ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.213.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 213/2021-515
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) P. B. , narozeného XY, bytem v XY, b) V. B. , narozeného XY, bytem v XY, c) Z. L. , narozené XY, bytem v XY, d) B. B. , narozeného XY, bytem v XY, a e) M. Š. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Ivanou Šlehoferovou, advokátkou se sídlem v Kralupech nad Vltavou, nám. J. Seiferta 238, proti žalované Závlahy Vltava III, spol. s r.o. , se sídlem v Mratíně, Kostelecká 131, IČO 62956418, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o určení výše náhrady a o zaplacení 781 459 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 56/2016, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. července 2020, č. j. 27 Co 35/2019-419, takto:
I. Dovolací řízení se ve vztahu k dovolání žalobců b) – e) zastavuje .
II. Dovolání žalobce a) se odmítá .
III. Žalobce a) je povinen ve vztahu k dovolání žalobce a) nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 6 872,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28.
IV. Žalovaná nemá vůči žalobcům b) – e) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V. Dovolání žalované se odmítá .
VI. Žalobci a) – e) nemají ve vztahu k dovolání žalované vůči žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2018, č. j. 8 C 56/2016-144, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 20. 8. 2018, č. j. 8 C 56/2016-180, zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali určení výše náhrady za jeden rok užívání pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY ve výši 189 521 Kč, a určení výše náhrady za jeden rok užívání pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY ve výši 75 631 Kč, a to z titulu omezení vlastnického práva žalobců vodním dílem ve vlastnictví žalovaného (výrok I). Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 207 960,50 Kč s příslušenstvím, žalobci b) částku 207 960,50 Kč s příslušenstvím, žalobkyni c) částku 69 321 Kč s příslušenstvím, žalobci d) částku 69 321 Kč s příslušenstvím, a žalobci e) částku 228 893 Kč s příslušenstvím (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III) a o nákladech řízení státu (doplňující usnesení).
K odvolání žalobců a žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 7. 2020, č. j. 27 Co 35/2019-419, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II změnil tak, že zamítl žalobu, v níž se žalobce a) po žalované domáhal zaplacení částky 106 811,75 Kč s příslušenstvím, žalobce b) částky 106 811,75 Kč s příslušenstvím, žalobkyně c) částky 35 604,75 Kč s příslušenstvím, žalobce d) částky 35 604,75 Kč s příslušenstvím a žalobce e) částky 121 253 Kč s příslušenstvím; ve zbývajícím rozsahu, v němž se žalobce a) po žalované domáhal zaplacení částky 101 148,75 Kč s příslušenstvím, žalobce b) částky 101 148,75 Kč s příslušenstvím, žalobkyně c) částky 33 716,25 Kč s příslušenstvím, žalobce d) částky 33 716,25 Kč s příslušenstvím, a žalobce e) částky 107 640 Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–VII).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci i žalovaná.
Žalobci své dovolání považují za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolací soud se zároveň v průběhu řízení dopustil několika procesních chyb, přičemž se jednalo o natolik zásadní vady řízení, v nichž je třeba spatřovat porušení práva žalobců na spravedlivý proces, a takové vady obstojí i jako samostatný dovolací důvod; konkrétně se jednalo o četná pochybení při dokazování.
1) Žalobci namítají, že odvolací soud nevycházel z konstantní judikatury dovolacího soudu, podle které se výše náhrady za omezení vlastnického práva vodním dílem ve smyslu §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“) posuzuje jako otázka právní a určení její výše nemůže být svěřeno výhradně znalci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016), přičemž odvolací soud vyšel pouze z ceny stanovené znalcem. S ohledem na obsah výpovědi znalce při jednání před odvolacím soudem mají žalobci za to, že odpovědi znalce na dotazy soudu překročily meze odborného posouzení, a zasáhly tak do rozhodování soudu tím, že předložily přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout, což je v rozporu s ústavní judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07).
2) Odvolací soud navíc při rozhodnutí o výši náhrady dostatečně nevyložil, o které důkazy opřel svá zjištění, resp. je opřel jen o výslech znalce, čímž se dopustil souhrnného zjištění, což je v rozporu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 336/2000).
3) Dále žalobci namítají, že před jednáním před odvolacím soudem dne 2. 7. 2020 neobdrželi znalecký posudek Ing. Kreteka, který byl navíc zpracován až dne 1. 7. 2020. Žalobci se tak nemohli řádně seznámit s obsahem tohoto znaleckého posudku a vyjádřit se k němu a na soudním jednání dne 2. 7. 2020 neměli k dispozici aktualizovaný znalecký posudek a nevěděli tak, co bude předmětem jednání; především nevěděli o výslechu daného znalce, v důsledku čehož nemohli řádně reagovat a pokládat otázky.
4) Žalobci také namítají, že nebyli přítomni (na rozdíl od žalované) a ani předvoláni k místnímu šetření znalce dne 7. 5. 2019 za účelem zpracování znaleckého posudku objednaného žalovanou i uloženého soudem, a neměli tak možnost se vyjadřovat k získávání podkladů pro znalecký posudek na místě samém, v důsledku čehož došlo k chybnému stanovení výsledné ceny pozemku ve znaleckém posudku, neboť znalec nesprávně zatřídil závlahovou vodní nádrž podle zákona č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, a nikoliv podle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (dále jen „vodní zákon“), jehož výsledkem byla cena rovnající se ceně orné půdy, nikoliv cena odpovídající ceně stavebního pozemku. Pokud by žalobci byli místnímu šetření přítomni, dokázali by tyto rozhodující skutečnosti znalci vysvětlit. Nepřítomnost při místním šetření znalce lze v souladu s judikaturou srovnat se znemožněním vyjádřit se k prováděnému důkazu (nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 1012/07), přičemž znalecký posudek žalobci navíc neobdrželi ani včas před samotným soudním jednáním (viz výše). Cena obvyklá byla navíc znalcem značně podhodnocena, neboť byla zaměňována či ztotožňována s cenou zjištěnou podle cenových předpisů, což je v rozporu s judikaturou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016).
5) Žalobci dále namítají, že odvolací soud zcela přehlížel odborná stanoviska znaleckého ústavu I R A, spol. s r. o. ve znaleckém posudku ze dne 5. 6. 2020, který předložili žalobci, přičemž odvolací soud pochybil, když shledal tento znalecký posudek ve věci nepoužitelným. Odvolací soud tak vycházel pouze ze znaleckého posudku Ing. Kreteka předloženého žalovanou a zcela opomenul vzít v úvahu důkazy předložené žalobci (znalecký posudek znaleckého ústavu I R A, spol. s r. o.) a nedůvodně nepřijal ani znalecký posudek doc. Čihákové, čímž se dopustil nepřípustné nerovnosti v dokazování a jednal spíše podle zásady vyšetřovací, nikoliv v souladu se zásadou projednací, a tudíž i v rozporu s judikaturou; navíc tím odvolací soud porušil i zásadu rovnosti účastníků řízení, neboť jednostranně vycházel výlučně z důkazů předložených žalovanou a zcela opomenul důkazy předložené žalobci (nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2841/15), což ostatně vybočuje i ze standardů dokazování, neboť odvolací soud nevyložil, z jakého důvodu důkaz neprovedl nebo to vyložil chybně, což je opět v rozporu s judikaturou (nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2273/14, a ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013).
6) Žalobci v dovolání dále kritizují, že vodní zákon nereguluje způsob určení náhrady za omezení vlastnického práva či její charakter. Rekapitulují dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu ke způsobu určení výše náhrady, podle které je taková náhrada jednorázová (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016), a příkladem uvádí i některá hlediska, která má soud při určení výše náhrady zohledňovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016), přičemž takovýto způsob určení výše náhrady žalobci považují za nedostatečný a velmi vágní. Žalobci také namítají, že ti vlastníci pozemků, s nimiž se vlastníci vodních děl dokázali o výši náhrady dohodnout – většinou z praxe o výši nájemného – jsou oproti žalobcům ve značné výhodě, čímž dochází k nerovnému postavení vlastníků nemovitostí, přestože se jedná o shodný skutkový děj, avšak jejich právní postavení je tak v závislosti na tom, zda bude vlastník vodního díla ochoten se dohodnout či bude výši náhrady nutno řešit soudně, zcela odlišné, což je v právním státě nežádoucí. Dovolací soud by proto měl napravit nedostatečnost stávající právní úpravy a vysvětlit, jakým způsobem má být náhrada podle §59a vodního zákona určována, a tím i odstranit zmiňovanou nerovnost v postavení jednotlivých vlastníků pozemků, na nichž se nacházejí vodní díla. I z průběhu soudního řízení v této věci je zřejmé, že ani soudy ani znalci vlastně nevěděli, jak mají při určení výše náhrady postupovat; znalecké posudky určovaly cenu pozemků zcela odlišnými způsoby, přičemž tato nejednotnost přispěla rovněž k nepředvídatelnosti rozhodnutí.
Žalobci závěrem navrhují, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobců uvedla, že dovolání žalobců nesplňuje formální předpoklady přípustnosti dovolání, neboť žalobci řádně nevymezili konkrétní právní otázku, kterou by odvolací soud řešil odlišně od konkrétního rozhodnutí dovolacího soudu, případně kterou dovolací soud dosud neřešil. Žalobci neuvedli ani právní posouzení věci, které považují za nesprávné a nevyložili, v čem tuto nesprávnost spatřují; v zásadě tak polemizují s právním posouzením věci odvolacím soudem na podkladě námitek směřujících do skutkových zjištění a současně hodnotí důkazy podle svého přesvědčení a na základě toho formulují skutková zjištění, která se však neshodují se skutkovými zjištěními, z nichž vycházel odvolací soud. Žalobci tak v dovolání spíše polemizují se skutkovými závěry, což však nezakládá přípustnost dovolání, případně brojí proti procesnímu postupu odvolacího soudu, přičemž se žalovaná domnívá, že v tomto případě nelze uvažovat o natolik zásadním procesním pochybení, které by mělo představovat důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. K námitkám žalobců týkajících se znaleckého posudku Ing. Kreteka, ze kterého odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel, žalovaná uvádí, že nelze napadat postup soudu, který z více znaleckých posudků vybere jeden a na něm pak založí své právní závěry, neboť se jedná opět o polemizování se skutkovými závěry. Co se týče nezaslání znaleckého posudku Ing. Kreteka žalobcům před jednáním, žalovaná uvádí, že znalec vypracoval pouze jeden znalecký posudek, a to ze dne 14. 3. 2020, ke kterému se žalobci obsáhle písemně vyjadřovali; k žádnému zkrácení na procesních právech žalobců tudíž dojít nemohlo. Ohledně další námitky žalobců, a sice že nebyli přizvání k místnímu šetření prováděnému znalcem, žalovaná uvádí, že smysl jednání na místě samém není v tom, aby účastníci přesvědčovali znalce, jakým způsobem má ocenění provést, nýbrž jen to, aby jej provedli po místě, případně mu poskytli listiny či informace; posouzení je však výhradně na znalci. Námitky žalobců současně cílí na přesvědčivost znaleckého posudku Ing. Kreteka, což však nepodléhá přezkumu dovolacím soudem. Navíc nedošlo ani k žádnému upřednostnění znaleckého posudku předloženého pouze jednou ze stran, neboť znalecký posudek Ing. Kreteka ze dne 14. 3. 2020, ze kterého odvolací soud vycházel, si nechal zpracovat sám odvolací soud. Ani kritika ustanovení §59a vodního zákona není pro dovolací řízení relevantní. Co se týče otázky předkládané žalobci jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, žalovaná namítá, že žalobci neuvádí, jakým způsobem by tedy měl Nejvyšší soud tuto otázku vyřešit, ačkoliv je to podstatná část vymezení přípustnosti dovolání, a navíc má za to, že tato otázka byla již v rozhodovací praxi vyřešena, a to mimo jiné rozhodnutími, na něž odkazují sami žalobci (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2880/2016 a sp. zn. 28 Cdo 5820/2016), která právě stanovují způsob určení výše náhrady, po kterém žalobci volají. Otázku skutečně neřešenou pak předkládá žalovaná ve svém dovolání.
Žalovaná dovoláním napadla rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzující části výroku II a ve výroku III. Dovolání považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále na vyřešení otázky hmotného práva, kterou dovolací soud dosud ve své rozhodovací praxi neřešil, a pak také na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
1) Žalovaná v dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce určení výše náhrady za omezení vlastnického práva, přičemž – přestože se jedná o otázku právní, nikoliv skutkovou – své závěry o výši náhrady založil výhradně na závěrech znaleckého posudku Ing. Kreteka, aniž by skutečně přihlédl ke všem okolnostem případu, což je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016, a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016). Pokud odvolací soud pouze vyjmenoval některá hlediska či okolnosti, ke kterým při určení výše náhrady přihlédl, nelze jeho právní úvahu považovat za úplnou a přezkoumatelnou, když jeho rozhodnutí fakticky spočívá výhradně na závěrech znaleckého posudku Ing. Kreteka. Odvolací soud své rozhodnutí podle žalované rovněž založil na premise, že by se výše náhrady měla přibližovat až obvyklé ceně nemovitostí a následně přiznal náhradu v takovéto výši, což žalovaná považuje za nesprávné, neboť odvolací soud nevzal v úvahu, že vlastnické právo k pozemkům nadále zůstává žalobcům zachováno. O náhradě ve výši odpovídající hodnotě pozemku by bylo možné uvažovat pouze v případě vyvlastnění, nicméně náhrada podle §59a vodního zákona s vyvlastněním srovnatelná není, a proto žalovaná považuje takovéto určení náhrady odvolacím soudem za krajně nespravedlivé. Odvolací soud navíc nezohlednil životnost vodního díla, přičemž je možné, že po skončení životnosti vodního díla bude vlastnické právo obnoveno do plného rozsahu, a žalobci tak budou značně zvýhodněni tím, že obdrželi náhradu za omezení vlastnického práva ve výši obvyklé ceny pozemků.
2) Žalovaná dále uvádí, že odvolací soud své rozhodnutí založil na v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené otázce, a sice zda má soud při určení výše náhrady podle §59a vodního zákona vycházet ze znaleckého posudku z hlediska použité metody ocenění, když vodní zákon hovoří o vzniku služebnosti, avšak znalec z ocenění služebnosti nevychází. Úvaha odvolacího soudu o výši náhrady v plné hodnotě pozemku je tak podle žalované nesprávná, neboť popírá smysl §59a vodního zákona, který předpokládá pouze vznik zákonné služebnosti, tudíž i při určení výše náhrady je podle žalované třeba vycházet z hodnoty této služebnosti (konkrétně z její hodnoty určené podle §16b zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku), a nikoliv z hodnoty celého pozemku, neboť mezi těmito hodnotami je zásadní rozdíl. Odvolací soud tak výši náhrady určil nesprávně, když své rozhodnutí založil na závěrech znaleckého posudku Ing. Kreteka, který vycházel z obvyklé ceny pozemku, nikoliv z hodnoty služebnosti.
3) Nakonec žalovaná namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce nákladů řízení (konkrétně např. s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013, nebo ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 399/2016), neboť odvolací soud nesprávně na daný případ aplikoval §142 odst. 3 o. s. ř.
Závěrem žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalované nevyjádřili.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalobců:
Dovolací soud v prvé řadě podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil dovolací řízení ve vztahu k dovolání žalobců b) – e), neboť ani na základě výzvy dovolacího soudu nebyl ze strany těchto účastníků zaplacen soudní poplatek za podané dovolání.
Dovolací soud se proto zabýval dovoláním žalobců pouze ve vztahu k žalobci a), přičemž dospěl k závěru, že dovolání žalobce a) není přípustné.
Co se týče dovolání proti potvrzujícímu výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, zde dovolací soud pouze konstatuje, že v dovolání žalobce se k této části řízení týkající se návrhu na určení výše náhrady za jeden rok užívání předmětných pozemků nevztahuje žádná dovolací argumentace. Touto částí řízení se proto dovolací soud ve svém přezkumu nemohl zabývat, neboť ze strany žalobců nebyly splněny formální požadavky na obsah dovolání, zejména nebyla ve vztahu k této části řízení vymezena přípustnost dovolání, ani rozebrány důvody dovolání; dovolání proto musel dovolací soud ohledně potvrzujícího výroku I bez dalšího odmítnout. Ostatní dovolací námitky žalobců se pak vztahovaly již k části řízení o zaplacení; s těmi se dovolací soud vypořádal níže, nicméně se závěrem, že žádná z těchto námitek přípustnost dovolání nezakládá.
1) Žalobce a) namítá, že odvolací soud při určení výše náhrady za omezení vlastnického práva podle §59a vodního zákona vycházel pouze ze znaleckého posudku, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odpovědi znalce navíc překročily meze odborného posouzení a v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu zasáhly do rozhodování odvolacího soudu.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud při určení výše náhrady za omezení vlastnického práva postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud sice v rámci své ustálené rozhodovací praxe setrvale akcentuje, že určení přiměřené kompenzace za restrikci vlastnického práva nepředstavuje otázku skutkovou, nýbrž otázku právní [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3012/2012, potažmo rozsudek ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1425/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )], jejíž řešení znalci nepřísluší [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, nebo rozsudek ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4229/2008 (dostupné na www.nsoud.cz )], neboť právní posouzení věci náleží výhradně soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2422/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )]. To nicméně neznamená, že soud nemůže v návaznosti na zjištěné skutkové okolnosti a při zohlednění veškerých pro daný případ relevantních kritérií v rámci svých úvah uplatnit coby východisko též znalecké posouzení hodnoty pozemku či zjištění obvyklého nájemného; nemůže ovšem určení výše náhrady přenechat bezvýhradně znalci [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
O takový případ nicméně v projednávané věci bez jakýchkoliv pochyb nešlo. Odvolací soud nejprve zopakoval a doplnil dokazování znaleckými posudky, a to jak již vypracovanými v rámci řízení před soudem prvního stupně, tak novými znaleckými posudky. Také konstruoval vlastní právní úvahu ohledně účelu náhrady podle §59a vodního zákona, přičemž konstatoval, že vztah odlišných vlastníků vodního díla a pozemku, na němž se takové vodní dílo nachází, je v podstatě trvalý, a trvalé je proto i zatížení dotčeného pozemku. Zatížení pozemku je s ohledem na jeho povahu fakticky absolutní, neboť vlastníku pozemku zůstává pouze holé vlastnictví, bez možnosti jakéhokoliv jiného využití daného pozemku. Odvolací soud se zmínil i o možnosti prodeje takového pozemku, přičemž uvedl, že takové pozemky jsou běžně neprodejné, neboť jediným reálně možným zájemcem o koupi takového pozemku je pouze vlastník předmětného vodního díla. Omezení vlastnického práva tedy odvolací soud shledal natolik zásadním, že by se proto podle něj měla výše náhrady za toto zákonné věcné břemeno „přibližovat až obvyklé ceně pozemku“ (viz bod 20. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Na základě této vlastní úvahy pak odvolací soud zvolil z předložených znaleckých posudků ten, který nejlépe odpovídal jeho záměru určit výši náhrady právě na základě stanovení obvyklé ceny nemovitostí, přičemž jako nejvhodnější se mu jevil znalecký posudek Ing. Kreteka, který nechal odvolací soud následně doplnit (viz bod 22. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Znalec následně stanovil obvyklou cenu pozemků, z níž následně odvolací soud vycházel při vyčíslení náhrady přiznané jednotlivým žalobcům s ohledem na výši jejich podílů na zatížených nemovitostech.
Není tedy pravda, že by odvolací soud bez dalšího převzal závěry znaleckého posudku, nýbrž na základě svých úvah zvolil s ohledem na intenzitu omezení vlastnického práva jako nejpřiléhavější řešení, aby výše náhrady odpovídala obvyklé ceně takto zatížených nemovitostí, a teprve poté si za tímto účelem nechal vypracovat doplnění znaleckého posudku, v němž mu znalec cenu obvyklou pro tento konkrétní případ vyčíslil. Nelze přitom klást k tíži odvolacímu soudu, že tuto částku stanovenou znalcem následně převzal do svého rozhodnutí již o konkrétní výši náhrady jednotlivých žalobců, neboť právě za tímto účelem (protože soud nemá odborné znalosti z oblasti oceňování nemovitostí, aby si mohl tuto částku zjistit sám) byl znalecký posudek zadáván.
Odvolací soud se tak od citované rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a nelze hovořit ani o překročení mezí odborného posouzení znalcem, když si soud způsob určení výše náhrady nejprve zvolil sám a teprve pak zadal znalci, co po něm požaduje vyčíslit, nikoliv že by bez jakékoliv podrobnější úvahy odvolací soud pouze převzal závěry jednoho ze znaleckých posudků předloženého některým z účastníků.
2) Žalobci namítají, že odvolací soud dostatečně nevyložil, o které důkazy opřel svá zjištění a z čeho při určení výše náhrady za omezení vlastnického práva vycházel; resp. své závěry opřel pouze o výslech znalce.
Tato námitka také nezakládá přípustnost dovolání.
Jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud nejprve předestřel svou úvahu o způsobu určení výše náhrady za omezení vlastnického práva, která by se podle něj měla blížit v daném individuálním případě obvyklé ceně takto zatížených pozemků. Rovněž zopakoval a doplnil dokazování o nové znalecké posudky a následně velmi podrobně vysvětlil, z jakých důvodů závěry některých z nich neshledal pro daný případ použitelnými, a proč naopak jako východisko zvolil znalecký posudek Ing. Kreteka, který nechal následně doplnit (viz podrobné zdůvodnění v bodech 15–23 rozsudku odvolacího soudu); pochopitelně odvolací soud vycházel rovněž z obsahu výpovědi znalce při jednání. Znalecký posudek Ing. Kreteka odvolací soud rovněž kriticky hodnotil, když uvedl, že některé z kritérií použitých znalcem nakonec pro své rozhodnutí nepoužil a vysvětlil proč (viz bod 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Dovolací soud také nejprve podotýká, že tato dovolací námitka žalobců si protiřečí, pokud žalobci současně uvádějí, že odvolací soud vůbec nevysvětlil, jaké důkazy pro své rozhodnutí použil či z nich vycházel, a zároveň že svá zjištění opíral pouze o výslech znalce. Nicméně, i kdyby některá z těchto námitek byla důvodná (jako že není), jednalo by se o vadu dokazování – tedy vadu řízení, ke které by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což však v tomto případě splněno nebylo.
3) Dále žalobci namítají, že před jednáním neobdrželi znalecký posudek Ing. Kreteka, tudíž se s jeho obsahem nemohli dopředu řádně seznámit a vyjádřit se k němu, případně adekvátně reagovat na výslech znalce a pokládat mu otázky.
Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud v tomto směru nikterak nepochybil.
Podle §127 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce se může soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.
Z citovaného ustanovení plyne, že primárním způsobem podání znaleckého posudku je ústní forma, tedy výslech znalce při soudním jednání, přičemž soud může (a v drtivé většině případů tomu tak je) znalci uložit, aby znalecký posudek vypracoval i písemně. Není tedy vadou řízení či pochybením odvolacího soudu, že znalecký posudek (resp. se jednalo o doplnění znaleckého posudku) nebyl žalobcům zaslán v dostatečném předstihu před jednáním, neboť znalecký posudek má být podle zákona primárně podáván ústní formou.
A i kdyby se mělo jednat o námitku důvodnou (jako že se ani v tomto případě nejedná), šlo by opět pouze o případnou vadu řízení, ke které by však dovolací soud přihlížel jen za předpokladu, že by dovolání žalobců bylo přípustné z jiného důvodu (opět §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Žalobci navíc tuto námitku uplatňují až v rámci dovolání, ale při jednání, které se konalo dne 2. 7. 2020 podle protokolu (č. l. 400) žalobci žádné výhrady k tomuto postupu odvolacího soudu neměli.
4) Žalobci také namítají, že nebyli přítomni a ani předvoláni k místnímu šetření znalce, a neměli tak možnost vyjadřovat se k získávání podkladů pro znalecký posudek na místě samém, v důsledku čehož došlo k chybnému stanovení výsledné ceny obvyklé předmětných pozemků; nepřítomnost žalobců při místním šetření lze tak srovnávat s nemožností vyjádřit se k provedenému důkazu.
Ani tato další námitka žalobců nezakládá přípustnost dovolání, neboť se opět jedná pouze o případnou vadu řízení. A i kdyby se jednalo o námitku důvodnou, mohl by k ní s ohledem na §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. dovolací soud přihlížet pouze v případě přípustného dovolání, což však v tomto případě splněno nebylo.
Navíc dovolací soud zdůrazňuje, že i kdyby žalobci místnímu šetření znalce přítomni byli, v žádném případě by nebylo přípustné, aby znalci „podsouvali“, jakým způsobem má znalecký posudek vypracovat, resp. na základě čeho má stanovit obvyklou cenu předmětných nemovitostí. K tomuto se zcela přiléhavě vyjádřila žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobců, když uvedla, že smysl jednání na místě samém není v tom, aby účastníci přesvědčovali znalce, jakým způsobem má ocenění provést, nýbrž jen to, aby jej provedli po místě, případně mu poskytli listiny či informace, pokud o ně znalec požádá; posouzení je však výhradně na znalci. S těmito závěry se dovolací soud plně ztotožňuje, a ačkoliv připouští, že za určitých okolností by nepřítomnost účastníka na místním šetření vadu řízení, která by následně mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, představovat mohla, v projednávané věci o takový případ zjevně nejde. Žalobci se navíc obsáhle vyjadřovali jak k písemnému vyhotovení znaleckého posudku Ing. Kreteka, který byl zpracován mimo jiné právě na základě poznatků z tohoto místního šetření, tak měli rovněž možnost klást případné dotazy či vznášet námitky při soudním jednání a výslechu znalce. Žádné procesní pochybení odvolacího soudu zde proto dovolací soud neshledal.
Současně lze pak námitku žalobců, že znalec v důsledku nepřítomnosti žalobců na místním šetření následně ve znaleckém posudku chybně stanovil cenu obvyklou předmětných pozemků, hodnotit pouze jako nesouhlas žalobců se závěry znaleckého posudku, který odvolací soud následně použil jako východisko pro stanovení výše náhrady. Jedná se nicméně o námitku směřující do skutkových zjištění, která však předmětem dovolacího přezkumu být nemohou (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
5) Další námitkou žalobců je, že odvolací soud zcela přehlížel závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu I R A, spol. s r. o., který předložili žalobci, a zcela nedůvodně nepřijal ani znalecký posudek doc. Čihákové, a vycházel tak pouze ze znaleckého posudku Ing. Kreteka. Tím se dopustil jednak nerovnosti v dokazování z hlediska účastníků řízení, když vycházel výlučně z důkazů předložených žalovanou, a jednak nevysvětlil, z jakého důvodu ostatní důkazy neprovedl, což je v rozporu s ústavněprávní judikaturou týkající se opomenutých důkazů.
Ani tato námitka žalobců nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud postupoval při dokazování v souladu s procesními zásadami i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu.
V prvé řadě je třeba zmínit, že v dovolací argumentaci žalobců je ze strany žalobců nesprávně ztotožňována či zaměňována otázka neprovedení či opomenutí důkazu a nepoužití konkrétního provedeného důkazu jako podkladu pro rozhodnutí. V projednávané věci dovolací soud neshledal, že by odvolací soud postupoval tak, že by některý z navrhovaných důkazů opomenul (tedy vůbec se jím nezabýval). Odvolací soud jednak zopakoval dokazování znaleckými posudky zpracovanými již dříve v průběhu řízení před soudem prvního stupně, a následně zvolil jeden z nich, který se mu s ohledem na jeho právní úvahu ohledně stanovení výše přiměřené náhrady za omezení vlastnického práva jevil jako nejpřesnější či nejpřiléhavější, a dokazování pak ještě doplnil o nový znalecký posudek, resp. o doplnění znaleckého posudku Ing. Kreteka. Jak již bylo vyloženo výše u předchozích námitek žalobců, odvolací soud v bodech 15–23 napadeného rozhodnutí velmi obsáhle a podrobně vysvětlil, z jakých důvodů závěry některých znaleckých posudků pro své rozhodnutí neshledal použitelnými, a proč naopak zvolil jako východisko pro své rozhodnutí právě znalecký posudek Ing. Kreteka. Pouze z toho důvodu, že se odvolací soud rozhodl pro tento konkrétní znalecký posudek (a důvody, které jej k tomu vedly, řádně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí), který byl původně předložen ze strany žalované (nicméně následné doplnění znaleckého posudku již bylo iniciováno přímo ze strany odvolacího soudu), nelze usuzovat na nedodržení zásady rovnosti účastníků řízení z hlediska předkládaných důkazů ze strany odvolacího soudu, jak naznačují žalobci. Pokud se odvolací soud rozhodl znalecký posudek znaleckého ústavu I R A, spol. s r. o., předložený žalobci nepoužít, a současně řádně vysvětlil, z jakého důvodu dal přednost jinému znaleckému posudku, nelze jeho postupu nic vytýkat. Navíc se již jedná o hodnocení jednotlivých důkazů ze strany odvolacího soudu, které v rámci dovolacího řízení přezkoumávat nelze.
6) Nakonec žalobci v dovolání namítají, že zákon, ani ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu konkrétně nestanoví, jakým způsobem má být náhrada za omezení vlastnického práva podle §59a vodního zákona určována; tuto otázku předkládají žalobci jako v judikatuře dovolacího soudu dosud nevyřešenou. Současná právní úprava navíc umožňuje nerovné postavení vlastníků zatížených pozemků na základě toho, zda se s vlastníkem vodního díla na výši náhrady dohodnou, či o výši náhrady rozhoduje soud, přičemž výše náhrady se v těchto případech diametrálně liší.
Ani poslední námitka žalobců nezakládá přípustnost dovolání, neboť žalobci předkládaná právní otázka již byla rozhodovací praxí dovolacího soudu řešena.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že náhrada za omezení vlastnického práva má být obecně stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, kupříkladu intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době převodu vlastnického práva dotčená limitace oprávnění vlastníka existovala [srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014 (dostupný na www.nsoud.cz )], jakož i předpokládaný vliv příslušného omezení na obvyklou cenu nemovitosti [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010 (dostupný na www.nsoud.cz )] – [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Judikatura Nejvyššího soudu v těchto případech, vychází-li z toho, že je třeba zohlednit všechny okolnosti případu, nemůže mít ambice taxativním výčtem uvést všechny okolnosti, k nimž lze přihlížet, ale zpravidla poukazuje na nejčastější nebo nejvýznamnější hlediska určující rozsah náhrady. Jinak ponechává na nalézacích soudech, aby v jednotlivých případech vždy vymezily pro danou věc rozhodná kritéria s tím, že dovolací přezkum může úvahy nalézacích soudů zpochybnit pouze tehdy, jsou-li zjevně nepřiměřené, případně berou-li v potaz hlediska, která jsou pro určení výše náhrady bez významu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Uvedené závěry rozhodovací praxe pak zopakoval dovolací soud např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3581/2020 (dostupném na www.nsoud.cz ).
S ohledem na to, že určení výše náhrady za omezení vlastnického práva podle §59a vodního zákona je ponecháno v zásadě na úvaze soudu, a to vždy se zohledněním konkrétních okolností projednávaného případu, není možné, aby právní úprava, popřípadě rozhodovací praxe zavedla přesný návod či metodiku, jakým způsobem má soud dospět ke konkrétní částce představující onu přiměřenou náhradu za omezení vlastnického práva ve formě zřízení zákonného věcného břemene. Rozhodovací praxe tedy předkládá určitá základní kritéria, kterých se má soud při určení výše náhrady přidržet, přičemž samozřejmě může zohlednit i některá jiná či další kritéria. A pro to, aby závěry nalézacích soudů v rámci případného dovolacího přezkumu obstály, postačí, pokud se jejich úvahy nevymykají mezím zjevné přiměřenosti úvah vyjádřených v rozhodnutí. V projednávané věci odvolací soud řádně vysvětlil, na základě jakých kritérií a z jakých důvodů dospěl k závěru, že výše náhrady za omezení vlastnického práva má být co nejvyšší, v podstatě rovnající se výši ceny obvyklé takto zatížených pozemků, přičemž své úvahy dostatečně odůvodnil. Dovolací soud tedy neshledal, že by úvaha odvolacího soudu o výši náhrady byla zjevně nepřiměřená, a proto námitka žalobců neobstojí.
Co se týče namítané nerovnosti vlastníků pozemků, s nimiž se vlastníci vodních děl umístěných na těchto pozemcích dohodli (třeba i na nějakém periodicky se opakujícím plnění), zatímco v případě jiných vlastníků pozemků, kteří k dohodě s vlastníky vodních děl nedospěli a o výši náhrady rozhodoval soud, dovolací soud pouze uvádí, že tato námitka nemůže být žádným způsobem relevantní, neboť soudy o výši náhrady v případě soudního řešení sporu mají rozhodovat na základě zákona a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která zejména stanoví, že náhrada podle §59a vodního zákona je jednorázová [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Pokud se nicméně mimosoudně v rámci např. nájemní či jiné smlouvy účastníci dohodnou na jiném (pro vlastníky zatížených pozemků výhodnějším) plnění, dohodnout se tak v rámci smluvní volnosti pochopitelně mohou, přestože by jim v případě soudního řešení sporu takové plnění patrně přiznáno nebylo. To nicméně nemůže mít žádný vliv na rozhodování soudů, jak naznačuje žalobce.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce a) přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Dovolání žalované
Dovolací soud nejprve posoudil dovolání žalované ve vztahu k nárokům přiznaným odvolacím soudem jednotlivým žalobcům a dospěl k závěru, že dovolání žalované vůči žalobkyni c) a žalobci d) není objektivně přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. S ohledem na to, že jak žalobkyni c), tak i žalobci d) byla odvolacím soudem přiznána (potvrzena) částka ve výši 33 716,25 Kč, a žalovaná podaným dovoláním ve vztahu k těmto žalobcům brojí právě proti těmto částem výroku rozsudku odvolacího soudu, nezbylo dovolacímu soudu než dovolání žalované vůči těmto dvěma žalobcům podle §243c odst. 1 o. s. ř. bez dalšího odmítnout pro nesplnění bagatelní hranice pro podání dovolání.
Dovolací soud se tak konkrétními dovolacími námitkami žalované zabýval pouze ve vztahu k nárokům přiznaným (potvrzeným) odvolacím soudem žalobcům a), b) a e), přičemž dospěl k závěru, že ani zde není dovolání žalované přípustné.
1) Žalovaná namítá, že odvolací soud při určení výše náhrady za omezení vlastnického práva podle §59a vodního zákona vycházel pouze ze znaleckého posudku, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Výše náhrady odpovídající ceně obvyklé zatíženého pozemku je navíc nepřiměřeně vysoká, srovnatelná s vyvlastněním, o které se však v daném případě nejedná, neboť žalobcům zůstává jejich vlastnické právo zachováno.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při stanovení výše náhrady (na základě závěrů znaleckého posudku) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. S ohledem na to, že tato námitka žalované se shoduje s námitkou žalobce a), v podrobnostech dovolací soud odkazuje na odůvodnění výše u námitky č. 1 v dovolání žalobce.
Co se týče stanovení náhrady ve výši odpovídající obvyklé ceně pozemku, dovolací soud se neztotožňuje ani s výtkou žalované, že by náhrada v takové výši byla nepřiměřeně vysoká. Odvolací soud správně a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí zdůraznil, že omezení vlastnického práva takto zatíženého pozemku je natolik zásadní, že tomuto vlastníkovi prakticky zbývá pouze holé vlastnictví a nemá v podstatě žádnou možnost pozemek využívat, přičemž velmi omezené jsou i jeho možnosti při případném prodeji pozemku. Je naopak zcela v souladu s rozhodovací praxí, že náhrada by měla být stanovena ve výši co možná nejvyšší, neboť omezení vlastnického práva ve většině případů trvá již dlouhou dobu a bude trvat do té doby, dokud bude předmětné vodní dílo existovat. Je potřeba připomenout, že se stále jedná o stavbu vodního díla umístěnou na cizím pozemku (byť legalizovanou vodním zákonem jako zákonné věcné břemeno). Vlastník pozemku je také ve svém vlastnickém právu omezen trvale, zatímco náhrada podle §59a vodního zákona mu náleží pouze jednorázová, tudíž její výše musí takové intenzitě zásahu do vlastnického práva odpovídat, a soudy by měly obecně (samozřejmě při zohlednění konkrétních skutkových okolností případu a dalších rozhodných kritérií) přiznávat spíše více než méně [k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020, nebo ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3581/2020 (dostupné na www.nsoud.cz )].
2) Žalovaná dále namítá, že úvaha odvolacího soudu o výši náhrady odpovídající obvyklé ceně pozemku popírá smysl §59a vodního zákona, který předpokládá pouze vznik zákonné služebnosti, tudíž i při určení výše náhrady má soudu proto vycházet z hodnoty služebnosti; tato otázka podle žalované nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť otázka způsobu stanovení výše náhrady za omezení vlastnického práva podle §59a vodního zákona byla již rozhodovací praxí dovolacího soudu řešena.
Pro stanovení výše náhrady podle §59a vodního zákona ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu předpokládá posouzení konkrétních okolností daného případu a předkládá demonstrativní výčet kritérií, která má soud vzít do úvahy – v podrobnostech byla tato rozhodovací praxe dovolacího soudu v tomto rozhodnutí již citována, proto na ni i zde dovolací soud odkazuje (viz odůvodnění k námitce žalobce č. 6). V judikatuře dovolacího soudu citované v tomto rozhodnutí se rovněž uvádí (ve vztahu ke znaleckému dokazování v řízení o určení výše náhrady podle §59a vodního zákona), že soud může v návaznosti na zjištěné skutkové okolnosti a při zohlednění veškerých pro daný případ relevantních kritérií v rámci svých úvah uplatnit coby východisko též znalecké posouzení hodnoty pozemku či zjištění obvyklého nájemného. Použití oceňovacích předpisů, jak navrhuje žalovaná, je v těchto případech také možné, avšak nejedná se o primární způsob rozhodný pro vyčíslení náhrady za omezení vlastnického práva v těchto věcech. Primárně soud vychází ze skutkových okolností případu a posuzuje intenzitu naplnění jednotlivých kritérií zmiňovaných judikaturou, případně kritérií jiných či dalších, která si s ohledem na konkrétní okolnosti případu sám zvolí, přičemž zpochybnit jeho závěry by dovolací soud opět mohl jen v případě, že by úvahy soudu byly zjevně nepřiměřené, což v projednávané věci naplněno nebylo – opět srovnej odůvodnění výše v rámci dovolacích námitek žalobce. Současně dovolací soud opětovně připomíná (jak již bylo také uvedeno výše), že náhrada za omezení vlastnického práva takového rozsahu a intenzity jako je zřízení zákonného věcného břemene spočívajícího v povinnosti strpět na svém pozemku vodní dílo ve vlastnictví cizí osoby po neomezeně dlouhou dobu má být stanovena ve výši co možná nejvyšší.
3) Nakonec žalovaná namítá, že odvolací soud v rozhodnutí o nákladech řízení na projednávanou věc nesprávně aplikoval §142 odst. 3 o. s. ř., přičemž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ve vztahu k této poslední námitce dovolací soud pouze konstatuje, že dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, a proto se jí dovolací soud nezabýval.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobce a) ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu