ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.2086.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2086/2020-511
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně U. T. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Zuzanou Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská č. 291/24, proti žalovanému P. Ch. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Josefem Vejmelkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská č. 753/27, o zaplacení 199.017 Kč a 107.442 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 142/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2020, č. j. 23 Co 342/2018-479, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020, č. j. 23 Co 342/2018-479, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozsudek odvolacího soudu je při řešení pro přípustnost dovolání (dovolatelem namítané) stěžejní právní otázky „významu a platnosti dohody akcionářů (stoprocentních majitelů akcií společnosti) o bezúplatném užívání majetku společnosti“ v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a není důvod (dovolatel neuvádí), aby byla řešena jinak.
Poskytne-li akciová společnost svému akcionáři bezúplatně k užívání věc ze svého majetku, jde o peněžním ekvivalentem ocenitelnou výhodu (benefit), který však akciová společnost může poskytnout pouze za podmínek ustanovení §348 odst. 1 ve spojení s ustanovením §34 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích a družstvech (zákona o obchodních korporacích), tedy jako (nepeněžní) podíl na zisku, který podléhá schválení valné hromady, na základě řádné nebo mimořádné účetní závěrky, schválené nejvyšším orgánem obchodní korporace (srovnej též závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3885/2017, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 9/2020). Pakliže ovšem uvedený postup nebyl ze strany akciové společnosti (resp. jejích akcionářů) dodržen, je správný závěr odvolacího soudu, že na podkladě (pouze) „dohody akcionářů“ nemohl žalovanému nárok na bezplatné užití automobilů ve vlastnictví žalobkyně vzniknout. Námitky žalovaného, koncentrované v bodě III. obsahu dovolání, tak přípustnost dovolání založit nemohou.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu též při řešení další dovolatelem předestřené právní otázky, zda výkon práva je ze strany žalobkyně „v rozporu s dobrými mravy“, a není důvod (dovolatel neuvádí), aby byla řešena jinak [k otázce výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod publikačním číslem 126/2000 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4683/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015, z jejichž odůvodnění (mimo jiné) vyplývá, že chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu práva (a tedy ani výkonem práva v rozporu s dobrými mravy), i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu, za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu; úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními přitom povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, nebo ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004)]; žádná ze skutečností, pro které by bylo možno výkon práva žalobkyně shledat nemravným (contra bonos mores), skutkově shledána nebyla.
Z odůvodnění rozsudku soudů obou stupňů vyplývá, že touto námitkou se zabývaly (srov. bod 30. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a zejména potom odvolací soud (bod 18. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), jestliže akcentoval, že v řízení nevyšlo najevo, že by úmyslem žalobkyně bylo podanou žalobou poškodit žalovaného, a že „…okolnosti případu, na které poukazoval žalovaný (osobní spory mezi žalovaným a Ch.; dlouhodobá činnost žalovaného pro žalobkyni; pracovní úkoly žalovaného byly stále tytéž; žalovanému nebyla nikdy adresována výtka ohledně plnění pracovních úkolů; žalobkyně neměla pro vozidla žádné využití), nesouvisí s tím, že žalovaný bezesmluvně užíval majetek ve vlastnictví žalobkyně…“. Závěr odvolacího soudu, že v této situaci výkon práva dobrým mravům neodporuje, je v souladu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu a nelze takové úvaze odvolacího soudu vytknout zjevnou nepřiměřenost. Ostatně dovolání v této souvislosti nepřináší jinou argumentaci, než tu, která byla použita v nalézacím řízení, tedy ty okolnosti, které odvolací soud bral v úvahu a vyhodnotil; odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1310/2013, pak není zcela přiléhavý, neboť v tamní věci vycházel Nejvyšší soud z jinak zjištěného skutkového stavu.
Ostatní námitky je nutno posoudit jako takové, jimiž žalovaný uplatňuje jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., tedy zpochybňující skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr a předestírající vlastní skutkové závěry, na nichž pak žalovaný buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Jde o námitky, že „… Ch. zjevně zneužívá svého postavení…“, že „…nebyla zohledněna ekonomická propojenost žalobkyně a Ch.…“, že „… Ch. využíval svého řídícího postavení ve společnosti a bez uvedení oprávněného a prokazatelného důvodu rozhodl o odejmutí vozidel…“, tyto námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. Námitky žalovaného k této problematice, koncentrované v bodě VI., přípustnost dovolání nezakládají.
Namítá-li dále žalovaný, že se „odvolací soud neoprávněně odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně“ a „neprovedení navržených důkazů“, jde o námitku, která by mohla představovat (kdyby byla důvodná) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné, jak na to ostatně dovolací soud poukázal v předchozím rozsudku v této věci, tedy v rozsudku ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2420/2019; přihlédl-li proto v předchozím rozhodnutí k této vadě, učinil tak pouze proto, že shledal z jiného důvodu (pro řešení jiné právní otázky) dovolání přípustným. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není a námitky žalovaného, koncentrované do bodu II., tak přípustnost dovolání založit nemohou. Ostatně, pakliže v této souvislosti žalovaný namítá, že „…konstrukce,…že dohoda o užívání vozidel byla uzavřena jen mezi akcionáři, nedává smysl…“ (srov. bod 14. obsahu dovolání), pak popírá vlastní skutkové tvrzení (srov. podání žalovaného, zažurnalizovaná na čísle listu 13 a 176 obsahu spisu, obsah protokolu o jednání před soudem prvního stupně na čísle listu 187, kde žalovaný výslovně mluví o „pouze ústní dohodě mezi akcionáři“).
V bodech IV. a V. svého dovolání žalovaný neuvádí žádný ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustný důvod dovolání; pakliže totiž žalovaný relevantním způsobem nezvrátil správnost závěru odvolacího soudu, že žalovaný v posuzovaném období užíval automobily ve vlastnictví žalobkyně, aniž by k tomuto užívání měl právem aprobovaný důvod, jakož i tvrzení žalobkyně o poskytnutí automobilu pro účely plnění pracovních povinností jakožto jednostranného právního jednání žalobkyně („svěření“), pro něž žádné dohody není třeba, pak právní závěr odvolacího soudu, se že se tímto způsobem žalovaný bezdůvodně obohatil, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k této otázce (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3177/2006).
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu