ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.2294.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 2294/2021-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. Ř. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Radkem Hladinou, advokátem se sídlem v Praze 10, Švehlova č. 1900/3, proti žalované Schwarzmüller s. r. o. se sídlem v Žebráku, Za Dálnicí č. 508, IČO 46885820, zastoupené JUDr. Tomášem Kociánem, advokátem se sídlem v Plzni, Jetelová č. 254/2, o 264 526 Kč s příslušenstvím a o 6 554 Kč měsíčně, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 9 C 115/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2021 č. j. 23 Co 50/2021-301, takto:
Dovolání žalobce se odmítá .
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2021 č. j. 23 Co 50/2021-301 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel především zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že žalobce nemá právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 29. 6. 2016 do 22. 9. 2016. Odvolací soud vyšel ohledně tohoto období ze skutkového závěru, že žalobci byla nabízena práce ve skladu, on však neměl o práci skladníka zájem. Dovolatel tak nesouhlasí s hodnocením důkazů a předestírá vlastní skutkové závěry (namítá, že „nebyl ihned vyšetřen poskytovatelem pracovněprávních služeb, zda může práci ve skladu vykonávat“, že mu „bylo pouze naznačeno, že by pro něj připadala v úvahu případně práce skladníka, pokud bude na tuto práci shledán způsobilým závodním lékařem“, že „žádná konkrétní nabídka pracovního zařazení mu však nabídnuta zaměstnavatelem nebyla“ a že „mu byla určitá práce ve skladu ze strany zaměstnavatele nabídnuta až dne 26. 9. 2016, přičemž byl vyšetřen poskytovatelem pracovnělékařských služeb až dne 22. 9. 2016, a to ještě na jinou pozici než na pozici ve skladu“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „v otázce náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 29. 6. 2016 do 22. 9. 2016 tedy odvolací soud věc nesprávně posoudil“).
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
V části, v níž dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu ohledně rozhodnutí o nákladech na léčení (ošetřovném), není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že nárok není dán tam, kde jde o činnosti, které lze podřadit pod běžnou lidskou a rodinnou solidaritu a které se vymykají běžné rodinné spolupráci) je v této části v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, uveřejněný pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, z jehož odůvodnění vyplývá, že nárok na náhradu nákladů léčení zahrnuje vedle nákladů potřebných k obnovení zdraví nebo zlepšení zdravotního stavu poškozeného po škodné události též náklady na udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu i v situaci, kdy se další zlepšení nepředpokládá, a rovněž skutečně vynaložené náklady na zajištění pomoci při životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví nemůže sám vykonávat. Zajišťují-li péči o poškozeného osoby blízké, je nárok dán tehdy, jestliže rozsah jejich činnosti převyšuje míru únosnou pro běžnou lidskou a rodinnou solidaritu a vymyká se běžné rodinné spolupráci a přirozené bezplatné péči.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit ani argumentace dovolatele, jejímž prostřednictvím zpochybňuje hodnocení důkazů a skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel (namítá-li, že „docházelo opakovaně střídavě ke zlepšením a zhoršením zdravotního stavu“, že ložní prádlo muselo být měněno každý den, a nesouhlasí-li se skutkovým závěrem soudů o tom, jaké všechny práce L. M. vykonávala), na základě čehož pak opět buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Dovolatel svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná. Nesouhlasem se skutkovým závěrem je i námitka dovolatele, že částka ve výši 10 300 Kč „zahrnuje z převážné části i nároky za období od 11. 3. 2015 do 11. 5. 2015“ (nad rámec uvedeného je nutné připomenout, že to byl sám žalobce, kdo v žalobě vymezil předmět řízení tak, že od částky 81 945 Kč vyčíslené za období od 12. 5. 2015 do 30. 4. 2016 odečetl právě částku 10 300 Kč).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu