ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.16.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 16/2021-229
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) V. Š. , narozené XY, a b) V. Š. , narozeného XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Čéčova 689/11, proti žalovanému M. Z. , narozenému XY, bytem XY, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 21 C 192/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2020, č. j. 8 Co 645/2020-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2020, č. j. 21 C 192/2018-154, výrokem I zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že pozemek par. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, zapsaný Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, je v jejich společném jmění manželů, dále výrokem II zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uvedení stavby kůlny do původního stavu, a výrokem III rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, č. j. 8 Co 645/2020-179, výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II a změnil jej ve výroku III. Výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je následující: Žalobci koupili v roce 1993 nemovitosti (pozemek a stavby) a současně s nimi se ujali držby části sousedního pozemku, na které byla stavba kůlny; tato část pozemku nebyla předmětem koupě. Žalobci tvrdí, že vlastnické právo ke spornému pozemku nabyli vydržením podle §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“), popřípadě jejich předchůdci mimořádným vydržením. V roce 2001 je žalovaný jako vlastník sousedního pozemku vyzval k jeho vyklizení. Soudy vyšly z toho, že nejpozději od té doby přestali být žalobci oprávněnými držiteli pozemku, a vydržecí doba tak nemohla proběhnout; s tímto názorem dovolání polemizuje.
Dovolatelé opírají přípustnost dovolání o tvrzení, že vymezené otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak; tím zjevně myslí „jinak, než je posoudil odvolací soud“. Tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje, v §237 o. s. ř. jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016. To jasně vyplývá i ze slov zákona – „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dále tvrdí, že odvolací soud se „v posuzovaném případě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání. K tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
Základní otázkou, na které rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je právní názor, že objektivní dobrá víra žalobců, že jsou vlastníky sporného pozemku, zanikla (pokud byla dána) v roce 2001, kdy žalovaný jako vlastník vyzval žalobce k vyklizení pozemku a kůlny na ní umístěné; nejpozději od této chvíle přestali být oprávněnými držiteli a nebyla-li splněna desetiletá vydržecí doba od uzavření kupní smlouvy podle §134 odst. 1 obč. zák., nemohli nabýt vlastnické právo vydržením. Dovolatelé obecně popírají, že by takto mohli pozbýt dobrou víru, že jsou vlastníky pozemku. V souvislosti s tímto tvrzením výslovně neuvádějí důvod přípustnosti dovolání; v něm označují jen dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by specifikovali jeho části (právní věty), se kterými má být napadené rozhodnutí v rozporu.
Jde jednak o rozsudek ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, a dále o rozsudek ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2119/2015. Žádné z těchto rozhodnutí však neřeší otázku ztráty dobré víry držitele pozemku v důsledku žádosti vlastníka pozemku na jeho vyklizení. Proto důvod přípustnosti dovolání v této části nebyl řádně vymezen a uvedený důvod pro zamítnutí žaloby nemůže být podroben dovolacímu přezkumu. Protože jde o důvod zcela postačující k zamítnutí žaloby, nemůže být dovolání přípustné, ani kdyby snad jiné důvody přípustnosti byly vymezeny řádně (a to nebyly). K tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014.
Již jen na okraj se uvádí, že dovolací soud opakovaně vyslovil: „Oprávněný držitel věci nemůže být v dobré víře, jestliže mu vlastník věci vážně učiněným projevem vůle sdělí, že věc nepatří držiteli, ale jemu, a uvede k tomu možné důvody. V takovém případě nelze dobře argumentovat přesvědčením držitele, že i přes uvedené sdělení si nadále myslí, že vlastníkem držené věci je on. Takové setrvalé přesvědčení je již subjektivní záležitostí držitele; informace, která je sama o sobě způsobilá vyvolat pochybnost držitele o tom, že mu věc nepatří, způsobuje zánik jeho dobré víry bez ohledu na to, jak se vnitřně vypořádá s novými informacemi o vlastnictví k věci, kterou dosud držel“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1568/2004).
Pokud tedy jde o důvody pro zamítnutí žaloby v části, ve které se opírala o údajné vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, není dovolání přípustné.
Dovolatelé též tvrdí, že soudy pominuly jejich tvrzení o mimořádném vydržení ve smyslu §1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; neuvádějí však, kdy takové tvrzení vznesli a ani s touto výtkou nepojí způsobilý důvod přípustnosti dovolání; již proto není přípustné.
K uvedenému se „na okraj“ dodává, že dovolací soud opakovaně vyslovil, že i když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, č. C 7484). V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně se žalobci o mimořádném vydržení podle uvedeného ustanovení nezmínili.
V řízení tvrdili, že vlastnické právo vydrželi již jejich předchůdci podle §1477 obecného zákoníku občanského z roku 1811 („o. z. o.“). K tomu soud prvního stupně uvedl: „Právní předchůdci žalobců (R.) se vydržení vlastnického práva dle obecného zákoníku občanského nedomáhali a nic jiného než v kupní smlouvě z roku 1990 uvedené nemovitosti na zemědělské družstvo nepřevedli. Je tudíž nadbytečné zabývat se otázkou, zda by v jejich případě event. byly splněny předpoklady pro vydržení vlastnického práva dle tehdejších zákonných ustanovení“. Odvolací soud zopakoval, že žalobci od R. sporný pozemek nekoupili (nebyl předmětem kupní smlouvy). I když odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je ohledně této otázky kusé, není věcně nesprávné. Žalobci totiž tvrdí, že pozemek vydrželi již jejich předchůdci podle §1477 o. z. o. Dovolací soud však opakovaně konstatoval, že tvrzení držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2831/2008). Oprávněný držitel si může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen, pokud ten sám věc či právo nevydržel (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu