ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1187.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1187/2021-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) LARUS Vlašská 5, s. r. o., IČO 62409182, se sídlem v Praze 2, Odborů 289/10, b) New Saint, s. r. o., IČO 26739950, se sídlem v Praze 2, Odborů 289/10, c) D. R., narozené XY, bytem v XY, všech zastoupených Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti žalované B. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 28/663, o zrušení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 78/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 18 Co 196/2020-314, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 30 C 78/2007-267, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 27. 8. 2019, č. j. 30 C 78/2007-288, zamítl žalobu, aby soud zrušil věcné břemeno užívání bytové jednotky č. 361/27 nacházející se v domě č. p. XY, postaveném na pozemku parc. č. XY, v obci XY, k. ú. XY (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 7. 10. 2020, č. j. 18 Co 196/2020-314, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Podstata věci je v tomto: V domě č. p. XY vybudovalo v 70. letech 20. století na základě příslušné smlouvy Stavební bytové družstvo občanů č. 19 – „Keramik“ mimo jiné bytovou jednotku dnes označenou jako bytová jednotka č. 361/27. V současné době jsou vlastníky spoluvlastnických podílů na této jednotce a s ní spojených spoluvlastnických podílů na domě č. p. XY a pozemku parc. č. XY žalobci. Žalované vzniklo podle §27 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 26. 4. 2005 (dále také „zákon o vlastnictví bytů“), ve spojení s §27 odst. 4 tohoto zákona ke dni 4. 9. 2004 věcné břemeno, jehož obsahem je právo žalované užívat tuto jednotku a společné prostory bytového domu, a to na základě vystoupení žalované z Pražského stavebního bytového družstva a splnění podmínky uvedené v §27 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů. Ve prospěch Pražského stavebního bytového družstva, resp. jeho právního předchůdce, bylo založeno příslušné věcné břemeno podle §28d zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále rovněž jako „transformační zákon“).
Žalobci se v posuzované věci domáhali zrušení shora specifikované služebnosti (věcného břemene), a to pro trvalou změnu vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby ve smyslu §1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále rovněž jako „o. z.“). Namítali, že jako vlastníci spoluvlastnických podílů na domě č. p. XY (spojených s vlastnictvím jednotek v tomto domě) provedli rozsáhlou rekonstrukci společných prostor bytového domu a ostatních jednotek (kterou zhodnotili věcné břemeno svědčící žalované), avšak žalovaná se na této rekonstrukci žádným způsobem nepodílela. Žalovaná se rovněž podle tvrzení žalobců nepodílí přiměřeným způsobem na nákladech souvisejících se správou a údržbou domu. Poznamenali také, že žalovaná užívá bytovou jednotku č. 361/27 v posledních třech letech minimálně.
Soudy nižších stupňů vyložily, že v posuzované věci nejsou dány skutečnosti opodstatňující uzavřít, že došlo k trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby, na základě které by soud byl oprávněn rozhodnout o zrušení služebnosti ve smyslu §1299 odst. 2 o. z. Z tohoto důvodu žalobu zamítly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (příp. která nebyla v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena), a to zda v projednávané věci nastalá trvalá změna vyvolávají hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby opodstatňující zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu podle §1299 odst. 2 o. z. Poukazují na skutečnost, že na své náklady předmětný bytový dům zrekonstruovali (čímž došlo k podstatnému zhodnocení nemovitosti), avšak žalovaná se na této rekonstrukci žádným způsobem nepodílela. Žalovaná se rovněž nepodílí přiměřeně na nákladech spojených se zachováním a opravou bytového domu. Mají za to, že na základě nastalých změn se původní spravedlivé uspořádání vzájemných vztahů stalo nespravedlivým, na základě čehož vznikla žalované jakožto osobě oprávněné ze služebnosti neoprávněná a nepřiměřená výhoda na úkor žalobců jako spoluvlastníků bytového domu. Poznamenávají také, že pokud žalovaná neužívá bytovou jednotku celoročně, změnily se poměry na straně oprávněné osoby natolik, že právo odpovídající věcnému břemeni již pro ni není významné. Nerozhodl-li za těchto okolností odvolací soud o zrušení služebnosti podle §1299 odst. 2 o. z., je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3732/2014, nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 477/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 2096/15, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1379/2012). Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda v projednávané věci nastala trvalá změna vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby opodstatňující zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu ve smyslu §1299 odst. 1 o. z.
Podle §1299 odst. 1 o. z. při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.
V posuzované věci je nutné zohlednit, že v domě v tzv. socialistickém společenském vlastnictví byly zřízeny půdní vestavby; později byl dům vydán tzv. oprávněným osobám (přičemž následně vlastnické právo k němu nabyli žalobci) a družstvu bylo zřízeno na základě §28d transformačního zákona věcné břemeno umožňující příslušné bytové jednotky užívat. Žalované vzniklo dne 4. 9. 2004 obdobné věcné břemeno ve stejném rozsahu (jako svědčilo bytovému družstvu) a s právem přechodu na každého dalšího právního nástupce podle §27 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů ve spojení s §27 odst. 4 tohoto zákona, a to na základě vystoupení žalované z Pražského stavebního bytového družstva a splnění podmínky uvedené v §27 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů.
Věcná břemena jsou instituty zajišťující zpravidla časově neomezené právo užívat cizí věc; stále tak existují i věcná břemena zřízená podle zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, z roku 1811 (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1163/2002, toto a další níže uvedená rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Lze je též zřídit na dobu určitou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 65/2018 (které obstálo i z pohledu ústavnosti; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. I. ÚS 2163/18, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, toto a další níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz ), zabýval otázkou možnosti zrušení věcného břemene založeného podle §28d transformační zákona postupem podle §1299 odst. 2 o. z. s ohledem na plynutí času a vymezil v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 2096/15 (ponechávajícím takové posouzení na úvaze obecných soudů podle specifických podmínek konkrétních případů), podmínky, za nichž lze ke zrušení předmětného věcného břemene podle §1299 odst. 2 o. z. přistoupit. Vyšel přitom i ze závěrů vyslovených v usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 477/05, na základě kterého nebyla ústavnost §28d transformačního zákona zpochybněna. Vyložil, že zákonodárce měl možnost omezit trvání věcného břemene na určitou dobu, přesto jej v §28d transformačního zákona zřídil na dobu neurčitou. Přitom si byl možnosti časově omezit právo užívání cizí věci, založené na skutečnostech nastalých před vydáním nemovitosti v restituci, vědom (viz postup upravený v §22 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku). Je tak nutné vyjít z toho, že úmyslem zákonodárce nebylo vázat trvání uvedeného práva na běh času. Jinými slovy jen běh času nemůže narušit rovnováhu mezi absolutními časově neomezenými právy, které zákonodárce „vybalancoval“ zřízením věcného břemene podle §28d transformačního zákona. Právo odpovídající věcnému břemeni má být ekvivalentem za zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví jiného subjektu; bez takové právní úpravy by vzniklo vlastníkovi budovy bezdůvodné obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1101/2020). Shora uvedené platí rovněž pro věcné břemeno zřízené podle §27 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů ve prospěch nájemce bytu v případě ukončení jeho členství v družstvu, neboť i toto věcné břemeno zákonodárce zřídil na dobu neurčitou (a to s právem přechodu na každého dalšího právního nástupce osoby oprávněné), přestože měl možnost omezit jeho trvání. Je nutné rovněž zdůraznit, že zůstává povinnost oprávněné osoby podílet se ve smyslu §1263 o. z. na nákladech na zachování a opravách věci, která je pro služebnost určena.
V rozsudku ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1101/2020, Nejvyšší soud dovodil, že nelze vyloučit zrušení nebo omezení věcného břemene založeného podle §28d transformačního zákona pro trvalou změnu vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby za náhradu ve smyslu §1299 odst. 2 o. z. (tyto závěry jsou rovněž aplikovatelné pro případné zrušení věcného břemene založeného podle §27 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů).
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, zda jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, a ponechává řešení této otázky na uvážení soudu rozhodujícího konkrétní případ. Nelze pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu, a proto v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou nebo není-li taková úvaha odvolacího soudu dostatečně odůvodněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99, ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4747/2015, a ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1793/2018). V této souvislosti lze poznamenat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá v souvislosti s výkladem příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jsou použitelná i pro výklad §1299 odst. 2 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 895/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1101/2020).
V rozsudku ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2002, Nejvyšší soud dovodil, že pro úvahu, zda změnou poměrů vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu k době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno. Taková změna může spočívat i v osobních poměrech účastníka právního vztahu, pokud se výrazným způsobem dotýká dalšího obsahu či trvání věcného břemene.
V rozsudku ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 82/2008, Nejvyšší soud připustil možnost zrušení věcného břemene pro změnu poměrů i v případě mimořádně konfliktních vztahů mezi účastníky. Uvedl, že došlo-li ke změně poměrů spočívající v tom, že vztahy mezi účastníky jsou mimořádně konfliktní a existence věcného břemene je důvodem sporů mezi nimi, které mají negativní vliv na užívání a údržbu domu, jsou dány důvody ke zrušení věcného břemene za přiměřenou náhradu. Vysoce konfliktní vztahy mezi účastníky vedoucí k tomu, že nemovitost je zanedbaná a dlouhodobě není prováděna ani její základní údržba, ke které je povinna podle §1263 o. z. i osoba oprávněná z věcného břemene, považoval Nejvyšší soud za důvod pro zrušení věcného břemene i v rozsudku ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 427/2019 (za předpokladu porovnání újmy, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu, a případné újmy, která vznikla vlastníkovi zatížené nemovitosti v důsledku změny poměrů).
V poměrech posuzované věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že nejsou dány důvody pro zrušení věcného břemeno podle §1299 odst. 2 o. z. pro trvalou změnu poměrů vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby.
Na úvod považuje dovolací soud za nutné zdůraznit, že pouhý běh času (a s tím spojené tvrzení o faktickém „odbydlení“ věcného břemene) nepředstavuje trvalou změnu poměrů opodstatňující zrušení věcného břemene podle §1299 odst. 2 o. z.
Důvodem pro zrušení služebnosti nemůže být ani skutečnost, že žalobci nesouhlasí s výší nákladů, kterými se žalovaná podílí poměrně na zachování a opravách věci, jež je pro služebnost určena. Z obsahu spisu se podává, že žalobce a) vedl v minulosti se žalovanou spor o rozsahu a výši těchto nákladů (vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 18/2011), přičemž v části bylo žalobě vyhověno, v části byla tato žaloba zamítnuta. Pouhý nesouhlas žalované s poměrnou výší nákladů, které žalobci považují za nezbytné pro zachování a opravy věci (a na druhou stranu nesouhlas žalobců s rozhodnutím příslušných soudů ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 18/2011) nepředstavují trvalou změnu poměrů opodstatňující zrušení věcného břemene podle §1299 odst. 2 o. z. V projednávané věci nebylo rovněž tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaná dlužné částky vyplývající z příslušných rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 18/2011 neuhradila. Shora uvedené platí rovněž o tvrzení žalobců, že důvodem pro zrušení věcného břemene má být celková rekonstrukce bytového domu, resp. společných částí domu a všech jednotek vyjma jednotky v užívání žalované. Nesouhlasí-li žalovaná s požadavkem žalobců zaplatit příslušnou částku (případně s její výší), nepředstavuje tato skutečnost trvalou změnu poměrů odůvodňující zrušení věcného břemene podle §1299 odst. 2 o. z. (přičemž žalobci v průběhu řízení netvrdili, že by žalované byla uložena příslušným rozhodnutím soudu povinnost zaplatit v této souvislosti jakoukoliv dlužnou částku žalobcům). Lze poznamenat, že skutečnost, že věcné břemeno užívání bytové jednotky mělo vzniknout žalované podle tvrzení žalobců až po provedení rekonstrukce [žalobci v dovolání uvádí, že žalovaná vystoupila z družstva až po dokončení rekonstrukce a „nebyla povinna ani uhradit tyto náklady v rámci sporu o určení (přechod) služebnosti“], nepředstavuje trvalou změnu vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby opodstatňující zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu (rozhodující pro závěr, že došlo k trvalé změně poměrů, je porovnání stavu v době rozhodování soudu k době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno). Nad rámec uvedeného lze také uvést, že v době provádění rekonstrukce si museli být žalobci rovněž vědomi toho, že jednotka, kterou v současné době užívá žalovaná, je zatížena věcným břemenem s tím, že osoba oprávněná z věcného břemene je povinna podle míry spoluužívání nést pouze přiměřeně náklady na zachování a opravy zatížené věci.
Opodstatněná není ani námitka žalobců, že důvodem pro zrušení služebnosti je skutečnost, že žalovaná předmětnou jednotku „(ne)užívá sporadicky.“ Odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, vyšly ze zjištění, že žalovaná užívá, byť mimo letní měsíce, předmětnou jednotku k bydlení. Z uvedeného neplyne, že věcné břemeno není vůbec využíváno a na straně oprávněné se změnily poměry natolik, že právo odpovídající věcnému břemeni je pro ni již nevýznamné. Z toho důvodu nelze ani tuto skutečnost považovat za důvod pro zrušení věcného břemene podle §1299 odst. 2 o. z.
Z uvedeného plyne, že pokud odvolací soud rozhodl o tom, že v posuzované věci nejsou dány důvody pro zrušení věcného břemene ve smyslu §1299 odst. 2 o. z., je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolání žalobců tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu