ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.3915.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 3915/2020-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně E. T. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Veselým, advokátem se sídlem v Kadani, Nerudova č. 348, proti žalované Sang Lab – klinická laboratoř, s. r. o. se sídlem v Karlových Varech, Bezručova č. 1098/10, IČO: 25230271, zastoupené Mgr. Ing. Pavlínou Jamin, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Gorkého č. 2555/44, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 271/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. července 2020, č. j. 61 Co 103/2020-250, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2020, č. j. 61 Co 103/2020-250, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybňuje především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že kontrolou žalované za měsíc srpen 2018 bylo zjištěno, že žalobkyně bez souhlasu žalované jako jediná používala firemní vozidlo k soukromým cestám (při soukromých cestách nepřepínala GPS), že jednání žalobkyně je třeba považovat za zaviněné, neboť byla seznámena s vnitřním předpisem žalované upravující pravidla pro používání vozidla pro soukromé cesty, a přesto vůz pro své soukromé potřeby v rozporu s těmito pravidly opakovaně použila, a že se jedná o porušení pracovních povinností zaměstnance v intenzitě odůvodňující okamžité zrušení pracovního poměru; nesouhlasí s hodnocením důkazů (namítá, že „souhlas zaměstnavatele měla, zčásti výslovný na užívání automobilu na cesty domů a zčásti konkludentní, když zaměstnanci žalované běžně užívali služební vozidla i pro jiné soukromé účely, zastavovali se na nákupech, na cestách do školky atd.“, že „žalovaná následně doložila doklady o úhradách soukromých jízd, ty ale nejsou věrohodné“), předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „žalobkyně činila pouze to, co činili všichni ostatní zaměstnanci, se souhlasem zaměstnavatele užívala služební vozidlo na soukromé cesty do práce a z práce a občas užila vozidlo nad rámec cest do práce a z práce, když se někde zastavila či někam popojela“, že „toto jednání bylo žalobkyni i dalším zaměstnancům ze strany žalované dlouhodobě tolerováno“ a že „následně se žalobkyně stala pro žalovanou nepohodlnou, a proto s ní okamžitě zrušila pracovní poměr“).
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr o tom, že jednání žalobkyně – používání firemního vozidla k soukromým cestám bez souhlasu žalované – je porušením pracovních povinností zaměstnance v intenzitě odůvodňující okamžité zrušení pracovního poměru) je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce hodnocení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1995, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo právní názor vyjádřený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, k otázce důsledků útoku na majetek zaměstnavatele srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1496/2013, a v nich vyjádřený právní názor, podle kterého útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění, popř. vykázání soukromých cest jako pracovních jako v tomto případě), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy obsažené v ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, ve vztahu k otázce ztráty důvěry v loajalitu a poctivost zaměstnance srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1229/2014, a zde vyjádřený právní názor, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce (nyní §301 písm. d) zákoníku práce), jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu (újmu), ať už majetkovou, nebo morální].
Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatelky, že „v rozporu se zásadou koncentrace řízení byl vyslechnut svědek Š. K. navržený žalovanou až po skončení prvního jednání ve věci“ a že „soud se nevypořádal s důkazy ve prospěch žalobkyně“, ale mohly by představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., které stanoví, že dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 2. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu