ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2241.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2241/2021-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. J. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti žalovanému J. J. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Nejdlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Zlatnická 195, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 282/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2020, č. j. 15 Co 185/2020-231, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 294 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Josefa Šťastného.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Klatovech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 6. 2019, č. j. 7 C 282/2017-131, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k nemovitostem v rozsudku označeným (výrok I), nařídil prodej nemovitostí ve veřejné dražbě, kdy výtěžek z prodeje bude rozdělen mezi účastníky řízení v poměru jejich spoluvlastnického podílu, tedy jednou polovinou pro žalobkyni a jednou polovinou pro žalovaného (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III až V).
Krajský soud v Plzni („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 15 Co 185/2020-231, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a V (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III (výrok II), zastavil odvolací řízení o odvolání žalobkyně proti výroku IV rozsudku soudu prvního stupně (výrok III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV).
Proti rozsudku podává žalovaný („dovolatel“) dovolání, které opírá §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), neboť má být „dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci („ 241a odst. 1 o. s. ř.). Požaduje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání není přípustné a je i nedůvodné. Požaduje dovolání odmítnout, resp. zamítnout.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )]. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz ), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (uveřejněné pod č. C 12 774 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013 (dostupné na www.nsoud.cz ), a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či usnesení ze dne 12. 2 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13 (obě rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz )].
V dané věci dovolatel vymezuje přípustnost pouze tak, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Tento předpoklad přípustnosti předpokládá požadavek, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016. To jasně vyplývá i ze slov zákona - „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovolatel neuvádí konkrétní vyřešenou otázku (hmotného nebo procesního práva), která by měla být podrobena přezkumu dovolacího soudu, ani konkrétní (předchozí) rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěru by se měl dovolací soud odchýlit. Pouze polemizuje s právními závěry nalézacích soudů a znovu prezentuje svá skutková tvrzení. Taková polemika dovolatele však nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř.
Dále dovolatel směřuje svoji argumentaci i proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Takové dovolání však není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. 12. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu