ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.764.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 764/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. Ivo Šotka , se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, insolvenčního správce dlužníka I. Č., bytem v D. n. B., Z. 65, zastoupeného Mgr. Richardem Fromerem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti žalovanému Mgr. Ing. Petru Konečnému , se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, správci konkurzní podstaty úpadce M. J., bytem v D. n. B., Z. 148, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 Cm 84/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2010, č. j. 9 Cmo 139/2009-329, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení 6 120,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce Mgr. Richarda Frommera.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. června 2009, č. j. 40 Cm 84/2003-186, ve výroku I. rozhodl tak, že vyloučil z konkursní podstaty úpadce M. J., bytem v D. n. B., Z. 148, rodinný dům č. p. 65 nacházející se na pozemku parc. č. 58/1 a rozestavěnou jinou stavbu nacházející se na pozemku parc. č. 58/2, to vše v katastrálním území D. n. B., zapsané na listu vlastnictví č. 305 u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc. Ve výroku II. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. října 2010, č. j. 9 Cmo 139/2009-329, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Nalézací soudy shodně dospěly k závěru, že žaloba na vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty je důvodná, protože v důsledku stavební činnosti dlužnice I. Č. došlo k zániku stavby (předmětného rodinného domu původně ve vlastnictví žalovaného) jako věci v právním slova smyslu, neboť již nebyla patrná dispozice prvního nadzemního podlaží. I. Č. se stala vlastnicí nově vzniklé stavby (rodinného domu) a rozestavěné jiné stavby.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které podle jeho obsahu považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen “o. s. ř.“) a ve kterém uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., dále zatížení řízení vadou, která mohla mít za důsledek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a námitku, že skutková zjištění, ze kterých nalézací soudy vycházely, nemají oporu v provedeném dokazování podle §241a odst. 3 o. s. ř. Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v posouzení, ,,při jakém stupni zbourání stavby nemovitá věc zaniká, respektive kdy lze ještě považovat stavbu za nemovitou věc a kdy už ne, případně kdy lze považovat dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží za takové, že lze považovat stavbu ještě za nemovitou věc a kdy je stav takový, že se jedná o zánik věci.“ Měl za to, že podle provedených důkazů nedošlo nikdy k zániku nemovitosti, nýbrž pouze k její přístavbě, přestavbě či opravě. Uvedl, že zánik nemovitosti je v dané věci pouze fingován z důvodu zkrácení zástavního věřitele, jehož právo zaniká spolu se zánikem stavby.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že je nepovažuje za přípustné vzhledem k absenci otázky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Poukazuje na to, že dovolatel polemizuje pouze se zjištěními nalézacích soudů týkajícími se skutkového stavu věci. Upozornil na to, že se dovolací soud ve své praxi již otázkou zániku stavby zabýval. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností, ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Z tohoto důvodu nemohl dovolací soud přihlédnout k dovolatelem tvrzeným vadám řízení a tvrzeným pochybením odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu, který se podle něj neopíral o provedené důkazy, čímž měl odvolací soud dojít k nesprávnému závěru o zániku stavby.
Správnost právních závěrů nalézacích soudů tak mohl dovolací soud posoudit výhradně na základě jimi učiněných skutkových zjištění.
Vlastnické právo zaniká buď absolutně v důsledku zániku věci, nebo relativně tak, že věc přejde do vlastnictví jiné osoby.
Stavba jako samostatný předmět právních vztahů (jako věc v právním smyslu) vzniká v okamžiku, v němž je vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 5470). K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1008).
Uvedené pravidlo se obdobně uplatní při posouzení zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na místě – základech
– původní stavby je v této souvislosti nerozhodný (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 280 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz; dále také např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 689).
Vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s projeveným úmyslem mít ji pro sebe (stavebník). Komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení, resp. obdobný akt podle stavebního zákona, není samo o sobě rozhodné (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1536; dále také např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 678)
Dovolací soud je v daném případě vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, a potud z nich vycházel. Otázka zásadního právního významu vymezená dovolatelem již byla vyřešena v praxi dovolacího soudu (viz výše), a nemůže tedy založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Protože zákon nedefinuje okamžik zániku stavby jako věci v právním slova smyslu, je toto posouzení dáno na úvaze nalézacího soudu, která musí vycházet z výše uvedených pravidel a přihlédnout ke všem okolnostem individuálního případu. Dovolací soud by mohl takovou úvahu zpochybnit pouze v případě, že by byla zjevně nepřiměřená.
Takový závěr však v řešené věci nelze přijmout. Nalézací soudy provedly ve věci dokazování včetně znaleckého posudku soudního znalce z oboru stavebnictví a správně vycházely při právním posouzení zániku stavby ze závěrů přijatých ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že původní rodinný dům byl po zjištění narušeného nosného zdiva odstraněn po úroveň základových pasů a stavba byla z cca 96 % nově postavena. Ze všech šesti zdí domu č. p. 65 na pozemku parc. č. 58/1 byla nově postavena zeď označená ve znaleckém posudku č. 1 (štítová), zeď označená ve znaleckém posudku č. 2 (obvodová), zeď označená ve znaleckém posudku č. 3 (příčně nosná, vnitřní), zeď označená ve znaleckém posudku č. 4 (příčně nosná) a zeď označená ve znaleckém posudku č. 6 (zeď zadní obvodová), přičemž původní je pouze zeď, označená ve znaleckém posudku č. 5 (zeď štítová); minimálně 87,57 % zdiva nosných konstrukcí původního domu č. p. 65 bylo odstraněno a nahrazeno zdivem novým.
Jestliže odvolací soud uzavřel, že s ohledem na tento rozsah destrukce obvodových zdí a odstranění i jedné zdi vnitřní již původní dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží nebylo seznatelné, a tudíž původní stavba jako věc v právním smyslu zanikla, nelze jeho závěru nic vytknout, nadto v rovině úvahy založené na zjevné nepřiměřenosti.
Ostatně obsahem dovolání je především kritika skutkových zjištění nalézacích soudů.
Pokud má dovolatel za to, že z provedených důkazů není možné přijmout skutkové zjištění, na základě kterého by bylo možné konstatovat, že došlo k zániku stavby, upozorňuje znovu dovolací soud, že v dovolání přípustném podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Rovněž tak nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož naplnění spatřoval dovolatel mimo jiné v postupu znalce při zpracování znaleckého posudku. Doplnění dovolání žalovaného ze dne 26. ledna 2011 vůbec obsahuje převážně skutečnosti, které by mohly založit důvodnost dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř., přičemž tyto důvody
– jak bylo uvedeno výše – v řešené věci nelze uplatnit a dovolací soud se jimi nemohl zabývat.
Dovolatel v dovolání také uvedl, že I. Č. zbourala původní stavbu a postavila novou za účelem zkrácení zástavních věřitelů, když původní stavba byla zatížena zástavním právem. V řízení však nebylo prokázáno, že by vyvíjela svou stavební činnost v úmyslu zkrátit zástavní věřitele. Zástavní právo tak zánikem stavby (zástavy) zaniklo podle §170 odst. 1 písm. b) obč. zák. Ostatně v této souvislosti dovolatel žádnou právní otázku neformuluje.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce
4 500,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §8 vyhlášky (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 %)), přičemž součástí nákladů řízení je i náhrada hotových výdajů ve výši 600,- Kč za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení a vyjádření žalobce k dovolání žalovaného) podle §11 odst. 1 písm. a), k), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobci dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % ve smyslu §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 1 020,- Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení na tak činí 6 120,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 6 120,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozsudkem, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. října 2012
JUDr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu