ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.136.2021.2
sp. zn. 22 Cdo 136/2021-534
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Správy železnic, státní organizace, IČO 70994234, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti žalované Kanlux , s. r. o. , IČO 27804861, se sídlem ve Frýdku-Místku, Sadová 618, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, o vyklizení nemovitosti a o zaplacení 10 407,60 Kč a 10 050 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 12 C 50/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2020, č. j. 15 Co 45/2020-485, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Martina Běliny.
Odůvodnění:
V projednávané věci se žalobkyně domáhá vyklizení pozemku par. č. 7670/1 v katastrálním území Frýdek; jde o pozemek státu, jenž má žalobkyně ve správě. Požaduje odstranění vlečky (typ železniční dráhy ve smyslu zákona č. 266/1994 Sb., o drahách) ve vlastnictví žalované, která je na pozemku par. č. 7670/1 položena. Žalobkyně se v řízení domáhala také zaplacení smluvní pokuty a vydání bezdůvodného obohacení, tyto nároky však nejsou předmětem dovolání.
Okresní soud ve Frýdku-Místku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2019, č. j. 12 C 50/2014-396, v pořadí již druhým, uložil žalované povinnost vyklidit pozemek par. č. 7670/1, zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek, na LV 899 pro katastrální území Frýdek, a to vyklizením vlečky, která odbočovala ze širé trati Český Těšín – Frýdek-Místek v km 112,948 výhybkou č. B1 mezi stanicemi Frýdek-Místek – Dobrá u Frýdku-Místku a vyklizený pozemek předat žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalované také uložil zaplatit žalobkyni 20 457,60 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 394 Kč od 13. 12. 2013 do zaplacení a z částky 10 050 Kč od 2. 7. 2014 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III) a rozhodl, že o výši náhrady nákladů státu bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok IV). Usnesením ze dne 4. 11. 2019, č. j. 12 C 50/2014-414, pak rozhodl o výši náhrady nákladů státu.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11. 8. 2020, č. j. 15 Co 45/2020-485, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I co do žalobního požadavku na vyklizení pozemku pouze formulačně [výrok I a)], co do požadavku na předání pozemku tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna předat žalobkyni vyklizený pozemek p. č. 7670/1, zamítl [výrok I b)]. Ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil co do částky 8 418 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 2. 7. 2014 do zaplacení tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 8 418 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 2. 7. 2014 do zaplacení, se zamítá [výrok II a)]; a co do částky 10 407,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 394 Kč za dobu od 13. 12. 2013 do zaplacení a částky 1 632 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 2. 7. 2014 do zaplacení potvrdil [výrok II b)]. Výroky III. – VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, příp. má být vyřešena jinak.“ Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah všech rozhodnutí ve věci, obsah dovolání i vyjádření k němu je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud v podrobnostech pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud posoudil věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „obč. zák.“), neboť jak k převodu vlastnického práva k vlečce, tak i k vydržení mělo dojít za účinnosti tohoto zákona (viz §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále „o. z.“). Samotný požadavek na vyklizení se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.?
Podstata věci je v tomto: Vlečku zbudovala nejpozději v roce 1973 právní předchůdkyně žalované; na základě smlouvy uzavřené roku 1982 s Československými státními drahami vlečku připojila k železniční trati Frýdek-Místek. Kupní smlouvou ze dne 13. 12. 2001 převedla (právní předchůdkyně) na žalovanou pozemky a budovy, mimo jiné také sklad bez č. p. na pozemku par. č. 1467/1 a sklad bez č. p. na pozemku par. č. 1468/7, a to se všemi součástmi a příslušenstvím. Následně již žalovaná uzavřela s Českými drahami smlouvu o nájmu části pozemku par. č. 7670/1 za účelem provozování vlečky a zavázala se po skončení nájmu pozemek vyklidit. Protože nájemní vztah zanikl a důvod umístění vlečky na pozemku par. č. 7670/1 odpadl, domáhá se žalobkyně jeho vyklizení; žalovaná má za to, že ve věci není pasivně věcně legitimována, neboť není vlastnicí vlečky.
Nalézací soudy uzavřely, že vzhledem ke stavebně-technickému provedení je vlečka samostatnou věcí v právním smyslu a není součástí pozemku (to dovolatelka nenapadá), mělo však jít o příslušenství skladu na pozemku par. č. 1467/1, proto přešla spolu s převáděnými nemovitostmi do vlastnictví dovolatelky. Nadto dovolatelka vlastnické právo k vlečce vydržela, neboť ji po dobu více než tří let držela v dobré víře, že jí vlečka náleží.
Nyní dovolatelka namítá, že soudy nesprávně posoudily právní povahu vlečky, pokud dospěly k závěru, že šlo o příslušenství skladu na pozemku par. č. 1467/1, které žalovaná nabyla spolu s ním kupní smlouvou z roku 2001, a nesprávně posoudily rovněž naplnění podmínek pro vydržení.
K otázce vydržení vlastnického práva k vlečce:
Dovolatelka klade otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jde o to, může-li dojít k vydržení věci, kterou držitel celou neovládal, neboť se zčásti nacházela na pozemku jiného vlastníka. Tvrdí tedy, že vydržet lze jen takovou věc, kterou držitel celou fakticky ovládá.
K tomu cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, ve kterém se uvádí: „Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora).“
K tomu dovolací soud uvádí: V usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 234/2018, Nejvyšší soud názor uvedený v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 728/2000 dále rozvedl takto: „Držba věci předpokládá držební vůli (animus possidendi) a skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis); oba tyto prvky musí být splněny současně. Držební vůle je vůle držet věc pro sebe a svým jménem, tedy nakládat s ní jako s vlastní, a corpus possessionis představuje nakládání s věcí. Podstata tohoto nakládání (corpus) není jen v jejím fyzickém ovládání. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí, tedy za nakládání s věcí‘. To je samozřejmě ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji pro sebe. Fyzické ovládání je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) prostě fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory – nakládá s věcí.“
Právní panství přitom nemohou vykonávat dvě či více osob současně (nejde-li o společnou držbu). Má-li věc v držbě jedna osoba, může se někdo jiný chopit držby až poté, co držba dosavadního držitele zanikne. To platí tím spíše, užívá-li věc stále její vlastník; v takovém případě by držba uchopená někým jiným připadala do úvahy jen ve výjimečných případech (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 347/2015).
Dovolatelka – jako právní nástupkyně původní vlastnice vlečky – se po celou dobu od uzavření kupní smlouvy sama jako vlastnice vlečky chovala a vlečku fakticky ovládala; to je prokázáno tím, že za účelem provozování vlečky uzavřela nájemní smlouvu k pozemku, na kterém se vlečka nachází. Skutečnost, že vlečka se nenachází výhradně na pozemku žalobkyně, ale z menší části také na pozemcích par. č. 1466/2, 1468/13 a 1468/1 ve vlastnictví třetích osob, vyšla najevo až později; v nájemní smlouvě z roku 2002 je uvedeno, že celá vlečka se nachází na pozemcích žalobkyně, přičemž žalovaná zjevně jednala v dobré víře, že tomu tak skutečně je. V době uzavření kupní smlouvy z roku 2001 se navíc žádná část vlečky nenacházela v oplocené části sousedních pozemků a z rozhodnutí nalézacích soudů nevyplývá, že by tomu bylo v současnosti jinak. Konečně nebylo ani tvrzeno ani prokázáno, že by se držby vlečky chopila třetí osoba.
Na otázce, zda lze vydržet věc, kterou držitel celou neovládá, tak napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí, neboť nebylo zjištěno, že by dovolatelka vlečku v rozhodné době 3 let od uzavření kupní smlouvy (doba potřebná k vydržení movité věci – §134 odst. 1 obč. zák.) fakticky neovládala.
Namítá-li dovolatelka, že část vlečky se v době rozhodné pro vydržení nacházela v oploceném areálu třetí osoby (a dovolatelka ji tak nemohla držet), vychází z jiného než zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší soud již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
K povaze vlečky jako příslušenství skladu žalované:
Protože obstojí závěr o nabytí vlastnického práva k vlečce vydržením, případné pochybení při posouzení právní povahy vlečky nemůže mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Nicméně ani v této souvislosti tvrzený důvod přípustnosti dovolání není dán.
Z obsahu dovolání se podává, že napadené rozhodnutí má záviset na otázce hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Lze ji formulovat takto: Stává se vedlejší věc příslušenstvím věci hlavní bez dalšího tím, že je s touto věcí vlastníkem užívána, a pokud ano, pak v případě, že by se stávající příslušenství věci mělo v důsledku faktického užívání takto stát příslušenstvím další věci hlavní, dochází bez dalšího k jeho osamostatnění, neboť žádná vedlejší věc nemůže být zároveň příslušenstvím dvou věcí hlavních?
K otázce, zda se stává vedlejší věc příslušenstvím věci hlavní bez dalšího tím, že je s touto věcí vlastníkem užívána, lze uvést, že „určení věci ke společnému užívání“ nemusí být – a zpravidla též není – výslovné, postačí konkludentní projev vůle spočívající ve společném užívání.
Dovolatelka tvrdí, že vlečka nesloužila výhradně k obsluze skladu na pozemku par. č. 1467/1 (bylo zjištěno, že později sloužila také k obsluze skladu na pozemku par. č. 1468/7); proto nemohlo jít o příslušenství pozemku par. č. 1467/1 a dovolatelka nemohla vlečku nabýt kupní smlouvou z roku 2001 jako jeho příslušenství. Opírá se o judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudek z 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98), podle které má-li být určitý objekt součástí jiné věci, pak může být součástí pouze jedné samostatné věci v právním smyslu; pokud by tomu tak nebylo, pak si nadále uchovává charakter samostatné věci. Tvrdí, že uvedený princip je třeba aplikovat i na příslušenství věci, tedy vztaženo na tento případ, že vlečka nemůže být příslušenstvím dvou skladů současně jako více věcí hlavních; v takovém případě musí jít rovněž o samostatnou věc (v tom spatřuje otázku neřešenou).
V řízení nebyla zjištěna explicitně vyjádřená vůle právní předchůdkyně žalované, aby se vlečka stala příslušenstvím obou skladů (to ani dovolatelka nenamítá), ovšem fakticky byla později využívána také k obsluze skladu na pozemku par. č. 1468/7. Otázkou tedy zůstává, zdali vlečka v takovém případě mohla mít nadále povahu příslušenství či nikoli.
Taková otázka je skutečně Nejvyšším soudem výslovně neřešená, jestliže však judikatura formuluje řešení otázky obecnějšího charakteru, nemá smysl, aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelem formulované otázky dílčí, jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o otázce obecné (k této problematice srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).
Podle §121 odst. 1 obč. zák. příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány.
V rozsudku ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2366/2008, Nejvyšší soud uvedl: „Příslušenství věci předpokládá, že existují dvě (nebo více) fakticky (nikoli právně) samostatné věci, a to věc hlavní a příslušenství. Na rozdíl od součásti věci u příslušenství věci nejde o vzájemnou spojitost obou (nebo více) věcí, nýbrž o spojitost právně volní, při jejímž posouzení dominuje – na rozdíl od součásti věci – vůle vlastníka obou (nebo více) věcí. Aby se určitá věc stala příslušenstvím věci jiné (hlavní), musí se jednat o soubor nejméně dvou věcí, z nichž jedna je věcí hlavní, druhá příslušenstvím, vlastnicky musí obě (nebo více) věci náležet témuž subjektu, a příslušenství musí být vlastníkem věci hlavní určeno ke společnému (trvalému) užívání spolu s věcí hlavní. Dočasné oddělení příslušenství (např. při zapůjčení jiné osobě) povahu příslušenství nemění. Věc ztrácí povahu příslušenství, je-li právně účinně oddělen vlastnický režim věci hlavní a příslušenství (např. při prodeji nebo darování příslušenství jinému subjektu).“
K převodu příslušenství je třeba výslovného projevu vůle (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, uveřejněný pod číslem 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Samotná skutečnost, že vlečka byla později – poté, co se již stala příslušenstvím jiné věci téhož vlastníka – využívána také k obsluze skladu na pozemku par. č. 1468/7, ještě neznamená, že se musela stát i jeho příslušenstvím, popřípadě samostatnou věcí; příslušenství věci lze využít dočasně i jinak než pro věc hlavní.
Co se týká samotné právní povahy vlečky jako příslušenství skladu na pozemku par. č. 1467/1 (i tento závěr dovolatelka napadá), podle ustálené rozhodovací praxe přezkoumá dovolací soud úvahu odvolacího soudu, učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc či o součást nebo příslušenství věci jiné, jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (usnesení dovolacího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007).
V projednávané věci soudy zjistily, že podle situačního nákresu z roku 1973 byla vlečka zřízena ke konkrétní budově, a to skladišti na pozemku par. č. 1467/1, opatřenému rampou pro nakládku a vykládku zboží přepravovaného po vlečce. Právní předchůdkyně žalované se po celou dobu považovala za vlastnici vlečky (její vlastnictví nebylo v řízení zpochybněno) a vlečku užívala k obsluze skladu. Co se týká později postavené budovy skladu na pozemku par. č. 1468/7, tato budova nebyla zakreslena do situačního plánu vlečky, jak byl přiložen ke smlouvě z roku 1982; i proto soudy dospěly k závěru, že vlečka byla příslušenstvím pouze skladu na pozemku par. č. 1467/1. Dovolatelka následně vlečku nabyla kupní smlouvou ze dne 13. 12. 2001, na základě výslovného projevu vůle převést i příslušenství pozemků a budov. Protože bylo prokázáno, že vlečka byla původně užívána v zásadě pouze k obsluze skladiště na pozemku par. č. 1467/1, je zjevné, že k takovému užívání byla vlastníkem tohoto skladiště i vlečky určena; úvaha o tom, že vlečka byla příslušenstvím tohoto skladiště, tak není zjevně nepřiměřená.
Nalézací soudy uzavřely, že vzhledem ke stavebně-technickému provedení vlečka nebyla a není součástí pozemku (to dovolatelka nenapadá), stále se však nabízela možnost, že jde o příslušenství druhého skladu na pozemku par. č. 1468/7; mohlo jít i o součást areálu právní předchůdkyně žalované – ten by jako jeden celek tvořil věc hromadnou; a zcela vyloučit nelze ani možnost, že vlečka byla příslušenstvím obou skladů náležejících jejímu vlastníkovi současně (k této možnosti blíže srovnej Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník: Velký komentář. Svazek III, §419-654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, str. 350 a násl., zejména marg. č. 20). Dovolací soud sdílí názor v tomto díle uvedený, že nelze vyloučit, aby příslušenství měla i věc hromadná (stejně viz Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha, a. s., 2008, sv. I, str. 498), tedy aby se příslušenství vázalo k více samostatným věcem ji tvořící. Tvoří-li hospodářský areál vlastníka více nemovitostí (jde o hromadnou věc – §501 o. z.) a vlastníkovi patřící samostatná věc – zde železniční vlečka – je využívána k obsluze více jeho nemovitostí v tomto areálu, pak v případě prodeje celého tohoto areálu jako věci hromadné „s příslušenstvím“ je vlečka jeho příslušenstvím. Nicméně, jak uvedeno níže, pro závěr o nabytí vlastnictví k vlečce postačí závěr, že vlečka byla příslušenstvím jedné z nemovitostí převodce v době převodu areálu do vlastnictví žalované.
Jde o to, zda žalovaná nabyla vlečku kupní smlouvou z roku 2001 jako příslušenství některé z převáděných nemovitostí. Z toho hlediska je podstatné, že vlečka byla funkčně a hospodářsky úzce spojena s areálem právní předchůdkyně žalované, přičemž pozemky a budovy se převáděly „se všemi součástmi i příslušenstvím, s veškerými právy a povinnostmi s nimi spojenými v rozsahu, jak sama prodávající vlastnila a užívala“ – tedy jako jednotný hospodářský celek. Úzká funkční a hospodářská vazba mezi vlečkou a převáděnými nemovitostmi potom prakticky vylučuje možnost, že nešlo o příslušenství. Jinak řečeno, ať už by šlo o příslušenství jedné nebo více převáděných věcí, případně o příslušenství věci hromadné, platí závěr, že žalovaná nabyla vlečku kupní smlouvou spolu se zbytkem převáděných věcí.
Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat, že – veden zjevně stejnou úvahou jako dovolatelka, že vlečka nemohla být příslušenstvím dvou věcí současně – zvolil takové řešení, že vlečka byla příslušenstvím skladu na pozemku par. č. 1467/1. Jeho závěr zcela odpovídá vůli smluvních stran kupní smlouvy z roku 2001 převést celý funkční celek (provozování skladiště bez vlečky by bylo přinejmenším obtížné ) . Ostatně pominout nelze ani skutečnost, že dovolatelka se za vlastnici vlečky sama považovala a svůj postoj změnila teprve v důsledku požadavku žalobkyně na její odstranění. Úvahu odvolacího soudu, že vlečka byla v době uzavření kupní smlouvy příslušenstvím skladu na pozemku par. č. 1467/1, a tudíž ji žalovaná smluvně nabyla, proto dovolací soud neshledává v kontextu projednávané věci zjevně nepřiměřenou.
Obstojí tak rovněž eventuální závěr o převodu vlastnického práva k vlečce kupní smlouvou ze dne 13. 12. 2001.
Již jen na okraj se, opět nad rámec dovolacího přezkumu, podotýká, že dovolatelka se k odstranění vlečky zavázala (podle čl. 6 odst. 12 nájemní smlouvy z roku 2002 „po skončení nájmu se nájemkyně zavazuje odstranit z pozemku drážní zařízení nájemkyně, uvést pronajatý pozemek do původního stavu a zajistit na své náklady propojení koleje, v níž je odbočná výhybka vložena do přímého směru“), otázka vlastnického práva tak ve skutečnosti nebyla pro posouzení důvodnosti žaloby významná, neboť na trvání povinnosti splnit závazek ze smlouvy nemá její hodnocení vliv.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu