ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.149.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 149/2021-437
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) J. A. , narozeného XY, a b) A. A. , narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47, proti žalovaným 1) J. Č. , narozenému XY, a 2) L. Č. , narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným Mgr. Josefem Chaloupeckým, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 203/23, o zdržení se zásahů do vlastnického práva a odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 9 C 153/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, č. j. 22 Co 120/2020-377, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaných Mgr. Josefa Chalupeckého.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 28. 2. 2020, č. j. 9 C 153/2017-305, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 3. 2020, č. j. 9 C 153/2017
-310, a usnesení ze dne 6. 4. 2020, č. j. 9 C 153/2017-314, uložil žalovaným povinnost zdržet se tam vyjmenovaných zásahů do vlastnického práva žalobců k pozemku par. č. XY k. ú. XY (výrok I), uložil žalovaným povinnost odstranit stavbu betonové zdi a zámkové dlažby umístěných na pozemku par. č. XY (výroky II a III), a zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobců k pozemku par. č. XY k. ú. XY, spočívajících ve stavebních úpravách tohoto pozemku (výrok IV). Rozhodl dále o nákladech řízení (výroky V-VII).
Krajský soud v Praze („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 22. 9. 2020, č. j. 22 Co 120/2020-377, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, dále ve výrocích II a III tak, že se žaloba zamítá, ve zbývající části se ve výroku I potvrzuje (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II – V).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti všem výrokům s výjimkou výroku pod bodem V, a to „v celém jejich rozsahu“, podali žalobci („dovolatelé”) dovolání, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost vymezili (byť jen slovy, že „ve smyslu §237 o. s. ř. vymezují dovolací důvody“) tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a „aplikoval nesprávnou právní normu”. Dále dodávají, že došlo k „zásadnímu procesnímu pochybení odvolacího soudu“.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Žalobci podali dovolání i proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I „v celém rozsahu“, tedy i proti té části výroku, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části žalobcům příznivé; v této části není jejich dovolání subjektivně přípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1279/2013).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje mimo jiné údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), může být o tuto náležitost doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, jako je tomu zčásti v dané věci, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
V této věci dovolatelé uvedli, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a nastiňují právní otázky, které podle jejich názoru odvolací soud řešil nesprávně, aniž by ohledně nich výslovně důvod přípustnosti specifikovali. Z obsahu dovolání však některé takové možné důvody vyplývají, nejsou však dány. Tam, kde důvod přípustnosti ve vztahu k právní otázce není uveden, není ani prostor pro to, aby se dovolací soud zabýval problémy dovolateli vytýčenými.
Ke vztahu žalob na odstranění stavby podle §1042 o. z. (dříve §126 odst. 1 obč. zák.) a na vypořádání neoprávněné stavby podle §135c obč. zák.
Vypořádání neoprávněných staveb, zřízených před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se provádí podle dosavadních předpisů (§135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník - „obč. zák.“ – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2020); v bližším se odkazuje na obsah tohoto rozhodnutí. Domáhá-li se však vlastník pozemku odstranění jiné stavby, zřízené na jeho pozemku před 1. 1. 2014, než stavby neoprávněné, použije se §1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“).
V této části se z obsahu dovolání podává implicitně tvrzení, že dovolání je přípustné pro rozpor s tam uvedenou judikaturou dovolacího soudu; tuto judikaturu si však dovolatelé nesprávně vykládají, resp. pomíjejí procesní aspekt plynoucí z uplatnění projednací zásady v občanském soudním řízení.
Dovolatelé tvrdí: „Odvolací soud zamítl žalobu pouze s odůvodněním, že předmětná stavba nemůže být neoprávněnou stavbou ve smyslu ust. §135c obč. zák., aniž by posoudil uplatněný nárok v intencích §126 obč. zák., jehož uplatnění se žalobci ostatně domáhali, tj. aniž by zjistit, zda-li žalovaným svědčí právní titul k umístění a užívání předmětné stavby na pozemku… Odvolací soud naprosto opomněl zabývat se skutkově, ale i právně základní otázkou, která musí být v předmětném soudní řízení vyřešena. Aby byl žalobní nárok přiznán, nebo naopak zamítnut, musí soud skutkově zjistit a právně zhodnotit, zda žalovaným svědčí v době rozhodování soudu o žalobě konkrétní občanskoprávní titul (vlastnické právo, služebnost, nájem, výpůjčka, výprosa) k tomu, aby měli svou stavbu umístěnou na pozemku cizího vlastníka (žalobců)… Pokud by odvolací soud zkoumal aktuální právní titul žalovaných mít na pozemku žalobců svou stavbu, nemohl by opomenout, že paní A. N. jako právní předchůdkyně žalovaných dne 10. listopadu 1997 převedla vlastnické právo k předmětnému pozemku na žalobce, čímž došlo k zániku právního titulu předmětný pozemek užívat, resp. tento právní titul byl nahrazen dle dohody mezi žalobci a A. N. osobním právem A. N. pozemek užívat po dobu svého života“. K tomu citují judikaturu dovolacího soudu, týkající se stavby na cizím pozemku.
Dovolatelé se odvolávají např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1396/96, publikovaný v Soudních rozhledech č. 9/1999, anebo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/2000 (Rc 72/2000), nezohledňují však obsah těchto rozhodnutí. V Rc 72/2000 se uvádí: „Zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit (§126 odst. 1 obč. zák.)“. Také ve věci sp. zn. 2 Cdon 1396/96 Nejvyšší soud vyslovil: „Vlastník pozemku, na kterém je umístěna stavba, jejímž vlastníkem je někdo jiný, se za splnění zákonných podmínek může (nejde-li o neoprávněnou stavbu ve smyslu §135c obč. zák.) domáhat ochrany svého vlastnického práva podle §126 odst. 1 obč. zák. žalobou na odstranění stavby“.
Je třeba rozlišovat tři případy: Stavbu neoprávněnou, tedy zřízenou před 1. 1. 2014 na cizím pozemku bez právního důvodu, dále stavbu původně oprávněnou, zřízenou na základě v době zřízení časově neomezeného práva, a konečně stavbu zřízenou na základě časově omezeného či vypověditelného práva, které již zaniklo (k tomu a k závěrům z toho plynoucím viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007). Každý z těchto případů podléhá jinému režimu. Jde-li o stavbu zřízenou na základě časově neomezeného práva, které později zaniklo, nejen že nejde o neoprávněnou stavbu, ale vlastník pozemku nemá vlastnickou žalobu na odstranění stavby; jeho vlastnickému právu nelze dát přednost před právem vlastníka domu. „Zřídil-li stavebník stavbu na cizím pozemku na základě časově neomezeného práva, které později zaniklo, není vlastník pozemku oprávněn domáhat se jejího odstranění, a to ani proti právnímu nástupci stavebníka“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007).
Lze odkázat na i na výklad, uvedený in Švestka, J., Spáčil J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, svazek I., s. 794, a na obsah rozhodnutí, uvedených tamtéž na s. 796 dole. Podrobně k těmto otázkám včetně intertemporality viz Spáčil, J., Králík, M. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Praha: C. H. Beck, 2021, 2. vydání, s. 309 a násl.
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací, podle které jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (mají povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost (§120 odst. 1 o. s. ř.), tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení [viz §101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5265/2009).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Žalobci v řízení netvrdili okolnosti, které by umožnily posoudit uplatněný nárok podle §1042 o. z. (obsahově shodného s negatorní žalobou podle §126 odst. 1 obč. zák.); z jejich skutkových tvrzení jasně vyplynulo, že šlo o žalobu na vypořádání neoprávněné stavby, tedy stavby (její části), zřízené na jejich pozemku od počátku bez právního důvodu. Žaloba byla postavena na tvrzení, že odstraněním původní podesty (verandy) a zdi a jejich následným znovuvybudováním zřídili žalovaní neoprávněnou stavbu. Proto odvolací soud se správně zabýval podmínkami pro vypořádání neoprávněné stavby podle §135c obč. zák., jeho rozhodnutí tak není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud se ostatně nemohl zabývat námitkou, vznesenou až v dovolání, že žalovaným již zanikl právní důvod mít na pozemku žalobců stavbu; v řízení žalobci netvrdili, že by žalovaní byli povinni odstranit celou jejich stavbu, ani netvrdili skutečnosti, ze kterých by tento závěr bylo možno dovodit.
Ke zdi a podestě jako součásti domu žalovaných:
Dovolatelé zpochybňují závěr o tom, že zeď a podesta jsou součástí domu žalovaných, aniž by výslovně vymezili přípustnost dovolání; tvrdí jen, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a sp. zn. 28 Cdo 2155/2012, v této věci nelze aplikovat, neboť „při použití výše nastíněných kritérií vycházejících z konstantní judikatury Nejvyššího soudu lze dospět ke dvěma závěrům - buď bude stavba zdi a stavba zámkové dlažby samostatnou věcí nebo budou tyto stavby součástí pozemku, na kterém stojí (pozemek parc. č. XY). Stavba, která není samostatnou věcí podle §119 občanského zákoníku, je potom součástí pozemku a vlastnictví k ní má nabýt vlastník pozemku (žalobců) přírůstkem. V žádném případě ovšem nemůže být ve světle zmíněné judikatury stavba betonové zdi ani stavba zámkové dlažby součástí stavby domu“. V této souvislosti nijak nevymezují přípustnost dovolání a ani nenastiňují právní otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu spočívá; uvedená tvrzení již proto nemohou založit přípustnost dovolání.
Jen na okraj se dodává: Je samozřejmě možné, aby se přístavba stala součástí domu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4456/2011), a to, včetně zdi a podesty. Ostatně úvaha odvolacího soudu, vycházející ze skutečností uvedených v jeho rozsudku pod body č. 12 a 25, na kterou se pro stručnost odkazuje, není zjevně nepřiměřená (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007). Argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, s tím, že „předmětná stavba má při tom vzájemné vazby zejména s pozemkem parc. č. XY, v k. ú. XY, kdy v tomto pozemku jsou zapuštěny základy této zdi a rovněž na základě výstavby zdi došlo k venkovním úpravám zmíněného pozemku“, a má tedy vztahy k více věcem, a nemůže být součástí jedné z nich, je zjevně nepřiměřená; každá stavba má vztah k pozemku, to však nevylučuje provádění přístaveb ke stavbě na cizím pozemku, které se stanou součástí původní stavby. V této části tak není rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu dán.
Dovolatelé polemizují s názorem odvolacího soudu, že část stavby nelze vypořádat jako stavbu neoprávněnou; ani v této souvislosti nijak nevymezují důvod přípustnosti dovolání. Je skutečností, že Nejvyšší soud již opakovaně vyslovil, že lze žádat odstranění jen části neoprávněné stavby (viz např. rozsudek ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2020); stejně tak nelze vyloučit, aby byl jako neoprávněná stavba posouzen jen přístavek ke stavbě jinak oprávněné, i když se stal její součástí. Řešení této otázky však nemá vliv na posouzení věci, neboť v posouzení otázky, zda šlo o stavbu neoprávněnou, není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Pokud totiž byla stavba nebo její část v průběhu rekonstrukce stavby odstraněna a znovu zřízena, je třeba vycházet z toho, co se uvádí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010. Dovolací soud souhlasil s právními závěry nalézacích soudů potud, že pokud by došlo v důsledku realizace nezbytných rekonstrukčních oprav stavby k jejímu zániku jako věci v právním smyslu a následně ke vzniku stavby nové, nemohla by se nově vzniklá stavba stát stavbou neoprávněnou, jestliže původní stavba měla charakter stavby oprávněné, a to ani tehdy, jestliže rekonstruovaná stavba je budována na cizím pozemku, kde stavebníku v době výstavby rekonstruované stavby nesvědčí samostatný občanskoprávní titul k výstavbě. Ve vazbě na poměry konkrétního případu však zdůraznil, že závěr o tom, že nově vzniklá stavba je stavbou oprávněnou či neoprávněnou, musí reflektovat posouzení všech skutečností vážících se k dané stavbě.
Při závěru o tom, zda případně provedení obměny zdiva v daném případě, které právně znamenalo zánik stavby původní a vznik stavby nové, bylo nutno zohlednit i další kritéria, která mohla být v daných souvislostech relevantní, a to zejména hledisko funkčnosti nově budované stavby, její ekonomické určení, ekonomickou nákladnost rekonstrukčních prací, podobu stavby, soulad se stavbou původní apod. Nebylo možné vyloučit ani význam okolností, na základě kterých došlo k poškození původní stavby. Právě k možné variabilitě do úvahy přicházejících situací je nutné příslušný závěr učinit v poměrech konkrétního případu až po zvážení všech relevantních (a výše některých naznačených) hledisek. Za zásadní kritérium uvedené rozhodnutí nepovažuje otázku, zda byly použity základy původní stavby. Potud věc sp. zn. 22 Cdo 1241/2010.
Žalobci nepopírají závěry učiněné v uvedeném rozhodnutí, avšak tvrdí, že v nyní projednávané věci jde o jiný případ, neboť „v případě řešeném Nejvyšším soudem je možné shledat alespoň určitý prvek kontinuity v rámci stavební činnosti, kdy ‚rekonstruovaná stavba stojí na původních základech a kamenné podezdívce.‘ To shledat v řešeném případě nelze, když je nesporné, že původní zeď byla při ‚rekonstrukci‘ vybourána včetně po (d)zemní základové části, a tedy nenavazuje žádným způsobem na původní cihlovou zeď s kamennou podezdívkou a jedná se tak o zcela novou stavbu“. Žalobci též tvrdí nesprávné rozlišení mezi rekonstrukcí stavby a zřízení zcela nové stavby; ani v této souvislosti nevymezují přípustnost dovolání.
Ve věci sp. zn. 22 Cdo 1241/2010 však dovolací soud nepovažoval to, že stavba byla vybudována na základech stavby dřívější, za rozhodující; odkázal na funkce „nové“ stavby, její ekonomické určení, ekonomickou nákladnost rekonstrukčních prací, podobu stavby, soulad se stavbou původní apod. V podstatě jde o to, že nová stavba v hranicích původní není stavbou neoprávněnou, neboť (zejména) nijak nemění umístění a určení stavby původní, a, lze dodat, nemění zátěž pozemku a jeho vlastníků.
Z uvedeného rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1241/2010 se podává, že se v něm za určitých podmínek nerozlišuje mezi vznikem nové stavby a její rekonstrukcí, pokud nová stavba v zásadě (za podmínek tam uvedených) je stejná jako stavba původní. Ostatně pojmu rekonstrukce nelze dát jasný význam bez ohledu na kontext, ve kterém je užíván. Základem slova je podle Wikipedie konstrukce (stavba, forma, skladba), s předponou re (znovu-postavení, znovu-sestrojení). I Slovník cizích slov jej vymezuje jako „opětovné sestrojení, uvedení do původního stavu, přestavba, přepracování“ ( Chyba! Odkaz není platný. ). Přitom „opětovné sestrojení“ předpokládá předchozí dekonstrukci.
Odvolací soud vyšel z toho, že původní zeď byla již objektivně ve velmi špatném stavu, rekonstrukce tak byla nutná; zeď i podesta jsou součástí domu žalovaných a jsou postaveny na místě původní zdi a verandy; nijak nerozšiřují zábor pozemku žalobců. Za těchto okolností není napadené rozhodnutí v rozporu s právními závěry, vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010, ať již šlo o součásti jiné stavby či o stavby samostatné.
K „zásadnímu procesnímu pochybení“ odvolacího soudu:
Dovolatelé uvádějí: „Zatímco soud prvního stupně považoval stavbu zdi a zámkové dlažby za stavbu neoprávněnou, odvolací soud považoval tuto stavbu za stavbu oprávněnou, neboť údajně se nejedná o samostatnou věc, ale o součást domu č. p. XY. Pokud odvolací soud dospěl k naprosto opačnému závěru než soud prvního stupně, na němž dokonce postavil argument pro zamítnutí žaloby, pak k takovému závěru nemohl dospět na základě totožných důkazních prostředků jako soud prvního stupně, aniž by jejich provedení kompletně zopakoval… Je zřejmé, že tímto byly porušeny předpisy procesního práva a celé řízení bylo stiženo zásadní vadou, neboť odvolací soud není oprávněn založit opačná skutková zjištění podložená mimo jiné provedením znaleckých posudků, na základě posouzení fotografií znázorňujících stavební práce a současnou podobu předmětného místa“. Odkazují na §213 o. s. ř. a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 29 ICdo 95/2018. Uvedené ustanovení i rozhodnutí se však týkají zjištění skutkového stavu, nikoliv právní kvalifikace věci, o kterou jde při posuzování toho, zda stavba je či není oprávněná; odvolací soud může věc právně posoudit jinak než soud prvního stupně, aniž by musel opakovat dokazování.
K dovolání proti výrokům o nákladech řízení:
Proti těmto výrokům není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu