ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.201.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 201/2021-505
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Property Management Services s. r. o. , IČO 25533096, se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Hvězdova 1716/2b, zastoupené JUDr. Lubošem Komůrkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Benešova 1304/8, proti žalované SLUŽBY MĚSTA JIHLAVY s. r. o. , IČO 60727772, se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 218/64, zastoupené JUDr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Majakovského 1517/10, o zaplacení 3 438 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 248/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 20. 8. 2020, č. j. 72 Co 47/2020-477, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 12 C 248/2006-423, uložil žalované zaplatit žalobkyni 2 307 983 Kč s vymezeným úrokem z prodlení (výrok I). Výrokem II zamítl návrh žalobkyně, aby jí žalovaná zaplatila 1 130 017 Kč s vymezeným úrokem z prodlení. Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III-VII).
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 20. 8. 2020, č. j. 72 Co 47/2020-477, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, ve které bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 599 376 Kč s úrokem z prodlení. Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu zamítl co do částky 1 708 607 Kč s úrokem z prodlení. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963/Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že účelová komunikace a parkoviště jsou v jejím výlučném vlastnictví. Má za to, že tyto stavby jsou ve spoluvlastnictví žalobkyně a žalované v poměru 40:60, stejně jako inženýrské sítě. Své tvrzení opírá o judikaturu dovolacího soudu, podle které může spoluvlastnictví vzniknout i bez písemné či výslovné ústní dohody. Tvrdí, že žalovaná se podílela na stavebních nákladech, stavby rovněž užívala a udržovala. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V projednávané věci šlo o následující: Žalobkyně požadovala zaplacení finanční náhrady z titulu omezení vlastnických práv k části pozemku parc. č. 193/1 v k. ú. Bedřichov u Jihlavy za období od 1. 12. 2003 do 20. 11. 2008. Tvrdila, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně byla uzavřena smlouva o vybudování inženýrských sítí a komunikací včetně parkoviště, mimo jiné i na předmětném pozemku. Stavby jsou ve spoluvlastnictví účastnic řízení, zatěžují předmětný pozemek ve výlučném vlastnictví žalobkyně.
Soud prvního stupně žalobě vyhověl. Měl za to, že inženýrské sítě, parkoviště i komunikace, které se na pozemku žalobkyně nacházejí, jsou ve spoluvlastnictví žalobkyně a žalované v poměru 40:60 a podle tohoto poměru zavázal žalovanou k úhradě bezdůvodného obohacení, které jí vzniklo tím, že prostřednictvím označených staveb užívá pozemek žalobkyně.
Proti rozsudku se žalovaná odvolala, nesouhlasila s tím, že je spoluvlastnicí parkoviště a účelové komunikace. Stavby chtěla jen užívat, a proto souhlasila s úhradou nákladů na provoz, opravu a údržbu. Dále uvedla, že objednatelem stavby byla pouze právní předchůdce žalobkyně, nikoli žalovaná a na vzniku spoluvlastnického vztahu se nijak nedohodly.
Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu změnil. Spoluvlastnictví podle něj vzniklo jen k inženýrským sítím, ale parkoviště a účelová komunikace jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Žalovanou zavázal k úhradě částky za omezení vlastnického práva žalobkyně v podobě umístění inženýrských sítí na pozemku žalobkyně a ve zbytku žalobu zamítl. Parkoviště a komunikaci bylo navíc možné veřejně užívat podle zákona o pozemních komunikacích.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda vzniklo spoluvlastnictví ke stavbám (pozemní komunikaci a parkovišti) i bez písemné či výslovné ústní dohody.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Jelikož ke vzniku spoluvlastnictví mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení okolností rozhodných pro vznik podílového spoluvlastnictví podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.).
Dovolání není přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu je ohledně vymezené otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud se opakovaně ke vzniku spoluvlastnictví zhotovením stavby vyjadřoval, judikaturu citovala jak žalobkyně v dovolání, tak i odvolací soud.
K tomu dovolací soud poznamenává, že dovoláním nebyl napaden závěr odvolacího soudu, že parkoviště i účelová komunikace jsou samostatné věci a nejde o pouhé zpracování pozemku. Tento stěžejní závěr tak dovolacímu přezkumu nepodléhá.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017 přijal a odůvodnil závěr, že vlastnictví k nově zhotovené věci originárně nabývá ten, kdo ji vytvořil. Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná (může být i ústní, popř. konkludentní), založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o výši podílů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001).
To, že účastníci spolu zřizují stavbu, kterou hodlají společně užívat, je zpravidla důkazem o existenci konkludentní (mlčky, nevýslovně uzavřené) dohody o spoluvlastnictví stavby, nevyplývá-li z okolností věci něco jiného. Závěr o existenci takové dohody lze podle konkrétních okolností případu učinit i s ohledem na chování účastníků po dokončení stavby, například čestné prohlášení o spoluvlastnictví stavby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2014). Pro posouzení, kdo je stavebníkem, není samo o sobě rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení, resp. obdobný akt podle stavebního zákona (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4053/2011 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 764/2011). Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby (resp. pokud jde o manžele, je podíl předmětem jejich společného jmění). Tak tomu bude zejména, pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného. Samotná skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze o „společném užívání“, aniž by cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje vznik jejich spoluvlastnictví (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001).
Závěr o tom, zda mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z osob podílejících se na vzniku stavby, je věcí úvahy soudů nižších stupňů. Tato úvaha vychází z jedinečných a konkrétních skutkových okolností případu a je třeba při této úvaze zohlednit veškeré relevantní okolnosti projednávané věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011). Dovolací soud by mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené, nezohlednily všechny významné skutečnosti či nebyly řádně odůvodněny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2428/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3082/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2117/2015).
Je třeba zdůraznit, že četná judikatura ohledně posuzované otázky řeší věci, které zpravidla nejsou skutkově zcela totožné, a to, co v jedné věci významné není, může být vzhledem k dalším okolnostem významné v jiné věci, a naopak. Nelze tedy bez dalšího vytrhovat z komplexu relevantních skutečností jednu či několik a činit z nich závěry o odklonu od dosavadní judikatury.
V projednávané věci odvolací soud řádně vysvětlil, proč dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou spoluvlastnictví k pozemní komunikaci a parkovišti nevzniklo. Dovolací soud nepovažuje tuto úvahu za zjevně nepřiměřenou. V posuzované věci je přitom nutno přihlédnout k níže uvedenému:
1) smlouva o vybudování inženýrských sítí ze dne 7. 6. 2000
Ve vztahu ke stavbě účelové komunikace a parkoviště (na rozdíl od inženýrských sítí) smlouva o spoluvlastnickém vztahu nehovoří. Stranám nic nebránilo, pokud by takovou vůli měly, zakomponovat do smlouvy údaje o ideálních spoluvlastnických podílech na účelové komunikaci a parkovišti jinak dostatečně vymezených označením pozemků, na nichž se nacházely.
Ze smlouvy dále vyplynulo, že jednotlivé inženýrské sítě byly přesně popsány včetně jejich délky a vymezení jejich vedení mezi jednotlivými body a rozlišovaly se sítě ve výlučném vlastnictví žalované, ve výlučném vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně a v podílovém spoluvlastnictví žalované a právní předchůdkyně žalobkyně.
Žalovaná rovněž řešila přístup ke komplexu „Vodní ráj“, což vyústilo v uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene ze dne 29. 9. 2000 a dohody o odstoupení od této smlouvy ze dne 5. 10. 2000. Pokud by parkoviště a účelová komunikace byly výstavbou nabyty do spoluvlastnictví, bez dalšího by je mohla spoluužívat bez zřízení věcného břemene.
2) faktické nakládání žalobkyně s pozemkem i parkovištěm a komunikací jako s výlučným vlastnictvím
Ve prospěch závěru, že stavbu účelové komunikace a parkoviště na sporném pozemku nenabyla jejich výstavbou žalovaná do spoluvlastnictví, svědčí rovněž kupní smlouva ze dne 10. 11. 2008. Z této smlouvy plyne, že sporný pozemek byl geometrickým plánem rozdělen, oddělené části pozemku bylo přiděleno nové parcelní číslo, a právě tato část byla prodána právní předchůdkyní žalobkyně (prodávající) statutárnímu městu Jihlava (kupující) výslovně včetně stavby parkoviště a stavby komunikace. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy nejen s pozemkem, ale též se stavbou parkoviště a účelové komunikace na něm se nacházející, nakládala jako se svým výlučným vlastnictvím.
3) veřejně přístupné parkoviště a účelová komunikace
Již v rozsudku ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že zřídí-li vlastník pozemku účelovou komunikaci anebo souhlasí-li, byť i konkludentně, s jejím zřízením (aniž by šlo o komunikaci v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu), stává se tato komunikace veřejně přístupnou a vztahuje se na ni nadále obecné užívání pozemní komunikace. Soukromá práva vlastníka jsou v tomto případě omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace.
V projednávané věci je zjevné, že žalobkyně, jakož i její právní předchůdkyně, souhlasila se zřízením účelové komunikace a parkoviště na svém pozemku. Stavba komunikace a parkoviště byla prováděná současně jak pro účely přístupu k žalobkyní plánovanému obchodnímu centru, tak pro účely přístupu k „Vodnímu ráji“. Za takové situace je třeba stavbu účelové komunikace včetně parkoviště, přestože je ve vlastnictví soukromé osoby, považovat za veřejně přístupnou, jíž je možno každým užívat bezplatně, což lze dovodit ze zákona č.13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). Podle §19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích platí, že v mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny, pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak, uživatel se musí přizpůsobit stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu dotčené pozemní komunikace.
Žalovaná tedy mohla pozemní komunikaci i parkoviště užívat na základě obecného užívání v souladu se zákonem o pozemních komunikacích.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že na rozdíl od stavby parkoviště a účelové komunikace se ve smlouvě o vybudování inženýrských sítí výslovně hovoří o vlastnických a spoluvlastnických poměrech k jednotlivým inženýrským sítím a vůli stran lze z tohoto písemného projevu jednoznačně zjistit; ve vztahu k inženýrským sítím se účastníci ještě před jejich vybudováním dohodli na spoluvlastnictví k nim.
Z uvedeného plyne, že pokud odvolací soud uzavřel, že spoluvlastnictví žalobkyně a žalované k parkovišti a účelové komunikaci nevzniklo, nejsou jeho úvahy zjevně nepřiměřené a odvolací soud se ve svých závěrech neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud tedy dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 3. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu