ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.904.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 904/2021-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce Š. B. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Klepšem, advokátem se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí č. 189/2, proti žalovanému M. g. P. J. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Vojtěchem Komínkem, advokátem se sídlem v Praze 6 – Bubenči, Eliášova č. 922/21, o omluvu a o 100 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 17/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2020 č. j. 62 Co 238/2020-149, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vojtěcha Komínka, advokáta se sídlem v Praze 6 – Bubenči, Eliášova č. 922/21.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne 14. 10. 2020 č. j. 62 Co 238/2020-149 není přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Takové otázky dovolatel k řešení dovolacímu soudu nepředkládá, namítá-li, že soudy „odmítly provést mnou navrhované důkazní návrhy“ [„výslech studentů (…), kteří již nejsou studenty školy“ k tomu, „jak dlouho bylo opatření ke zkvalitnění výuky vyvěšeno na třídní nástěnce a jakým způsobem vznikaly jednotlivé stížnosti na žalobce“, „výslech ředitele školy“ který byl podstatný „k prokázání téměř všech žalobních bodů“, „rukopisem předsedy předmětové komise fyziky A. B. (…) s řešenými úlohami z fyziky“, který „jasně ukazuje na cílenou snahu vytvářet kompromitující materiály na mou osobu“, „výslech vyučujících H. N. a M. D.“ směřující „k prokázání skutečnosti, že záznam, kterým vedení školy prokazovalo mé údajné nevhodné vyjadřování o studentech, byl vyhotoven na objednávku a (…) neodpovídá skutečnosti“], a vytýká-li soudům obou stupňů, že rozhodnutí „neobsahují dostatečné vypořádání se se skutečnostmi, které vyšly v průběhu řízení najevo, a které ukazují na to, že bylo ze strany žalované zasaženo do přirozených práv žalobce způsoby uvedenými v článku II. tohoto dovolání“, neboť dovolatel přehlíží, že uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Rozhodnutí soudů je navíc v otázce tzv. opomenutých důkazů v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1544/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 23 Cdo 2496/2011 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. 32 Cdo 2528/2010) i Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02, ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. III. ÚS 2110/07, ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 a ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2067/14 nebo dovolatelem odkazovaný nález ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 663/2000), podle které v občanském soudním řízení platí zásada, že o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. O tom, zda soud provede navržený důkaz, nemusí vydat zvláštní rozhodnutí; rozhodne-li se navržený důkaz neprovést, vypořádá se s touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku. O „opomenutý důkaz“ se tedy jedná tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod), neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky.
K námitkám žalobce, že postup soudů „neodpovídá požadavkům kladeným na přezkoumatelnost rozhodnutí“ a že rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) neobsahuje dostatečné odůvodnění, Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 3122/09).
V projednávané věci proto odvolací soud neporušil právo na spravedlivý proces, jestliže za situace, kdy podle jeho závěru „v řízení byl prokázán jiný skutkový děj, než který žalobce tvrdil“, bylo-li v řízení prokázáno, že „žalovaný zásadu rovného zacházení vůči žalobci neporušil a jednání žalovaného, na které žalobce poukazoval, lze označit jako vyžadování plnění pracovních povinností podle zákoníku práce ve vztahu k ne zcela standardním postupům žalobce při výkonu závislé práce“, považoval za dostatečné, pokud soud prvního stupně neprovedení důkazů stručně (ve svém rozhodnutí a u jednání dne 29. 1. 2020) odůvodnil jejich „nadbytečností“, a uzavřel, že soud prvního stupně „správně zjistil skutkový stav, když provedl všechny důkazy, které byly k jeho zjištění potřebné“.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř nemůže založit ani argumentace dovolatele, jejímž prostřednictvím zpochybňuje hodnocení důkazů a skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel (namítá-li, že „v důsledku selektivity dokumentace předložené žalovanou nemůže obstát závěr o neplnění standardu výuky ze strany žalobce a tedy oprávněnosti opatření, která byla vůči žalobci přijímána“, že „předkládané dokumenty nebyly předkládány v ucelených sadách, ale účelově byly vytrhávány z kontextu“, a že „provedení takových důkazů nemůže vést k prokázání tvrzených skutečností“), na základě čehož pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; pomíjí přitom, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2125/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Dovolatel svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Namítá-li dovolatel, že soudy měly přihlédnout ke skutečnosti, že zaměstnanec v pracovněprávním sporu vystupuje „v pozici slabší smluvní strany“, a proto měly žalovanému uložit, „aby doložil žalobcem opakovaně požadované ucelené sady důkazů“, nikoliv přijímat „selektivně vybrané důkazy ze strany žalované“, neboť „soudy mají především povinnost vzít v úvahu obvyklou důkazní nouzi na straně zaměstnance, jenž se snaží prokázat nezákonný postup zaměstnavatele“, potom přehlíží, že zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance uvedenou v ustanovení §1a písm. a) zákoníku práce nelze chápat odtrženě od jiných základních právních principů a ani ji absolutizovat. Vyjadřuje vyváženou úpravu pracovněprávního vztahu, která má za cíl nejen ochranu zaměstnance, ale respektuje též oprávněné zájmy zaměstnavatele. Žádná ze zásad, které se uplatňují v pracovněprávních vztazích, neospravedlňuje chápání názoru jedné ze smluvních stran pracovněprávních vztahů jako podstatnějšího než mínění strany druhé a aby právní jednání byla posuzována a vykládána příznivěji pro zaměstnance než pro zaměstnavatele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1211/2017 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1619/2017). Pokud „v řízení byl prokázán jiný skutkový děj, než který žalobce tvrdil“, tedy že „žalovaný zásadu rovného zacházení vůči žalobci neporušil“, nemůže nyní shledávat v právním řešení předmětného sporu (provedeném v řádném soudním řízení) porušení jeho základních práv.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku, „kterým došlo ke stanovení jeho povinnosti uhradit žalované náhradu nákladů řízení“. V této části není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu