014 uzavřené mezi žalobkyní a společností CREDIT ALLIANCE, SE se sídlem v Praze 9, Freyova č. 983/25, IČO 24805394, jsou neplatné a že „zástavní právo k pozemku p. č. st. XY, o výměře 329 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, budova č. p. XY, rodinný dům, část obce XY, a k pozemku p. č. XY, o výměře 135 m 2 , zahrada, kdy vklad tohoto práva byl v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. XY zapsán na LV XY na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu pro XY, KP XY, č. j. XY, podle smlouvy o zřízení zástavního práva č. CA 100463/2014 ze dne 28. 11. 2014, právní účinky vkladu ke dni 1. 12. 2014, zřízené k zajištění pohledávek zástavního věřitele CLEAR BALANCE, SE, IČO 24811718, se sídlem Podlipského 942/11, 180 00 Praha 8, a to k zajištění úvěru 300 000 Kč s příslušenstvím dle smlouvy o úvěru č. 100383/2014, zajištění podmíněné pohledávky na vrácení bezdůvodného obohacení ve stejné výši pro případ neplatnosti smlouvy o úvěru, zajištění vrácení půjčené částky pro případ odstoupení od smlouvy o úvěru, zajištění případných budoucích nároků, a to společně do výše jedenapůlnásobku půjčené částky, a dále k zajištění úvěru 400 000 Kč s příslušenstvím dle smlouvy o úvěru č. 100463/2014, zajištění podmíněné pohledávky na vrácení bezdůvodného obohacení ve stejné výši pro případ neplatnosti smlouvy o úvěru, zajištění vrácení půjčené částky pro případ odstoupení od smlouvy o úvěru, zajištění případných budoucích nároků, a to společně do výše jedenapůlnásobku půjčené částky, kdy zajišťované dluhy mohou vznikat ode dne 11. 3. 2014 po dobu 298 měsíců, neexistuje“. V žalobě uvedla zejména, že dne 11. 3. 2014 byla mezi společností CREDIT ALLIANCE, SE (na straně věřitele), synem žalobkyně A. H. (na straně dlužníka) a žalobkyní (označenou jako „vedlejší účastník“) uzavřena smlouva o úvěru č. CA 100383/2014, na jejímž základě byl sjednán úvěrový rámec ve výši 700 000 Kč a bylo dohodnuto, že věřitel poskytne dlužníkovi první dílčí úvěr ve výši 300 000 Kč. Dne 28. 11. 2014 byla mezi týmiž účastníky uzavřena smlouva o úvěru č. CA 100463/2014, která upravovala podmínky čerpání druhého úvěru a v níž bylo dohodnuto, že věřitel poskytne dlužníkovi druhý dílčí úvěr ve výši 400 000 Kč. Společně se smlouvou o úvěru č. CA 100463/2014 ze dne 28. 11. 2014 byla k zajištění „pohledávky věřitele za dlužníkem dle smlouvy o úvěru č. CA 100383/2014 ze dne 11. 3. 2014 a dle smlouvy o úvěru č. CA 100463/2014 ze dne 28. 11. 2014“ (dále též jen „předmětné úvěrové smlouvy“) dne 28. 11. 2014 uzavřena mezi společností CREDIT ALLIANCE, SE, a žalobkyní (jako zástavcem) zástavní smlouva č. CA 100463/2014 (dále též jen „předmětná zástavní smlouva“), na jejímž základě bylo zřízeno zástavní právo k výše označeným nemovitým věcem (dále jen „předmětné nemovité věci“). Dne 28. 2. 2017 žalovaný, který jako postupník uzavřel se společností CREDIT ALLIANCE, SE, smlouvu o postoupení pohledávek z předmětných úvěrových smluv a stal se rovněž zástavním věřitelem, zaslal žalobkyni výzvu ke „sjednání smíru a k případnému okamžitému splacení pohledávek“, neboť žalovaný přistoupil k „zesplatnění“ úvěru, když obligační dlužník A. H. podal na sebe dne 18. 11. 2016 insolvenční návrh a tuto skutečnost včas neoznámil žalovanému, přičemž po žalobkyni žádal úhradu 1 518 462 Kč. Dne 12. 4. 2017 bylo žalovaným žalobkyni zasláno oznámení o započetí výkonu zástavního práva. Žalobkyně má za to, že předmětné úvěrové smlouvy a zástavní smlouva jsou absolutně neplatné. Důvod pro absolutní neplatnost předmětných úvěrových smluv a zástavní smlouvy spatřuje zejména v tom, že od roku 2005 trpí těžkou degenerativní chorobou sítnice obou očí (je „prakticky slepá“), přičemž její právní jednání spočívající v podpisu předmětných úvěrových smluv a předmětné zástavní smlouvy nebylo učiněno ve formě stanovené zákonem, že nebyla dána její vůle jako jednající osoby, neboť se nemohla řádně seznámit s obsahem smluv a nebylo jí známo, „jaký právní úkon činí“, a že úvěrové smlouvy byly sjednány v rozporu s ustanoveními na ochranu slabší strany a svým obsahem (s ohledem na sjednané úrokové a sankční nároky) se příčí dobrým mravům.
Žalovaný zejména namítal, že žalobkyně se s obsahem všech smluv seznámila, že tvrzení o nevidomosti žalobkyně je pouze účelové a žalobkyně byla při sjednávání a podepisování smluv schopna se s jejich obsahem seznámit, neboť podpis žalobkyně byl příslušným „Úřadem MČ Praha 7“ legalizován, a to ve dvou různých termínech (11. 3. 2014 a 28. 11. 2014) a před dvěma různými ověřujícími úřednicemi, a že žalobkyně byla s vkladem zástavního práva srozuměna, neboť jí byla v důsledku uzavření předmětné zástavní smlouvy příslušným katastrálním úřadem zaslána „informace o vyznačení plomby“. Dále uvedl, že předčasné „zesplatnění“ úvěru včetně budoucích splátek z důvodu porušení na straně dlužníka není v rozporu s dobrými mravy a že žalobkyně v předmětných smlouvách o úvěru vystupuje „pouze jako osoba poskytující zajištění“, přičemž „hlavním dlužníkem“ je A. H., který smlouvy uzavíral jako podnikatel a pro účely svého podnikání.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 10. 4. 2019 č. j. 22 C 343/2017-190 žalobu zamítl a rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává a že žalobkyně je povinna zaplatit státu (na účet Okresního soudu v Jihlavě) na náhradě nákladů řízení, které spočívají v „přiznaném svědečném“, 2 579 Kč. Nejprve soud prvního stupně dovodil, že je v této věci „dán“ naléhavý právní zájem, když „žalobkyně v zásadě správně požaduje jednak určit, že úvěrové smlouvy jsou neplatné a současně, že neexistuje zástavní právo dle smlouvy ze dne 28. 11. 2014, neboť bez takového určení je její právní postavení nejisté a právo (vlastnické k jejím nemovitostem) ohroženo“. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je od roku 2005 „prakticky slepá“, neboť trpí degenerativní chorobou sítnice obou očí, rozezná pouze světlo a není schopná číst, že žalobkyně se k jednání o smlouvách i následně k jejich podpisu dostavila bez jakékoli asistence (slepecké hole, vodicího psa nebo asistentky z neziskové organizace), přičemž podpis listin prováděla za pomoci psací pomůcky (plastové tabulky s výřezem, který žalobkyni vymezil na listině prostor k podpisu), že k podpisu smluv v březnu 2014 se jako „hlavní dlužník“ dostavil syn žalobkyně, který jednal v pozici podnikatele, společně s žalobkyní, která se jednání účastnila jen z důvodu poskytnutí zajištění úvěru vlastní nemovitostí, že s úvěrovou dokumentací se žalobkyně rozhodla seznámit prostřednictvím svého syna, že na jednání, které trvalo přibližně dvě hodiny, nebyla sice žalobkyni smluvní dokumentace předčítána „hlasitě slovo od slova“, ale bylo jí zdůrazněno vše podstatné, že v pořadí druhá schůzka v listopadu 2014 se opakovala v obdobném duchu a že žalobkyně ani v jednom případě nežádala doplňující informace a neprohlašovala nic v tom smyslu, že dané věci nerozumí, není seznámena s obsahem podepisovaných listin apod. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že „forma stanovená zákonem pro právní jednání nevidomých osob“ byla zachována, neboť „pro naplnění zákonem předepsané formy právního jednání (a dostatek v otázce vůle)“ postačuje, měla-li jednající nevidomá osoba schopnost (možnost) se s obsahem jednání seznámit kupříkladu prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolila, nikoli „zda byla skutečně s obsahem právního jednání a jeho následky sdostatek seznámena“, přičemž žalobkyní prezentované skutečnosti nesvědčí o nedostatku vůle zajistit úvěr jejího syna – tuto podstatu svého jednání žalobkyně chápala dobře a sobě přiměřeným způsobem. Soud prvního stupně neshledal nesoulad „sporných smluv“ s dobrými mravy, neboť jde o úvěrové smlouvy „primárně uzavřené mezi podnikateli, za účelem provozování podnikání hlavního dlužníka, za přehledně sjednaných podmínek včetně sankčních a dalších“. Neshledal ani zneužití žalobkyně vzhledem k jejímu hendikepu ze strany žalovaného, když uzavřel,
že zneužil-li někdo žalobkyni, pak to byl její syn, který vyčerpal jistinu úvěru, nesplnil podmínky smlouvy, čímž došlo k „zesplatnění“ dluhu, a tím následně vystavil žalobkyni situaci, kdy jí reálně hrozí ztráta jejích nemovitostí.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 10. 2020 č. j. 28 Co 129/2019-306 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že předmětné nemovité věci nejsou zatíženy zástavním právem, změnil tak, že žalobě v této části vyhověl, v části, v níž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti předmětných úvěrových smluv, jej zrušil (stejně jako ve výrocích o nákladech řízení „vzhledem k řízení o žalobě na určení neplatnosti úvěrových smluv“) a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (vzhledem k řízení o žalobě na určení neexistence zástavního práva) 55 906,94 Kč k rukám advokáta Mgr., Mag. iur. Jana Toschera, že žalovaný je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (vzhledem k řízení o žalobě na určení neexistence zástavního práva) 1 289,50 Kč na účet Okresního soudu v Jihlavě, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení (vzhledem k řízení o žalobě na určení neexistence zástavního práva) 42 127,44 Kč k rukám advokáta Mgr., Mag. iur. Jana Toschera a že žalovaný je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů odvolacího řízení (vzhledem k řízení o žalobě na určení neexistence zástavního práva) 1 950,50 Kč na účet Krajského soudu v Brně. Odvolací soud – poté, co zopakoval a doplnil dokazování – dovodil, že závěry soudu prvního stupně ohledně požadovaného určení neplatnosti předmětných úvěrových smluv jsou (zejména k otázce věcné legitimace) nejasné a pro „nedostatek důvodů“ nepřezkoumatelné. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení, že předmětné nemovité věci nejsou zatíženy zástavním právem, a že ze strany žalobkyně bylo dosaženo požadavků vyplývajících z právní úpravy týkající se právního jednání v písemné formě toho, kdo nemůže číst a psát, když žalobkyně si jako osobu, jejímž prostřednictvím se rozhodla seznámit se se smluvní dokumentací, vybrala svého syna. Odvolací soud zjistil, že A. H. na sebe podal (bez předchozího písemného souhlasu věřitele) insolvenční návrh (návrh na povolení oddlužení doručený insolvenčnímu soudu dne 16. 11. 2016), čímž se podle všeobecných úvěrových podmínek staly „veškeré závazky“ z předmětných úvěrových smluv okamžitě splatnými, že dne 29. 11. 2016 společnost CREDIT ALLIANCE, SE, jako postupitel a žalovaný jako postupník uzavřeli dvě smlouvy o postoupení pohledávek z předmětných úvěrových smluv a že v době uzavření předmětných úvěrových smluv běželo vůči A. H. insolvenční řízení zahájené na základě jeho návrhu, v rámci něhož bylo původně schválené oddlužení plněním splátkového kalendáře pro neplnění splátkového kalendáře insolvenčním soudem zrušeno a na jeho majetek byl prohlášen konkurs, přičemž zástupci společnosti CREDIT ALLIANCE, SE, kteří s A. H. předmětné úvěrové smlouvy uzavírali, o těchto skutečnostech nevěděli. Dovodil, že osoby, které za právního předchůdce žalovaného posuzovaly žádost A. H. o poskytnutí úvěru, měly vědět v rámci odborné péče profesionála o tom, že na jeho majetek byl prohlášen konkurz, čímž se společnost CREDIT ALLIANCE, SE, ve svých důsledcích podílela na porušení zásad, na nichž je postaveno insolvenční právo, s fatálními dopady do poměrů žalobkyně. Odvolací soud uzavřel, že zástavní smlouva č. CA 100463/2014 ze dne 28. 11. 2014 uzavřená mezi společností CREDIT ALLIANCE, SE, a žalobkyní (jinak nemajetnou osobou s výrazným zrakovým postižením) se zjevně příčí dobrým mravům a je v celém svém rozsahu absolutně neplatná, přičemž zástavní právo na jejím základě vzniklé k předmětným nemovitým věcem „neexistuje“, neboť právní předchůdce žalovaného „měl věnovat pozornost nejen tomu, jaká zástava co do kvality (bonity) je na zajištění pohledávek z předmětných úvěrových smluv poskytována, ale i tomu, kdo konkrétně zástavu poskytuje“, a proto se jednání a přístup právního předchůdce žalovaného, kterého vůbec nezajímala situace na straně úvěrovaného (jen se „výrazně soustředil na zajištění svých pohledávek zřízením zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně“), mající „zásadní dopad do majetkové sféry žalobkyně (současně do práva bydlení ve své nemovitosti) a jejích existenčních jistot“, zjevně příčí dobrým mravům a jako zjevné zneužití práva nepožívá ani právní ochrany.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které podle svého obsahu směřuje proti měnícímu výroku rozsudku. Dovolatel má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která poukazuje. Vytýká mu, že shledal v zástavní smlouvě rozpor s dobrými mravy pro majetkové poměry a možnosti bydlení žalobkyně, aniž by však majetkové poměry a možnosti bydlení žalobkyně byly ze strany soudu zkoumány, že skutkové závěry odvolacího soudu v tomto směru nejsou podloženy skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a že zdravotní hendikep žalobkyně „nelze brát a považovat za nevýhodu na straně žalobkyně, která by měla automaticky tvořit jednu z okolností svědčící v neprospěch žalovaného nebo žalobkyni jakkoliv zvýhodňovat“. Namítá, že ohledně námitky rozporu s dobrými mravy nebylo přihlédnuto ke všem okolnostem případu, zejména, že mezi úvěry byla časová prodleva a prostor 8 měsíců, kdy úvěrovaný své závazky řádně plnil a kdy se žalobkyně mohla se smlouvou o úvěru „pořádně seznámit“, že finanční prostředky z úvěru byly použity na rekonstrukci a dostavbu nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně a že žalobkyně bydlela s úvěrovaným, který podnikal v oblasti finančního poradenství, v jednom domě, a tudíž měla povědomí a znalost o jeho finanční situaci a podnikatelských úspěších. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Uvedla, že odvolací soud provedl dostatek důkazů pro odůvodnění svého rozhodnutí, že žalovaný nezkoumal schopnost dlužníka splácet, ale dokonce poskytl úvěr dlužníku, který se nacházel v úpadku, že žalobkyně uzavírala úvěrové i zástavní smlouvy v právním postavení spotřebitele a v době poskytování úvěrů byla osobou těžce zdravotně postiženou, že celá smluvní dokumentace je vůči žalobkyni postavena natolik nevýhodně a jednostranně, že vytváří hrubý nepoměr mezi právy věřitele a žalobkyně, a že se proto jedná o „smluvní dokumentaci, která je jako celek sjednána v hrubém rozporu s dobrými mravy a i s veřejným pořádkem“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně je od roku 2005 „prakticky slepá“, neboť trpí degenerativní chorobou sítnice obou očí (rozezná pouze světlo a není schopná číst), že dne 11. 3. 2014 uzavřel syn žalobkyně A. H. (obligační dlužník) jako podnikatel se společností CREDIT ALLIANCE, SE (věřitel) a žalobkyní (označenou jako vedlejší účastník) smlouvu, kterou byl sjednán úvěrový rámec 700 000 Kč a na jejímž základě byl poskytnut synovi žalobkyně první úvěr ve výši 300 000 Kč, že dne 28. 11. 2014 byla mezi týmiž subjekty v totožném postavení uzavřena smlouva o úvěru ve výši 400 000 Kč a zástavní smlouva č. CA 100463/2014 mezi společností CREDIT ALLIANCE, SE (zástavní věřitel) a žalobkyní (zástavní dlužník), na jejímž základě vzniklo zástavní právo k předmětným nemovitým věcem ve vlastnictví žalobkyně, k zajištění pohledávek z předmětných úvěrových smluv, že veškeré podpisy na smluvní dokumentaci byly před správním orgánem legalizovány a že v rámci obou jednání zástupci věřitele citovali podstatné pasáže smluvní dokumentace, přičemž žalobkyně, která se jako osoba nevidomá rozhodla s podepisovanými listinami seznámit prostřednictvím svého syna A. H., ani v jednom případě nežádala doplňující informace, neprohlásila nic v tom smyslu, že není seznámena s obsahem podepisovaných listin nebo že jim nerozumí, ale naopak je za použití psací pomůcky (plastové tabulky s výřezem, který žalobkyni na listině vymezil prostor k podpisu) podepsala. Dále bylo zjištěno, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011 č. j. KSPH XY byl zjištěn úpadek dlužníka A. H. a bylo mu povoleno jeho řešení oddlužením, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2013 č. j. KSPH XY bylo schválené oddlužení pro neplnění splátkového kalendáře zrušeno a na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs a insolvenční řízení bylo v této věci skončeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016 č. j. KSPH XY, jímž byl konkurs zrušen, neboť majetek dlužníka byl zcela nepostačující, že zástupci společnosti CREDIT ALLIANCE, SE, kteří s A. H. uzavírali předmětné úvěrové smlouvy, o probíhajícím insolvenčním řízení nevěděli, že návrhem na povolení oddlužení doručeným soudu dne 16. 11. 2016 podal A. H. na sebe (bez předchozího písemného souhlasu věřitele z předmětných úvěrových smluv) insolvenční návrh, čímž se podle všeobecných úvěrových podmínek staly „veškeré závazky“ z těchto smluv okamžitě splatnými, a že dne 29. 11. 2016 uzavřeli CREDIT ALLIANCE, SE, jako postupitel a žalovaný jako postupník dvě smlouvy o postoupení pohledávek z předmětných úvěrových smluv.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých okolností je právní jednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Protože se při řešení této právní otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v jeho měnícím výroku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že k uzavření sporné zástavní smlouvy mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaného došlo dne 28. 11. 2014 – posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“).
Podle ustanovení §1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.
Podle ustanovení §547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.
Podle ustanovení §580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
Podle ustanovení §588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
Dobrými mravy se podle ustálené judikatury soudů rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, který byl uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Rozpor s dobrými mravy spočívá v tom, že výkon práva sice neodporuje zákonu, ale ocitne se v rozporu se společensky uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby byl v souladu s obecnými zásadami společnosti. Tento názor je konformní se závěrem obsaženým v judikatuře Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. Například usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998).
Právní jednání se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004 sp. zn. 33 Odo 538/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005 sp. zn. 33 Odo 29/2005 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2227/2018).
Při zajištění dluhu zástavním právem vznikne věřiteli oprávnění, nesplní-li dlužník dluh řádně a včas, uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy do ujednané výše,
a není-li tato ujednána, do výše pohledávky s příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy (§1309 odst. 1 o. z.). Zástavou může být každá věc, s níž lze obchodovat (§1310 odst. 1 o. z.). Zástavní právo lze zřídit i k věci, k níž zástavnímu dlužníku vznikne vlastnické právo teprve v budoucnu. Je-li taková věc zapsána ve veřejném seznamu nebo v rejstříku zástav, zapíše se k ní zástavní právo, pokud s tím vlastník věci souhlasí (§1310 odst. 2 o. z.). Zástavní právo se zřizuje zástavní smlouvou (§1312 odst. 1 věta první o. z.).
Zástavní právo má především funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele řádně a včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy (z výtěžku prodeje zástavy), aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka. Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku,
zanikla-li zajištěná pohledávka (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. 21 Cdo 582/2018).
V projednávané věci byla dne 28. 11. 2014 mezi žalobkyní jako zástavcem a právním předchůdcem žalovaného jako zástavním věřitelem uzavřena předmětná zástavní smlouva, na jejímž základě bylo v katastru nemovitostí k předmětným nemovitým věcem ve vlastnictví žalobkyně zapsáno zástavní právo zajišťující pohledávky zástavního věřitele z předmětných úvěrových smluv, jakož i podmíněné pohledávky na vrácení bezdůvodného obohacení pro případ neplatnosti předmětných úvěrových smluv nebo pro případ odstoupení od předmětných úvěrových smluv. Žalobkyně trpící degenerativní chorobou sítnice obou očí se rozhodla v obou případech s podepisovanými listinami seznámit prostřednictvím svého syna a následně je za použití psací pomůcky podepsala, aniž by žádala doplňující informace a aniž by prohlásila, že není seznámena s obsahem podepisovaných listin nebo že jim nerozumí.
Odvolací soud dospěl k závěru o neplatnosti zástavní smlouvy č. CA 100463 ze dne 28. 11. 2014 v celém rozsahu pro její rozpor s dobrými mravy na základě okolností, že tato zástavní smlouva sloužila k zajištění pohledávek vzniklých z úvěrových smluv uzavřených za trvání konkursu na majetek obligačního dlužníka a že zástavním dlužníkem je „jinak nemajetná žalobkyně s výrazným zrakovým postižením (praktická slepota)“ poskytující jako zástavu nemovité věci sloužící jí k bydlení, z čehož vyplývá zásadní dopad do její majetkové sféry. Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že za rozporný s korektivem dobrých mravů nepovažuje obsah předmětné zástavní smlouvy (jednotlivá smluvní ustanovení), ale samotnou skutečnost, že k uzavření zástavní smlouvy mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaného došlo.
Posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle §1 odst. 2 a §547 o. z. závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, neboť tato ustanovení jsou právními normami s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normami, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Následkem rozporu právního jednání s dobrými mravy je jeho neplatnost (§580 o. z.), k níž soud přihlédne – příčí-li se zjevně právní jednání dobrým mravům – i bez návrhu (§588 o. z.). Případný závěr soudu o neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem (do autonomie vůle stran) výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 23 ICdo 56/2019).
Pokud v písemné formě právně jedná ten, kdo nemůže číst a psát, ale je schopen seznámit se s obsahem právního jednání pomocí přístrojů či speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí, opatří listinu podpisem;
není-li s to se podepsat, učiní namísto podpisu před alespoň dvěma svědky na listině rukou nebo jinak vlastní znamení, ke kterému jeden ze svědků připíše jméno jednajícího (§563 odst. 1 o. z.).
Zjištění soudů, že žalobkyně trpí „výrazným zrakovým postižením (praktická slepota)“, nemůže samo o sobě vést k závěru o neplatnosti předmětné zástavní smlouvy, bylo-li soudy zároveň shledáno, že žalobkyně jednala v souladu s právní úpravou obsaženou v ustanovení §563 odst. 1 o. z., která se týká písemného právního jednání osob, jež nemohou číst a psát, jestliže se s podepisovanými listinami seznámila prostřednictvím svého syna, kterého si k tomu zvolila. Soudy zjištěný zdravotní stav žalobkyně nepředstavuje sám o sobě okolnost, pro kterou by již samotné uzavření předmětné zástavní smlouvy se žalobkyní mohlo být posouzeno jako právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Na žalobkyni není možné v souvislosti s její nevidomostí pohlížet obdobně jako na osoby omezené na svéprávnosti podle §55 a násl. o. z., neboť hendikep žalobkyně se v rámci právních jednání projevuje toliko v její zvýšené ochraně při naplňování písemné formy právního jednání (§563 o. z.), nijak však nenarušuje její způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat). Soudy bylo zjištěno, že žalobkyně podstatu svého jednání (zajištění úvěru jejího syna) chápala „dobře“ a sobě přiměřeným způsobem, přičemž k podepisovaným smlouvám neměla žádné dotazy a přes relativně dlouhé období mezi podpisy jednotlivých smluv tyto smlouvy v obou případech podepsala. Uzavřela-li tedy žalobkyně předmětnou zástavní smlouvu v písemné formě, není důvod na ni nahlížet – při posuzování této zástavní smlouvy z hlediska korektivu dobrých mravů – výrazně jiným způsobem než na jakoukoli jinou zcela svéprávnou fyzickou osobu.
Okolnost, z níž by bylo možné usuzovat na neplatnost předmětné zástavní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, nepředstavuje ani zjištění, že na majetek obligačního dlužníka byl v době uzavření předmětných úvěrových smluv prohlášen konkurs, jestliže obligační dlužník ani nebyl stranou předmětné zástavní smlouvy (obligačním dlužníkem a zástavcem byly rozdílné osoby). Tato okolnost týkající se obligačního dlužníka není způsobilá zpochybnit obsah a účel předmětné zástavní smlouvy z hlediska její souladnosti s dobrými mravy. Nelze též přehlédnout, že odvolacím soudem zdůrazňovaná nedostatečná „bonita“ obligačního dlužníka je v rámci smluvních vztahů, v nichž je obligační dlužník osobou odlišnou od zástavce, spíše pravidlem. Rozpor předmětné zástavní smlouvy s dobrými mravy nezakládá sama o sobě ani odvolacím soudem akcentovaná skutečnost, že jako zástava byly poskytnuty nemovité věci ve vlastnictví žalobkyně, které slouží „jinak nemajetné žalobkyni“ k bydlení, uzavřel-li právní předchůdce žalovaného zástavní smlouvu se žalobkyní v souladu se smyslem a účelem zástavního práva (vyjádřeného především jeho funkcemi), tedy aby zajistil své pohledávky pro případ, že nebudou řádně a včas splněny (zajišťovací funkce). Dojde-li totiž k výkonu zástavního práva a naplní-li se tak jeho uhrazovací funkce, má tato skutečnost zpravidla vždy zásadní dopad do majetkové sféry zástavního dlužníka; ani v tomto tedy není situace žalobkyně nikterak výjimečná. Byly-li navíc finanční prostředky poskytnuté obligačnímu dlužníku na základě předmětných úvěrových smluv použity k zhodnocení nemovitých věcí ve vlastnictví žalobkyně (viz výpověď svědka A. H. u jednání odvolacího soudu konaného dne 24. 6. 2020), lze jen stěží usuzovat na rozpor předmětné zástavní smlouvy, která zabezpečovala pohledávku věřitele na vrácení poskytnutých finančních prostředků, s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání.
Z uvedeného vyplývá, že zjištění, na kterých odvolací soud založil svůj závěr, že předmětná zástavní smlouva se příčí dobrým mravům a že je proto v celém svém rozsahu neplatná, nepředstavují (a to ani ve svém souhrnu) okolnosti příčící se základním zásadám mravního řádu demokratické společnosti, pro něž by bylo možné konstatovat rozpor předmětné zástavní smlouvy s korektivem dobrých mravů. Úvaha, která odvolací soud vedla k jeho závěru, je zjevně nepřiměřená, neboť ve svém důsledku nerespektuje a popírá ustálený názor dovolacího soudu, že případný výjimečný zásah soudu do autonomie vůle stran z důvodu rozporu právního jednání s dobrými mravy může být odůvodněn jen mimořádnými okolnostmi daného případu; takové okolnosti se však ze zjištění soudů nepodávají.
Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že uzavření předmětné zástavní smlouvy mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaného je zjevným zneužitím práva a jako takové nepožívá právní ochrany.
Podle ustanovení §8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Princip poctivosti a zákaz zneužití práva patří k základním zásadám soukromého práva. Jejich obsah není nikde přesně vymezen, vždy záleží na okolnostech konkrétního případu. Oba principy spolu úzce souvisí, zákaz zneužití práva je považován za jeden z projevů korektivní funkce zásady poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020 sp. zn. 21 Cdo 338/2020 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. 21 Cdo 3722/2017). Soudní praxe se proto již dříve ustálila na závěru, že za zjevné zneužití práva ve smyslu ustanovení §8 o. z., které nepožívá právní ochrany, lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4683/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1582/2012), resp. že jde o výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2020 sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, který byl uveřejněn pod č. 57 v časopise Soudní judikatura, roč. 2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. 22 Cdo 1663/2017).
Uzavřel-li v projednávané věci právní předchůdce žalovaného s žalobkyní předmětnou zástavní smlouvu, aniž by bylo zjištěno, že cílem (účelem) tohoto jeho jednání bylo něco jiného než zajištění jeho pohledávek vůči obligačnímu dlužníku z úvěrových smluv, nelze toto jeho právní jednání považovat za zjevné zneužití práva, které by nepožívalo právní ochrany.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej [včetně akcesorických výroků o nákladech řízení, které ostatně ani neměly být odvolacím soudem vydány, neboť vzhledem ke zrušení části rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení nebylo řízení u odvolacího soudu skončeno a bude pokračovat u soudu prvního stupně (srov. §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.)] v dovoláním napadené části zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu