ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.3820.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 3820/2020-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně XEDUS CREDIT s. r. o. se sídlem v Praze - Horních Počernicích, Náchodská č. 762/65, IČO 28395573, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída č. 936/21, proti žalovaným 1) Ostravská aukční síň s. r. o. se sídlem v Ostravě - Porubě, Průběžná 6178/2, IČO 48392812, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Poděbradova č. 1243/7, 2) VÍTKOVICE, a. s. se sídlem v Ostravě, Vítkovice č. 3020, IČO 45193070, zastoupené Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, 28. října č. 438/219, 3) FENIX GROUP a. s. se sídlem v Praze 6, Šárecká č. 1449/37, IČO 28935381, zastoupené JUDr. Jaroslavem Němečkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Blahoslavova č. 1165/4, o určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 479/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. září 2020 č. j. 71 Co 400/2018-197, takto:
Dovolání žalobkyně se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 8. 12. 2017 (doplněnou podáním ze dne 26. 3. 2018) se žalobkyně domáhala určení, že „veřejná dobrovolná dražba provedená dne 13. 11. 2017 žalovanou č. 1 jako dražebníkem na návrh žalované č. 2 jako tvrzeného vlastníka“, jejímž předmětem byly vymezené nemovité věci zapsané Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Jeseník na LV č. 106, k. ú. Jeseník, obec Jeseník, je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dražba byla uskutečněna elektronicky prostřednictvím elektronického dražebního systému na adrese www.realdrazby.cz , navrhovatelem dražby byla žalovaná 2), která vystupovala jako vlastník, žalovaná 3) se stala vydražitelem předmětu dražby a žalovaná 1) byla dražebníkem. Žalobkyně namítala, že bylo zasaženo do jejích práv tím, že dražebníkem nebyla připuštěna k dražbě, ačkoli splnila veškeré zákonné podmínky k tomu, aby byla do dražby připuštěna, tj. zaregistrovala se na dražebním portálu, ověřila svou totožnost a před zahájením dražby složila dražební jistotu na bankovní účet dražebníka.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 10. 2018 č. j. 80 C 479/2017-114 žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované 1) ve výši 12 342 Kč, žalované 2) ve výši 8 528 Kč a žalované 3) ve výši 16 092 Kč. Po provedeném dokazování soud dovodil, že žalobkyně nedodržela podmínky uvedené v dražební vyhlášce, neboť nezaplatila dražební jistotu včas. Nestala se proto účastníkem dražby a není ani aktivně legitimována podat žalobu na určení neplatnosti dražby; za situace, kdy žalobkyně není k podání žaloby aktivně legitimována, ani „nebylo prokázáno žádné zasažení do jejích práv“.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání směřující proti všem jeho výrokům. V průběhu odvolacího řízení podáním ze dne 22. 1. 2019 navrhla, aby na její místo do řízení vstoupila společnost Perugino s. r. o. Návrh odůvodnila tím, že smlouvou o postoupení práva ze dne 14. 12. 2018 postoupila své právo na určení neplatnosti předmětné dražby a všechny nároky z něj vyplývající na uvedenou společnost.
Žalovaná 2) vyjádřila s návrhem nesouhlas. Má za to, že postoupení práva na určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby není možné, neboť to zákon č. 26/2000 Sb. v žádném ze svých ustanovení nepřipouští, nejedná se o majetkové právo, a proto ho nelze postoupit, a bylo-li by postoupení možné, nepřipadalo by v posuzovaném případě v úvahu s ohledem na ustanovení §1881 o. z., protože společnost Perugino s. r. o. by se neplatnosti předmětné dražby domáhat nemohla, jestliže neexistovala ani v době vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně. Navíc je podle žalované 2) zřejmé, že cílem návrhu je zneužití ustanovení §107a o. s. ř. za tím účelem, aby se případná pohledávka na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšné žalobkyni stala nedobytnou; majetek společnosti Perugino s. r. o. (základní kapitál 10 000 Kč) považuje žalovaná 2) z tohoto pohledu za nedostatečný.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 1. 2019 č. j. 71 Co 400/2018-147 rozhodl, že návrh, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně vstoupila společnost Perugino s. r. o., se zamítá. Odvolací soud shledal, že podmínky k postupu podle §107a občanského soudního řádu, nebyly splněny, neboť postoupení práva na určení neplatnosti předmětné dražby není možné a navíc lze mít za to, že „základním důvodem pro uzavření smlouvy o postoupení práva je snaha žalobkyně vyhnout se povinnosti v případě jejího neúspěchu ve věci platit náklady řízení“.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 6. 2020 č. j. 21 Cdo 1388/2019-185 usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil, že závěr odvolacího soudu o tom, že právo na určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby nelze postoupit, není správný, a odvolacímu soudu vytknul, že se náležitě nezabýval tím, zda byly naplněny předpoklady k učinění závěru o tom, že návrh žalobkyně na singulární sukcesi podle §107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaných na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou [zda je zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná a že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení].
Krajský soud v Ostravě následně usnesením ze dne 9. 9. 2020 č. j. 71 Co 400/2018-197 návrh, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně vstoupila společnost Perugino s. r. o., znovu zamítl. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že společnost Perugino s. r. o. vznikla „den před vyhlášením rozsudku“, kterým byla žaloba zamítnuta, kdy „bylo možné negativní výsledek očekávat“, jestliže „bylo okresním soudem zjištěno, že žalobkyně se nestala účastnicí dražby, neboť nedodržela podmínky dražební vyhlášky a nezaplatila včas jistotu z důvodů na její straně“. K poměrům společnosti Perugino s. r. o. uvedl, že „na výzvu odvolacího soudu k založení daňových přiznání včetně účetní závěrky zůstala nečinná“, že „ve sbírce listin vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. C 76166 není mimo notářského zápisu – zakladatelské listiny založena žádná další listina, např. rozvaha či účetní uzávěrka“, a že „na internetu a konkrétně ze stránky www.Kurzy.cz není ke zmíněné společnosti uveden jediný diskuzní příspěvek Perugino“. Na základě těchto skutečností odvolací soud uzavřel, že „je namístě výjimečně návrhu dle §107a o. s. ř. nevyhovět, neboť je zjevné, že cílem návrhu je zneužití procesní úpravy za účelem znemožnit vydobytí případné náhrady nákladů řízení strany žalované“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. S ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2020 sp. zn. 27 Cdo 495/2020 má za to, že „jediný možný logický a správný výklad“ zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, je ten, že „dražebník je sice podle zákona oprávněn určit lhůtu pro složení dražební jistoty [viz §14 odst. 3 a §20 odst. 1 písm. f) zákona o veřejných dražbách], ale v případě platby jistoty na bankovní účet ji nesmí určit tak, aby tato skončila dříve než je okamžik zahájení dražby“, kratší dobu je možno stanovit jen pro hotovostní platbu a bankovní záruku. Odvolací soud proto „nevysvětlil přesvědčivým způsobem, z jakého důvodu je zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná“. V posuzovaném případě nelze usuzovat na „nezřetelný důvod postoupení“, neboť nebylo zjištěno nic nasvědčující tomu, že by se snad nemělo jednat o běžný „komerční“ motiv postoupení. Ani skutečnost, že společnost Perugino s. r. o. nereagovala na výzvy soudu k zaslání daňových přiznání a účetní závěrky a tyto nejsou založeny ve sbírce listin rejstříkového soudu, nemůže s ohledem na výši nákladů řízení žalovaných, jak vyplývají z rozsudku soudu prvního stupně, být důvodem pro zamítnutí návrhu na singulární sukcesi. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že návrhu na vstup společnosti Perugino s. r. o. do řízení na místo dosavadní žalobkyně bude vyhověno.
Žalované 1) a 3) navrhly zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř., přezkoumal usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 o. s. ř. (srov. §107a odst. 1 o. s. ř.). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř., a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (srov. §107a odst. 2 větu první o. s. ř.).
Navrhne-li žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo, soud – jak vyplývá z ustanovení §107a odst. 1 a 2 o. s. ř. – ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda se jedná o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod nebo převod práva (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod práva), zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva. Otázkou, zda ten, kdo má do řízení vstoupit na místo dosavadního žalobce, je skutečně nositelem práva, o něž v řízení jde, se přitom nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř., ale již posouzení věci samé (opodstatněnosti žaloby), k níž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé – v rozsudku, kterým rozhodne o žalobě (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020 č. j. 21 Cdo 1388/2019-185 již bylo vyřešeno, že postoupení práva na určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby, k němuž v projednávané věci došlo, je způsobilé mít za následek přechod nebo převod práva, o něž v řízení jde. Odvolací soud se proto zabýval tím, zda návrh žalobkyně na singulární sukcesi podle §107a odst. 1 o. s. ř. není zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaných na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněném pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012, vyložil, že nelze vyloučit, že soud ve výjimečných případech zamítne návrh podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. Takový postup je namístě například tehdy, je-li možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou, tj. aby se žalobce vyhnul případné povinnosti k náhradě nákladů řízení spojené s neúspěchem ve věci. V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) obdobný závěr Ústavní soud, jenž zdůraznil v nálezu ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 468/11, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř. (zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy). Ústavní soud (a také Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3911/2018) vysvětlil, že obecné soudy by měly svou pozornost soustředit i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, na patrný nedostatek typického „komerčního“ motivu postoupení (jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, je-li nejasný jeho majetkový a obchodní substrát atd.), a na tomto vůbec podezřelém základě by se pak měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky – procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky – mohou pro dané řízení nastat. Nejvyšší soud potom ve své rozhodovací praxi dovodil, že zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle §107a o. s. ř. může podle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. 25 Cdo 993/2013).
Na uvedené závěry navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, v němž deklaroval, že k možnosti soudu uzavřít, že návrh žalobce na singulární sukcesi podle §107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou předpokladů; jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jednak musí být zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného. Naplnění obou těchto předpokladů nemusí být postaveno zcela najisto; rozhodný je v tomto směru stav v době rozhodování soudu. Jistota o nich nemůže ani být naprostá, protože nelze zcela vyloučit, že během řízení vyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný, případně že osoba, která má do řízení vstoupit na základě návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř., se v budoucnosti stane schopnou nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení, bude-li jí uložena. Postačuje proto, je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř., důvodné podezření, že k postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení. Míru pravděpodobnosti, že podání návrhu na postup podle §107a odst. 1 o. s. ř., případně postoupení pohledávky na jiný subjekt, který posléze podá žalobu o její splnění, je zneužitím práva výše popsaným způsobem, soud poměřuje s možnou újmou žalovaného na právu na náhradu nákladů řízení. Závěr Nejvyššího soudu v R 46/2012, podle kterého prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, nepostačuje k zamítnutí návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř., je třeba pojímat tak, že závěr o možném zneužití návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř. za účelem, aby se strana žalující vyhnula případně uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení, nemůže být jen hypotetický, ale musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi, jež vyplývají z obsahu spisu.
V projednávané věci byla žaloba na neplatnost veřejné dobrovolné dražby rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2018 č. j. 80 C 479/2017-114 zamítnuta, neboť žalobkyně tím, že nezaplatila dražební jistotu včas, nedodržela podmínky uvedené v dražební vyhlášce, a nestala se proto účastníkem dražby legitimovaným k podání žaloby na neplatnost dražby. Rozhodnutí ve věci tedy závisí (mimo jiné) na vyřešení právní otázky, zda povinnost k složení dražební jistoty účastníkem veřejné dobrovolné dražby bezhotovostním převodem na bankovní účet dražebníka může být dražební vyhláškou (srov. §14 zákona č. 20/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů účinného do 30. 11. 2017, tj. v době konání veřejné dobrovolné dražby ze dne 13. 11. 2017) stanovena na dřívější okamžik, než je zahájení dražby, popřípadě na jakou dobu předcházející konání dražby může být tento „dřívější okamžik“ stanoven, která v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Čistě z pohledu uvedené právní otázky nelze mít proto za zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná.
„Zjevnost“ procesního (ne)úspěchu žalující strany ve věci však musí být zvažována též s přihlédnutím k dosavadnímu procesnímu postupu postupníka (společnosti Perugino s. r. o.) při odstraňování pochybností o účelu postoupení práva na určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby. Naprostá procesní pasivita společnosti Perugino s. r. o. je přitom zcela evidentní; společnost nejenže nereagovala na výzvu soudu k doložení svých majetkových poměrů předložením daňového přiznání a účetní závěrky, ale z procesní nečinnosti ji nevyvedla ani usnesení odvolacího soudu, kterými byl opakovaně zamítnutý návrh na její vstup do řízení na místo dosavadní žalobkyně. S procesní pasivitou společnosti Perugino s. r. o. potom koresponduje, že se odvolacímu soudu nepodařilo zjistit skutečnosti nasvědčující tomu, že uvedená společnost vyvíjí nějakou ekonomickou činnost. S přihlédnutím k (též odvolacím soudem správně zvažované) skutečnosti, že společnost Perugino s. r. o. vznikla teprve den před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, a k tomu, že v řízení nebyl doložen ekonomický důvod postoupení práva (samostatné ujednání o ceně za postoupení nebylo společně se smlouvou o postoupení práva soudu předloženo), nelze proto ani vyloučit, že společnost Perugino s. r. o. byla účelově založena jen pro účely tohoto postoupení. S vysokou mírou pravděpodobnosti lze proto usuzovat na to, že společnost Perugino s. r. o. nemá zájem po svém vstupu do řízení svojí procesní aktivitou přispět k tomu, aby v řízení (ovládaném projednací zásadou) byla úspěšná. S ohledem na uvedené okolnosti je odůvodněný závěr, že je zjevné, že strana žalující bude – v případě vyhovění návrhu žalobkyně na postup podle §107a o. s. ř. – v řízení neúspěšná, a proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení.
Jsou-li zde důvodné pochybnosti o tom, zda společnost Perugino s. r. o. vůbec vyvíjí nějakou ekonomickou činnost a vlastní nějaký majetek (ve sbírce listin rejstříkového soudu není založena žádná listina, která by existenci majetku společnosti dokládala), lze s ohledem na výši jejího základního kapitálu (10 000 Kč), kterou téměř čtyřikrát převyšují jen náklady, které žalovaným vznikly v řízení před soudem prvního stupně, mít též za zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaných.
Uzavřel-li odvolací soud, že mimořádná aplikace §2 o. s. ř. je v posuzované věci namístě, je tento jeho závěr o účelovosti postoupení pohledávky v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a k naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. nedošlo. Zjištěné skutečnosti, z nichž odvolací soud vycházel, jsou totiž dostatečným základem pro jeho závěr o důvodném podezření o zneužití procesní úpravy procesního nástupnictví ze strany žalobkyně.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto řízení v konečném rozhodnutí o věci (srov. obdobně §243g odst. 1 věta druhá, §243b, §151 odst. 1 o. s. ř.) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002 sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu