ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.864.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 864/2021-557
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce S. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 583/15, proti žalovanému M. K., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 674/55, o 1 500 168 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 139/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2020 č. j. 23 Co 282/2020-535, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020 č. j. 23 Co 282/2020-535 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně „učinil správný právní závěr, že žalobce nemá v posuzované věci věcnou aktivní legitimaci, protože ke dni 1. 11. 2011, kdy nabyla účinnosti smlouva o zpeněžení dlužníkova podniku uzavřená podle §290 insolvenčního zákona, netrval pracovní poměr žalovaného u dlužníka, společnosti S., takže ve smyslu §291 odst. 1 insolvenčního zákona práva a povinnosti vůči žalovanému jako bývalému zaměstnanci dlužníka zůstala dlužníku“, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl v této věci vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019 č. j. 21 Cdo 1443/2019-464, uveřejněném pod č. 17 v časopise Soudní judikatura, roč. 2021; k otázce přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů (z dosavadního na přejímajícího zaměstnavatele) jen na základě smlouvy (dohody) zaměstnavatele s jiným zaměstnavatelem pak srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2659/2003, které bylo uveřejněno pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 786/2011, na která dovolací soud odkazoval již ve svém předchozím rozhodnutí vydaném v této věci] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud již v odůvodnění předchozího rozsudku ze dne 30. 10. 2019 č. j. 21 Cdo 1443/2019-464, vydaného v této věci, uvedl, že ze znění ustanovení §291 odst. 1 insolvenčního zákona (srov. slova „k zaměstnancům dlužníkova podniku“) se jednoznačně podává, že na nabyvatele nepřecházejí všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které vůbec kdy dlužníkovi vznikly při provozování podniku, ale jen práva a povinnosti (s výjimkou pracovněprávních pohledávek dlužníkových zaměstnanců vzniklých do účinnosti smlouvy) vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s dlužníkem trval alespoň v den, kterým se stala smlouva o zpeněžení dlužníkova podniku podle §290 insolvenčního zákona účinnou, že skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem, zůstávají práva a povinnosti dlužníka vůči bývalým zaměstnancům smlouvou podle §290 insolvenčního zákona nedotčena, že uvedený závěr je rovněž v souladu s účelem právní úpravy uvedené v ustanovení §291 odst. 1 insolvenčního zákona, která má zajistit, aby provoz dlužníkova podniku nebyl přerušen, neboť k pokračování provozu dlužníkova podniku je potřebné, aby nabyvatel převzal práva a povinnosti jen vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah trvá, a kteří tak mají v převedeném podniku nadále působit, a že z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že pro posouzení, zda na žalobce přešlo právo k pohledávce společnosti S. (nyní S..), ve výši 1 500 168 Kč za žalovaným z důvodu bezdůvodného obohacení, a zda je tedy žalobce v řízení aktivně věcně legitimován, je významné, zda ke dni účinnosti smlouvy o zpeněžení dlužníkova podniku podle §290 insolvenčního zákona (smlouvy o prodeji podniku ze dne 26. 9. 2011), tedy dne 1. 11. 2011, trval pracovní poměr žalovaného u dlužníka S. (nyní S.), nebo zda jeho pracovní poměr u dlužníka před tímto dnem skončil, a že je naopak nerozhodné, zda byla předmětná pohledávka za žalovaným z důvodu bezdůvodného obohacení ve smlouvě o prodeji podniku ze dne 26. 9. 2011 (nebo v jejích přílohách) identifikována (výslovně uvedena), neboť při zpeněžení dlužníkova podniku insolvenčním správcem jedinou smlouvou podle §290 insolvenčního zákona může dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na nabyvatele pouze za podmínek uvedených v ustanovení §291 odst. 1 insolvenčního zákona a v rozsahu uvedeném v tomto ustanovení, a nikoli v rozsahu (výslovně) uvedeném smluvními stranami ve smlouvě o zpeněžení dlužníkova podniku.
Na těchto svých závěrech, na které odvolací soud odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí, Nejvyšší soud trvá a (na rozdíl od dovolatele) neshledal důvody k tomu, aby byla dovolacím soudem vyřešená právní otázka, za jakých podmínek dochází při zpeněžení dlužníkova podniku insolvenčním správcem jedinou smlouvou podle ustanovení §290 insolvenčního zákona k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, resp. zda na nabyvatele přecházejí všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které kdy dlužníkovi vznikly při provozování podniku, tedy rovněž práva a povinnosti vůči bývalým zaměstnancům dlužníka, nebo jen práva a povinnosti vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s dlužníkem trval alespoň v den, ve který se stala účinnou smlouva o zpeněžení dlužníkova podniku podle §290 insolvenčního zákona, posouzena jinak.
Argumentuje-li dovolatel ve prospěch svého opačného právního názoru o přechodu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu mezi žalovaným a dlužníkem vztahem subsidiarity „mezi ustanovením §480 obchodního zákoníku (modifikovaným pro účely insolvenčního řízení §291 odst. 1 insolvenčního zákona) a §477 odst. 1 obchodního zákoníku“, která se týkají prodeje podniku, a uvádí-li, že „nepřechází-li pohledávka za (bývalým) zaměstnancem dlužníka podle §291 odst. 1 insolvenčního zákona, je třeba se zabývat tím, zda nepřechází podle obecného ustanovení §477 odst. 1 obchodního zákoníku“, pak přehlíží, že také ve vztahu ke smlouvě o prodeji podniku (části podniku) uzavřené podle ustanovení §476 a násl. obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013) a speciálně ve vztahu k ustanovení §480 obchodního zákoníku judikatura soudů dovodila, že na kupujícího přecházejí jen práva a povinnosti (včetně neuspokojených nároků) vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s prodávajícím trval alespoň v den, kterým se stala smlouva o prodeji podniku (části podniku) účinnou, a že skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem, zůstávají práva a povinnosti prodávajícího (spočívající v dosud neuspokojených nárocích) vůči bývalým zaměstnancům smlouvou o prodeji podniku (části podniku) nedotčeny (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1495/96, který byl uveřejněn pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006 sp. zn. 21 Cdo 310/2006, uveřejněného pod č. 36 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007).
V projednávané věci soudy svůj závěr o neopodstatněnosti žalobcem uplatněného nároku založily na tom, že žalobce nemá v posuzované věci věcnou aktivní legitimaci, protože ke dni 1. 11. 2011, kdy nabyla účinnosti smlouva o zpeněžení dlužníkova podniku uzavřená podle §290 insolvenčního zákona, netrval pracovní poměr žalovaného u dlužníka, takže ve smyslu §291 odst. 1 insolvenčního zákona práva a povinnosti vůči žalovanému jako bývalému zaměstnanci dlužníka zůstaly dlužníku. Další závěry týkající se dovolatelem v dovolání vymezené otázky, za jakých podmínek je zaměstnanec povinen vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního úkonu, soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly jen jako obiter dictum (tzv. na okraj). Rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr o věci samé) tedy na vyřešení této právní otázky nezávisí. Ani námitka dovolatele, že má být tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, popřípadě že je tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně, proto není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Ostatně, rovněž tyto (pouze tzv. na okraj uvedené) závěry odvolacího soudu, že povinnost vydat zaměstnavateli plnění z neplatného pracovněprávního úkonu stíhá zaměstnance jen za splnění podmínek uvedených v ustanovení §331 zákoníku práce a jen tehdy, jestliže neplatnost právního úkonu způsobil výlučně sám (§19 odst. 2 zákoníku práce), přičemž v projednávané věci žalovaný nezpůsobil neplatnost právního úkonu – rozhodnutí o výplatě odměny ve výši 8 000 000 Kč a o způsobu její výplaty, neboť takové rozhodnutí neučinil žalovaný, ale generální ředitel dlužníka A. H., které vycházejí ze závazného právního názoru dovolacího soudu, jenž byl v této věci vyjádřen v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019 č. j. 21 Cdo 1443/2019-464, jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1573/2012 a ze dne 30. 3. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3249/2010 zmíněné dovolacím soudem již v předchozím rozhodnutí vydaném v této věci).
Namítá-li dovolatel, že právní otázka, za jakých podmínek je zaměstnanec povinen vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního úkonu, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a poukazuje-li přitom na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1775/2013 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003 sp. zn. 21 Cdo 304/2003 uveřejněném pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, pak přehlíží, že v těchto dovolatelem uvedených rozhodnutích dovolací soud vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než v projednávané věci, a že se ani v jedné z dovolatelem uvedených věcí nejednalo o bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního úkonu; dovolatelem vymezená právní otázka týkající se podmínek vydání bezdůvodného obohacení získaného zaměstnancem plněním z neplatného pracovněprávního úkonu v těchto rozhodnutích tedy nebyla řešena (dovolací soud o ní v těchto věcech nerozhodoval).
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky jen tak, že výše náhrady činí 505 469,70 Kč, a jinak jej v tomto výroku potvrdil, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 10. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu