ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2093.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2093/2021-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně YUSUFELI, s. r. o. , se sídlem v Ostravě – Porubě, Jana Šoupala 1597/3, IČO: 28563131, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalovanému J. R. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Karin Poncza Hadwigerovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Příčná 327/1, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 109 C 449/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. ledna 2021, č. j. 71 Co 274/2020-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Nastise, advokáta se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2020, č. j. 109 C 449/2019-50, rozhodl, že žalovaný je povinen vyklidit pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. e. XY, a pozemek parc. č. XY, v katastrálním území XY, „pro obec“ XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2021, č. j. 71 Co 274/2020-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně je zde otázka, jež je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Žalovaný nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, k nimž tento dospěl v řízení, jehož výsledkem je rozsudek ze dne 2. 6. 2003, č. j. 11 Cm 158/97-142, tj. exekuční titul, na základě něhož je vedeno soudním exekutorem JUDr. Milanem Suchánkem, Exekutorský úřad Praha 9, exekuční řízení pod sp. zn. 085 EX 1336/06. Rovněž namítá, že mu uvedené rozhodnutí nebylo doručeno. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci, neboť soudy nižších instancí nedostatečně zkoumaly vztah žalovaného k předmětným nemovitostem, které dovolatel považuje za svůj domov. Rozhodnutími soudu prvního stupně a odvolacího soudu tak bylo podle názoru žalovaného zasaženo do jeho Ústavou zaručeného práva na bydlení. Dále oba soudy měly zkoumat, zda není vyklizení předmětných nemovitostí v rozporu s dobrými mravy, zohlednit věk žalovaného a zabývat se otázkou náhradního bydlení pro žalovaného. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že dovolání není důvodné a není v něm dostatečně vymezena otázka přípustnosti dovolání. V této souvislosti odkázala na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se problematice vymezení otázky přípustnosti věnují. Průběh soudního řízení vedeného odvolacím soudem pod sp. zn. 11 Cm 158/97 nemá podle žalobkyně na spor mezi účastníky žádný vliv, neboť řízení skončilo pravomocným rozhodnutím. Námitka rozporu s dobrými mravy byla vznesena až po koncentraci řízení a jako taková je v dovolacím řízení nepřípustná. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, popř. zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit náklady dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalovaný v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel pouze bez bližší konkretizace ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Uplatňuje tak dva předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 1955/2020 (obě dostupné na www.nsoud.cz )]. Ve vztahu k žádnému z uplatněných kritérii přípustnosti dovolání pak dovolání samotné neobsahuje odkaz ani na jediné rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž by mohlo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, tím méně pak odkaz na vícero rozhodnutí dovolacího soudu, která by řešila určitou právní otázku odlišně, tj. rozporně v samotné judikatuře Nejvyššího soudu.
Dovolatel rovněž neformuluje žádnou konkrétní otázku hmotného práva, kterou by se měl dovolací soud zabývat, a tato ani nevyplývá z obsahu dovolání. Za řádné vymezení otázky přípustnosti dovolání přitom rozhodně nelze považovat pouhé námitky dovolatele, jimiž zpochybňuje svou povinnost vyplývající z exekučního titulu vydaného v jiném řízení, než v jakém bylo vydáno napadené rozhodnutí. To se týká i tvrzeného dopadu do práva na bydlení, neboť pokud žalovaný není vlastníkem příslušných nemovitostí a nemá ani právní titul k jejich užívání, nemůže být zásahem do jeho práva na bydlení okolnost, že tyto nemovitosti musí vyklidit a předat jejich vlastníkovi. Dovolací soud se proto nemohl dovoláním žalovaného po věcné stránce vůbec zabývat, neboť toto dovolání trpí vadami, pro které je byl nucen bez dalšího odmítnout. Proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 10. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu