ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.2010.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 2010/2021-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce K. S. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Františkem Pohankou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova č. 2668/6, proti žalované České republice – České inspekci životního prostředí , se sídlem v Praze 9, Na břehu č. 267/1a, IČO 41693205, zastoupené JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 957/23, o zaplacení 176.848 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 14/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2020, č. j. 30 Co 255/2020-31, takto:
Dovolání žalobce se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, č. j. 30 Co 255/2020-31, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. – tak jako tomu je v posuzovaném případě – je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura); má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013), má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Ostatně, dovolání žalobce není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce vázanosti soudu formulací žalobního petitu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné pod č. 152/2003 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002, uveřejněné pod č. 57/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 659/2005, uveřejněný pod č. 6/2007 v časopise Soudní rozhledy, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2002, sp. zn. 29 Cdo 4484/2016 anebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97).
Podle ustálené judikatury údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí – s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. – účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení §79 odst. 1 věta druhá o. s. ř žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést (opět určitě) alespoň v přibližné výši. Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li – bez ohledu na to, zda po stránce "kvalitativní" nebo "kvantitativní" – neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o. s. ř.).
V projednávané věci se žalobce žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 21. 1. 2020 domáhal zaplacení dlužného platu, i příslušných úroků z prodlení,
aniž by – jak je nepochybné z obsahu žaloby – tyto úroky specifikoval. Protože šlo o vadu tzv. petitu žaloby, která bránila dalšímu pokračování v řízení, vyzval soud prvního stupně žalobce v souladu s ustanovením §43 o. s. ř., aby tuto vadu, týkající se nároku na příslušenství, odstranil, přitom ho poučil, jak je třeba tento nárok formulovat (za jaké období se žalobce domáhá zaplacení příslušného úroku z prodlení), a o možných následcích nesplnění výzvy. Žalobce na výzvu reagoval tak, že doplnil ve vztahu k jednotlivým dlužným částkám na platu (pěti částkám), že žádá „doplatek platu za měsíc duben 2016 ve výši hrubého platu 21.441,-Kč, který žalovaná zdaní a vyplatí žalobci čistý plat a proplatí zdaněné úroky z prodlení od výplatního období květen 2016 do právní moci rozsudku a náhradu platu včetně úroku z prodlení uhradí do tří dnů od právní moci rozsudku“, takto postupoval i u dalších částek za měsíce květen až srpen 2016. Soud prvního stupně žalobu v části týkající se zaplacení úroků z prodlení odmítl, neboť dospěl k závěru, že údaj o tom, od kdy (konkrétně) se žalobce domáhá zaplacení příslušného úroku z prodlení z dlužného platu, zůstává nejasným (nadále neurčitým). Závěr odvolacího soudu o tom, že nárok žalobce není skutečně jednoznačný a srozumitelný, je správný a v souladu s judikaturou (domáhá-li se žalobce úroku z prodlení, je třeba uvést nejenom výši tohoto úroku, ale i období, za které takové příslušenství z jednotlivých dlužných plateb požaduje).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu