ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.3554.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 3554/2020-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně J. G. J. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janou Labanczovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ostrovského č. 253/3, proti žalovanému Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Sokolovská č. 42/217, IČO 00005886, zastoupenému Mgr. Veronikou Zavadilovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Kramářova č. 3379, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a o 11 112 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 363/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2020 č. j. 23 Co 196/2020-144, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jany Labanczové, advokátky se sídlem v Praze 5, Ostrovského č. 253/3.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2020 č. j. 23 Co 196/2020-144 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr, že „soud I. stupně nepochybil ve svém právním závěru, že žalobkyně neporušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci závažným způsobem, a proto nejsou dány důvody pro výpověď z pracovního poměru podle §52 písm. g) zákoníku práce“] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1995, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněný pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, a přímo ve vztahu k současné právní úpravě například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2172/2010. Nejvyšší soud v nich dospěl k závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).
Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1890/2000 nebo již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2172/2010). Navíc, patří-li ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci dosahuje intenzity závažného porušení této povinnosti, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 22 Cdo 1618/2007 a ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4059/2007 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011 sp. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012). O takový případ se ale v dané věci nejedná a námitky dovolatele ohledně hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci (zejména ve vztahu k postupu žalobkyně při „převzetí plnění“ ze smluv o dílo za žalovaného jakožto jejího zaměstnavatele) ze strany odvolacího soudu proto nemohou obstát.
Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci [vycházeje z toho, že „Směrnice č. 48-2010 neupravuje konkrétní způsob převzetí plnění“, že „běžný a jediný možný způsob převzetí plnění, s ohledem na rozsah práce žalobkyně, byl na základě fotodokumentace“, že M. L., který byl do 28. 2. 2017 nadřízeným žalobkyně, byl s takovýmto postupem žalobkyně „srozuměn a žalobkyni ho nevytýkal“, že žalobkyni nebyl „zavedený postup“ vytčen (až do podání výpovědi dne 7. 8. 2017) ani po nástupu „nové nadřízené Š.“, jejíž povinností bylo (mimo jiné) kontrolovat práci žalobkyně, a to i ve vztahu ke schvalování faktur, přičemž Š. „přišla na postup žalobkyně někdy v červnu či červenci 2017“, a že „povinnost přebírat provedené práce osobně na místě samém byla u žalovaného zavedena až od poloviny roku 2017“ (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá)] k závěru, že žalobkyně neporušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci závažným způsobem, je tento jeho závěr v souladu s výše uvedenou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Za těchto okolností nemohou otázky kladené dovolatelem v bodě II dovolání jako „dosud nevyřešené otázky hmotného práva“, jejichž podstatou je však jen nesouhlas dovolatele s hodnocením intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci ze strany soudů, založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Ve vztahu k dovoláním rovněž napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v části, ve které bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni na „náhradě mzdy“ 11 112 Kč, dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a ani nevymezil důvod dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.); pro tyto vady nelze v dovolacím řízení pokračovat.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu