ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1809.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 1809/2021-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova č. 404/15, proti žalované Bilsing Automation Czech s. r. o. se sídlem v Benátkách nad Jizerou, Průmyslová č. 1001, IČO 25737635, zastoupené JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní č. 416/37, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 286/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2021 č. j. 23 Co 221/2020-162, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. PhDr. Karoliny Spozdilové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 1, Národní č. 416/37.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021 č. j. 23 Co 221/2020-162 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že mezi stranami došlo „konkludentně ke změně pracovní smlouvy ve sjednaném druhu práce na práci, ke které byl žalobce zdravotně způsobilý“, neboť žalobce začal (byť zprvu „neochotně“) vykonávat práci dělníka – čističe přísavek, na kterou byl převeden, a „přes prvotní nesouhlas ji bez námitek konal dlouhou řadu měsíců“, a že proto nenastal „důvod pro výpověď dle ustanovení §52 písm. d) zákoníku práce“, a v závěru, že „zrušením tohoto pracovního místa na základě rozhodnutí o organizační změně se stala žalobcova práce pro žalovanou nepotřebnou a žalobce nadbytečným a nastal tak výpovědní důvod dle §52 písm. c) zákoníku práce“] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Ustálená judikatura vychází z názoru, že souhlas zaměstnance s převedením na jinou práci, než která byla sjednána v pracovní smlouvě, může být dán výslovně či konkludentně ( per facta concludentia ) a že k souhlasu s převedením dojde, jestliže zaměstnanec začne bez námitek konat práci, na kterou byl převeden (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2007/2013 a k existenci a obsahu konkludentního projevu pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1299/2004). Argumentuje-li dovolatel ve prospěch svého názoru, že „nemohlo dojít ke konkludentnímu souhlasu s převodem jeho osoby na jinou pracovní pozici“, tím, že ke změně pracovní smlouvy bylo třeba písemné formy, která nebyla dodržena, pak přehlíží, že – jak vyplývá z ustanovení §20 zákoníku práce – nebylo-li právní jednání učiněno ve formě, kterou vyžaduje tento zákon, a bylo-li již započato s plněním, není možné se neplatnosti tohoto jednání dovolat u těch jednání, jimiž vzniká nebo se mění základní pracovněprávní vztah. Protože dohoda o změně pracovní smlouvy je právním jednáním, jímž se mění základní pracovněprávní vztah (pracovní poměr), pokládá se – za předpokladu, že již bylo započato s jejím plněním – za platnou, i kdyby nebyla uzavřena v písemné formě vyžadované zákoníkem práce, nýbrž jen ústně nebo i jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli jednající projevit (konkludentně), neboť její neplatnosti se již nelze dovolat (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. 21 Cdo 2034/2019).
Namítá-li dovolatel, že soudy opomněly ustanovení pracovní smlouvy uvádějící, že „veškeré změny a dodatky jsou platné pouze v písemné formě, stvrzené podpisy smluvních stran“, a že „nelze uzavřít dohodu o převodu na jinou pracovní pozici jinak než písemně, v případě kdy podmínku písemné formy změny pracovní smlouvy si jak žalobce, tak žalovaná sjednávají v samostatné pracovní smlouvě“, pak – kromě toho, že forma pracovní smlouvy, a tedy i dohody o její změně, je stanovena zákonem (srov. §34 odst. 2 zákoníku práce) – přehlíží ustanovení §582 odst. 2 občanského zákoníku (srov. §4 zákoníku práce), z něhož vyplývá, že v případě nedodržení formy právního jednání ujednané stranami lze neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020 sp. zn. 26 Cdo 3501/2019 a v něm vyslovený právní názor, že je-li z okolností konkrétní věci zřejmé, že strany chtějí být uzavřeným právním jednáním vázány i při nedodržení smluvené formy, jde o vázanost platnou).
Uvádí-li dovolatel, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5825/2016 (který byl uveřejněn pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2019), pak přehlíží, že v tomto rozhodnutí dovolací soud dospěl k závěru, že pokud zaměstnavatel nepřevede zaměstnance, který nemůže konat dosavadní práci pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání, na jinou vhodnou práci (popřípadě převedl-li zaměstnance na jinou vhodnou práci bez jeho souhlasu a nebylo-li jeho pracovní zařazení u zaměstnavatele vyřešeno dohodou ani dodatečně), je povinen rozvázat s ním pracovní poměr výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení §52 písm. d) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů. V projednávané věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobce byl převeden na práci dělníka – čističe přísavek (z důvodu zdravotního omezení, které je uvedeno v lékařském posudku ze dne 7. 3. 2019 a pro které se stal zdravotně nezpůsobilý k výkonu „původní“ práce skladníka sjednané v pracovní smlouvě ze dne 15. 1. 2016) a že s tímto převedením na jinou práci (přes prvotní nesouhlas) nakonec „konkludentně“ souhlasil, neboť ji bez námitek vykonával od 9. 3. 2019 do 30. 11. 2019. Jelikož uvedený rozsudek Nejvyššího soudu tak na projednávanou věc s ohledem na jiný skutkový stav nedopadá, nemohl se odvolací soud od jeho závěrů odchýlit.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění soudu prvního stupně (která odvolací soud jako správná převzal), že žalobce – přes prvotní nesouhlas – nakonec souhlasil s novým pracovním zařazením na práci dělníka – čističe přísavek, kterou bez námitek vykonával od 9. 3. 2019 do 30. 11. 2019, že nebylo prokázáno, že by žalobce po 9. 3. 2019, kdy začal vykonávat práci dělníka – čističe přísavek, činil jakékoli kroky, které by byly projevem odmítnutí převedení na tento druh práce, a že se žalobci nepodařilo prokázat ani to, že by na jinou práci byl převeden „jen na konkrétní pevně stanovenou přechodnou dobu, či s jinou výhradou“]. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021 sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014).
S tvrzením dovolatele, že ze strany žalované šlo o „účelové rozhodnutí“ s cílem vyhnout se výplatě odstupného ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku v souvislosti se skončením pracovního poměru z důvodu podle ustanovení §52 písm. d) zákoníku práce, se přiléhavě vypořádal odvolací soud v bodě 25 odůvodnění napadeného rozsudku, kde správně zdůraznil, že „otázka dalšího trvání či skončení žalobcova pracovního poměru … v březnu 2019 nebyla toliko na vůli žalované, ale i na rozhodnutí žalobce, pro jaké řešení nastalé situace se rozhodne“ a že „kdyby se ke svému převedení na jinou práci žalobce postavil jednoznačně a i nadále jednal v souladu s prvotním odmítavým stanoviskem, žalované by nezbylo, než s ním rozvázat pracovní poměr z důvodu dle §52 písm. d) zákoníku práce, popř. by tak mohl učinit i sám žalobce“ [rozvázání pracovního poměru výpovědí žalobce z tohoto důvodu by přitom nebylo – jak vyplývá z již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5825/2016 – na újmu jeho práva na odstupné podle ustanovení §67 odst. 2 zákoníku práce, jestliže by žalovaná nesplnila svou povinnost rozvázat s žalobcem pracovní poměr výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení §52 písm. d) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů].
Přípustnost dovolání nemůže založit dovolatelem nastolená právní otázka, „zda-li lze přenášet povinnost uzavření dohody o převedení na jinou pracovní pozici na zaměstnance“, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu – vzhledem ke skutkovému závěru, že žalobce (přes prvotní nesouhlas) nakonec souhlasil s novým pracovním zařazením na práci dělníka – čističe přísavek, kterou bez námitek vykonával od 9. 3. 2019 do 30. 11. 2019, a že tedy mezi účastníky byla konkludentně uzavřena dohoda o změně druhu vykonávané práce, na kterém je napadené rozhodnutí založeno – na řešení takové právní otázky nezávisí.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu