ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1445.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 1445/2021-260
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce L. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní č. 126/30, proti žalované itStep Praha, s.r.o. se sídlem v Praze 5, Kurzova č. 2222/16, IČO 05630631, zastoupené Mgr. Leonidem Kushnarenkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 1272/21, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 10/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. června 2020 č. j. 43 C 10/2018-168 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 62 Co 320/2020-214, takto:
I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. června 2020 č. j. 43 C 10/2018-168 se zastavuje .
II. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 62 Co 320/2020-214 se odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Dolečka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní č. 126/30.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem sloužícím k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (srov. §201 o. s. ř.). Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243b o. s. ř. řízení o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 6. 2020 č. j. 43 C 10/2018-168 zastavil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999 sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020 č. j. 62 Co 320/2020-214 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka – přestože namítá, že rozsudky obou soudů „spočívají na nesprávném právním posouzení věci“ – nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou právní otázku, jestliže jen rekapituluje závěry soudní praxe ke stupňům intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nebo k hlediskům významným pro jejich posouzení a závěry soudní praxe ke kontrole „pohybu zaměstnance na internetu za účelem zjištění, zda zaměstnanec respektuje (a pokud nerespektuje, tak v jaké míře) zákaz používat výpočetní techniku zaměstnavatele pro svou osobní potřebu“, a odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu, která se těmito otázkami zabývají.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř nemohou založit ani námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje skutkový závěr, z něhož odvolací soud vycházel („že žalovaný neprokázal jednání, kterým okamžité zrušení pracovního poměru odůvodnil“), tím, že vyslovuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů [pokud odvolacímu soudu vytýká, že vyšel ze skutkového závěru, že „ze znaleckého posudku Prof. Ing. Michala Haindla, DrSc. jednoznačně vyplývá, že program Yaware sice umožňuje sledovat čas strávený na počítači jeho uživatelem v tom směru, že lze zjistit, s jakými operačními systémy se na počítači pracuje, avšak již nelze určit, zda jeho využití bylo účelné, k čemu konkrétně žalobce tyto operační systémy využíval, uložené záznamy tak nelze vyhodnotit tak, aby z nich bylo možno učinit analýzu činnosti žalobce z hlediska toho, k čemu žalobce počítač využíval, a to navíc za stavu, kdy s počítačem pracovaly i jiné osoby“, aniž zohlednil, že žalobce „připustil své pochybení“ (pokud uvedl, že „sice neporušil své pracovní povinnosti a pokud ano, tak rozhodně ne zvlášť hrubým způsobem“), a vzal v úvahu, že výstupy programu Yaware jsou „podporujícího charakteru v přímé souvislosti s dosaženými pracovními výsledky žalobce“, jakož i obsah pracovní smlouvy, a že „v důkazním řízení neproběhlo porovnání skutečných pracovních výsledků žalobce v porovnání se žalobcem odpracovanou pracovní dobou“].
Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2125/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu