ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.2711.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 2711/2021-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. K. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem v Ostravě-Zábřehu, Kpt. Vajdy č. 3046/2, proti žalované České republice – Generálnímu finančnímu ředitelství v Praze 1, Lazarská č. 15/7, o 99 930 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 357/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. června 2021 č. j. 16 Co 73/2021-168, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2021 č. j. 16 Co 73/2021-168 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení,
podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu (v závěru, že není dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí věci) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 21 Cdo 269/2018, z jehož odůvodnění vyplývá, že ve věcech služebního poměru státních zaměstnanců jedná a rozhoduje služební orgán (§10 odst. 2 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě), že i ve věcech státní služby, které nejsou předmětem výčtu uvedeného v ustanovení §159 odst. 1 ani §159 odst. 2 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, vystupuje služební orgán vůči státním zaměstnancům ve vrchnostenském (mocenském) postavení a že pravomoc soudu v občanském soudním řízení by mohla založit pouze zákonem stanovená výluka, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020 sp. zn. 21 Cdo 2903/2020 vztahující se k otázce pravomoci služebního orgánu ve věci náhrady škody (způsobené zaměstnancem služebnímu úřadu). Ani pro řízení ve věcech náhrady škody vzniklé státnímu zaměstnanci (k hodnocení uplatněného nároku na uhrazení rozdílu v odměňování z důvodu nerovného zacházení jako náhrady újmy viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3976/2013, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016) neobsahuje zákon o státní službě žádné ustanovení, které by zakládalo výluku z obecné procesní úpravy řízení ve věcech státní služby svěřených služebním orgánům.].
Od ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud neodchýlil ani v dovolatelkou nadnesené otázce, zda „neexistence rozhodnutí služebního orgánu o nároku zaměstnance a současně jednoznačného postoje žádné takové rozhodnutí nevydat, i tak nezakládá pravomoc projednání věci soudy v občanském řízení“. Ve smyslu usnesení zvláštního senátu ze dne 27. 2. 2020 sp. zn. Konf 27/2019, uveřejněného pod č. 4009 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, roč. 2020, je totiž nutno respektovat, jaký právní prostředek k ochraně svého práva žalobce zvolil, a tuto projevenou vůli nelze nahrazovat úvahou soudce, že by jiný prostředek mohl být pro žalobce účelnější (nebo naopak neúčelný). Otázku své pravomoci tak posuzuje soud podle toho, co je učiněno předmětem řízení, nikoliv podle toho, jak žalobce posuzuje své vyhlídky na úspěch v řízeních jiných (zde v řízení podle soudního řádu správního). Proti nečinnosti služebního orgánu se lze žalobou domáhat, aby soud uložil tomuto správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci (srov. §79 a 80 soudního řádu správního).
Formuluje-li dovolatelka otázku (která podle ní není dosud vyřešena), zda „je z procesního hlediska přípustné formou zastavení řízení před odvolacím soudem neprojednat nárok zaměstnance soudy v občanském řízení v situaci, kdy již byl nárok projednán soudem prvního stupně, aniž by přitom v jeho průběhu žalovaný služební orgán namítl nedostatek soudní pravomoci“, pak přehlíží, že soudní praxe je již ustálena v závěru, že svoji pravomoc může soud posuzovat až do doby, kdy rozhoduje o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 29 Cdo 1578/2008, uveřejněné pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011). Rozhodne-li soud o žalobě meritorně, zahrnuje toto rozhodnutí v sobě též závěr, že je dána pravomoc soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1896/2002, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). Od těchto závěrů se proto odvolací soud neodchýlil, posuzoval-li v projednávané věci otázku pravomoci [posuzování této otázky mu ostatně ukládá zákon – srov. §219a odst. 1 písm. a) a §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Dovolává-li se žalobkyně „svého práva zaručeného zákoníkem práce ze soukromoprávní-pracovní smlouvy“, pak tím jen předkládá vlastní skutkovou verzi posuzovaného případu, neboť odvolací soud vycházel ze skutkového závěru, že žalobkyně byla od 26. 10. 2015 přijata do služebního poměru, který se však nezakládá pracovní smlouvou. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, v nichž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 11. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu