ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.3726.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 3726/2020-353
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce V. K. , narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Vraným, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Šmilovského č. 1264/5, proti žalovanému A. Š. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Plzni, V Malé Doubravce č. 1242/27, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 13 C 93/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2020 č. j. 25 Co 68/2020-326, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Šmucra, advokáta se sídlem v Plzni, V Malé Doubravce č. 1242/27.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020 č. j. 25 Co 68/2020-326 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr o tom, že ani platná výpověď dohody ze dne 23. 8. 2012 (dále též jen „Dohoda“ nebo „Dohoda o spolupráci“), k níž žalobce přistoupil podle ustanovení §582 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) dopisem ze dne 13. 12. 2019, „by ničeho nezměnila na závěru soudů obou stupňů“ ve vztahu „k existenci pohledávky žalovaného za žalobcem, a tudíž i existenci zástavního práva tuto pohledávku zajišťujícího“] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K účinkům výpovědi smlouvy učiněné podle ustanovení §582 odst. 1 obč. zák. srov. dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. 33 Cdo 2472/2015 [a v něm uvedené závěry, podle kterých výpověď – jednostranný právní úkon účastníka závazkového právního vztahu – má za následek zánik všech do té doby existujících práv a povinností, jež jsou obsahem právního vztahu založeného smlouvou, a to uplynutím výpovědní lhůty; souhlasu druhé strany k zániku závazku není třeba; práva a povinnosti ze smlouvy nezanikají zpětně, ale až účinností výpovědi (ex nunc)] a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2020 sp. zn. 26 Cdo 2316/2020 [a v něm uvedené závěry, podle kterých výpověď je jednostranný právní úkon, v jehož důsledku zaniká celý závazkový právní vztah uplynutím výpovědní lhůty; výpovědí se smlouva neruší (jak je tomu např. při odstoupení od smlouvy); práva a povinnosti ze smlouvy nezanikají zpětně, ale až od účinnosti výpovědi; výpověď tedy působí ex nunc a nedotýká se vzájemných práv a povinností účastníků v době předtím].
Odvolací soud, který vyšel ze zjištění, že žalovanému „v každém případě“ náleží „minimální odměna dle čl. 4 odst. 2 Dohody ve výši 6 mil. Kč“, tedy v souladu s uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodil, že výpověď Dohody nemá „žádný právní vliv“ na závěr, že „pohledávka žalovaného vůči žalobci, zajištěná zástavním právem, existuje, a tím existuje i zástavní právo“. Výpověď Dohody měla účinky ex nunc a nedotýká se vzájemných práv a povinností účastníků vzniklých před jejím učiněním (tedy ani uvedené pohledávky žalovaného na odměnu z Dohody), a nemohla proto ani způsobit zánik zástavního práva zánikem zajištěné pohledávky podle ustanovení §170 písm. a) obč. zák.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán důvodem vymezeným v dovolání (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a proto při zkoumání přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Pro rozhodnutí projednávané věci je rozhodující, zda na základě zástavní smlouvy ze dne 23. 8. 2012 vzniklo zástavní právo k žalobou specifikovaným nemovitostem. Dovolání však v tomto směru žádnou právní otázku k řešení neotvírá.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá otázka „posouzení existence zástavního práva, které zajišťuje podmíněnou budoucí pohledávku, jestliže odkládací podmínky již nemohou být splněny v důsledku zániku smlouvy výpovědí podle §582 občanského zákoníku 1964“, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, vycházel-li odvolací soud v projednávané věci ze závěru, že zástavní právo zajišťuje pohledávku (již existující) představující odměnu „ve výši 6 mil. Kč“ za činnost, kterou žalovaný vykonal pro žalobce před podpisem Dohody (podle článku 4 odst. 2 Dohody), jež „žalovanému náleží v každém případě“ [nikoliv jen při „nesplnění podmínek pro výplatu odměny podle čl. 3 odst. 1 písm. a) Dohody o spolupráci“, jak dovozuje dovolatel].
Vytýká-li dovolatel v této souvislosti soudům, že se nezabývaly tím, „zda zajištěná pohledávka vznikla“, pak přehlíží, že – jak bylo uvedeno výše – odvolací soud dospěl k závěru, že zajištěná pohledávka (představující odměnu za činnost, kterou žalovaný vykonal pro žalobce před podpisem Dohody) vznikla, neboť v řízení bylo zjištěno, že žalovaný pro žalobce vykonával „určité činnosti“ již před uzavřením Dohody a že „vůlí smluvních stran“ Dohody bylo, aby žalovaný „obdržel odměnu i za činnost před uzavřením Dohody“.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatele, jimiž uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., zpochybňuje-li hodnocení důkazů a skutková zjištění odvolacího soudu (nesouhlasí-li se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že „žalovaný vykonával pro žalobce činnosti související s jeho podnikatelskými aktivitami v katastrálním území XY již od roku 2010 a další činnosti vykonal i po roce 2012“, neboť „vyplýval z jediného provedeného důkazu, a to z Dohody o spolupráci“, aniž by takový závěr vyplýval z „výpovědi svědků“ a hovořily pro něj „další důkazy založené ve spise, například kolaudační souhlasy, které byly vydány před uzavřením Dohody o spolupráci“, a namítá-li, že „zcela převzal závěry soudu prvního stupně i ve vztahu k odstoupení od Dohody o spolupráci“, že svůj závěr o účelovosti postupu žalobce při výzvách k plnění adresovaných žalovanému „založil pouze na vyslovení pochybnosti o platnosti Dohody o spolupráci“), a předkládá-li svůj vlastní skutkový závěr, podle kterého „spolupráce před uzavření Dohody o spolupráci se týkala zcela jiné činnosti žalovaného, za kterou žalobce žalovanému vyplatil samostatnou odměnu“, na němž potom buduje své vlastní (od soudů odlišné) právní posouzení věci. Dovolatel zde přehlíží, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2125/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Dovolatel svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Námitky dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu „nebylo zcela přesvědčivě odůvodněno“, neboť „se k žádné z námitek (…) k otázce platnosti Dohody o spolupráci, nijak nevyjádřil“, „zcela převzal závěry soudu prvního stupně“ jak „ohledně toho, že mezi žalobcem a žalovaným probíhala spolupráce před uzavřením Dohody o spolupráci“, tak „ve vztahu k odstoupení od Dohody o spolupráci“, že v rozhodnutích soudů „není objasněno, jednak – na základě jakých důkazů dospěly soudy ke skutkovému zjištění, že žalobce postupoval účelově, pokud od předmětných dohod opakovaně v průběhu řízení před soudem prvního stupně odstoupil, jednak – jaký byl podle názoru obou soudů právní důsledek jimi tvrzené účelovosti tohoto postupu žalobce“, představují jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Přípustnost dovolání proto nezakládají ani další dovolatelem předestřené otázky „procesního práva“ („zda je odvolací soud povinen odůvodnit svůj závěr, kterým přitakal názoru soudu prvního stupně o platnosti či neplatnosti právního úkonu, pokud soud prvního stupně nevysvětlil, na základě jakých skutkových zjištění k takovému právními názoru dospěl“, a „zda může soud prvního stupně a odvolací soud při rozporných skutkových zjištěních formulovat skutkovou právní větu, která sice z rozporných skutkových zjištění vychází, ale která část skutkových zjištění zcela pomíjí, a takto rozporně zformulovaný závěr o skutkovém stavu věci právně posuzovat“), jejichž podstatou je zpochybnění zjištěného skutkového stavu a uplatnění tzv. jiné vady řízení a které – jak bylo uvedeno shora – nepředstavují dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu