ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.2759.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 2759/2021-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. S. , narozeného dne XY, bytem v XY, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží č. 390/42 , o 333 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 24 C 284/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. května 2021 č. j. 84 Co 13/2021-206, opravenému usnesením ze dne 30. června 2021 č. j. 84 Co 13/2021-218, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústní nad Labem ze dne 12. 5. 2021 č. j. 84 Co 13/2021-206, opravenému usnesením ze dne 30. 6. 2021 č. j. 84 Co 13/2021-218, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení,
podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odkazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1508/2007 a namítá, že na závěru o příčinné souvislosti mezi úrazovým dějem a chorobným stavem nemůže nic změnit skutečnost, že „na vznik poškození zdraví vyvolaného úrazovým dějem spolupůsobily i jiné vnitřní faktory“, pak přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z jiného skutkového závěru. Odvolací soud totiž své právní hodnocení založil na skutkovém závěru, že omezení žalobce v životě a ve společnosti jsou následkem onemocnění žalobce gonartrózou levého kolenního kloubu, které se manifestovalo bolestí při vstávání ze židle dne 17. 6. 2014. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nezáviselo na řešení otázky (situace), kdy příčinou chorobného stavu jsou vedle úrazového děje i jiné, vnitřní faktory. Proto se odvolací soud neodchýlil od závěrů uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu. Odvolací soud se neodchýlil ani od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. 21 Cdo 5492/2017 (podle jehož závěrů by se o úrazový děj mohlo jednat, pokud by organismus poškozeného nebyl vzhledem k jeho zdravotnímu stavu přizpůsoben běžné, obvyklé fyzické zátěži, a ta by se proto stala vyvolávajícím faktorem zdravotních obtíží, jež způsobily poškození jeho zdraví), neboť odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že poškození zdraví žalobce (jež má být podle žaloby v příčinné souvislosti se vznikem újmy – ztížení společenského uplatnění) není následkem jeho vstávání ze židle dne 17. 6. 2014 (podle závěru odvolacího soudu byla bolest vzniklá při tomto pohybu žalobce jen projevem jeho obecného onemocnění). Ze stejných důvodů se odvolací soud neodchýlil ani od stanoviska bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975 sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněného pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1976, ani od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1962 sp. zn. 4 Cz 86/61, uveřejněného pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1963, a od dalších žalobcem citovaných rozhodnutí, jež na tato navazují.
Dovolatelem namítaný rozpor rozsudku odvolacího soudu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. Cpjn 203/2010, uveřejněným pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011 (jeho závěrem, že výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje sama o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti) nezakládá v projednávané věci přípustnost dovolání, neboť nejde o otázku hmotného nebo procesního práva, na které by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (odvolací soud z důvodů výše uvedených k hodnocení výše škody na zdraví nepřistoupil).
Namítá-li dále žalobce tzv. jiné vady řízení (neuspokojivé vysvětlení, proč nebyl přijat důkaz předložený žalobcem – znalecký posudek vypracovaný MUDr. Bedřichem Helmem, řádné nevypořádání se s námitkou podjatosti znalce MUDr. Milana Richtra, CSc., neprovedení výslechu znalce, nevypořádání se s námitkami žalobce ke znaleckému posudku MUDr. Milana Richtra, CSc., a pochybení při hodnocení tohoto posudku) pak jde o námitky, ke kterým lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení žalobce o uvedených procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., a přípustnost dovolání proto založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014 sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 32 Cdo 1254/2014 a ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nad rámec uvedeného lze dodat, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento detailně přezkoumal závěr soudu prvního stupně, proč nebylo vycházeno ze znaleckého posudku MUDr. Bedřicha Helma, a rovněž přezkoumal posouzení námitky podjatosti znalce MUDr. Milana Richtra, CSc., stejně jako se detailně zabýval námitkami žalobce proti posudku tohoto znalce (viz body 26. – 32. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Stejně tak neodpovídá obsahu spisu námitka dovolatele, že nebyl proveden výslech znalce (znalec byl vyslechnut při jednání před soudem prvního stupně dne 2. 9. 2020).
Rozhodnutí odvolacího soudu se neodchyluje ani od závěrů usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 1919/08, na které dovolatel poukazuje, neboť neúspěch žalobce nebyl dán tím, že by se mu nepodařilo „stoprocentně“ prokázat objektivní příčinnou souvislost; soudy vycházely naopak ze skutkového závěru, že v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou byly jiné okolnosti než vstávání žalobce ze židle dne 17. 6. 2014.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení. Stejně tak nemůže přípustnost dovolání založit nesouhlas žalobce se znalečným [§238 odst. 1 písm. f) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 11. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu