ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2322.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2322/2021-518
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. F., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Zvolským, advokátem se sídlem v Praze 4, Boleslavova 53/15, proti žalovanému V. F., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného J. F., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 199/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, č. j. 68 Co 329/2020-437, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Tomáše Sokola do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalovaného na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám zástupce vedlejší účastnice na straně žalovaného JUDr. Václava Vlka do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. 46 C 199/2018-388, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 7. 2020, č. j. 46 C 199/2018-400, zamítl žalobu na určení, že žalovaná je „podílovým spoluvlastníkem id 1/10 nemovitostí“, a to pozemků parc. č. XY, jehož součástí je stavba, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, jehož součástí je stavba, a parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, obci XY, zapsáno pro toto k. ú. na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále rovněž jako „předmětné nemovitosti“) (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II a III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. 11. 2020, č. j. 68 Co 329/2020-437, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II). Dále rozhodl, že je přípustné vedlejší účastenství J. F. na straně žalovaného (výrok I). Ve výrocích III a IV rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podstata věci je v tomto: Žalobkyně a žalovaný jsou bývalí manželé, jejichž manželství bylo rozvedeno 23. 9. 1994. Žalovaný dne 14. 12. 1993 uzavřel kupní smlouvu, jejímž předmětem byl mimo jiné spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/5 (tedy 2/10) na předmětných nemovitostech. V katastru nemovitostí byl (a stále je) zapsán žalovaný jako výlučný vlastník tohoto spoluvlastnického podílu. Podle tvrzení žalobkyně však tento spoluvlastnický podíl tvořil součást bezpodílového spoluvlastnictví účastníků řízení. Jelikož nebylo toto majetkové společenství žalobkyně a žalovaného po jeho zániku vypořádáno, nabyla žalobkyně na základě zákonné domněnky vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/10 na předmětných nemovitostech. Protože vlastnické právo žalobkyně ke shora uvedenému spoluvlastnickému podílu není zapsáno v katastru nemovitostí, domáhá se určení svého vlastnictví prostřednictvím této žaloby.
Odvolací soud dovodil, že spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/5 na předmětných nemovitostech, jenž byl předmětem kupní smlouvy ze dne 14. 12. 1993, nebyl součástí bezpodílového spoluvlastnictví účastníků řízení. Z tohoto důvodu nemohla žalobkyně ani nabýt k příslušnému spoluvlastnickému podílu vlastnické právo na základě zákonné domněnky vypořádání tohoto majetkového společenství. Přijal a odůvodnil závěr, že spoluvlastnický podíl sloužil k výkonu povolání žalovaného, a proto se nestal podle §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 7. 1998 (dále jen „obč. zák.“), součástí bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného. Dále dovodil, že i pokud by spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/5 na předmětných nemovitostech tvořil bezpodílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného, žalovaný vlastnické právo k němu vydržel.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání (a to s přihlédnutím k obsahu dovolání do výroků II – IV rozsudku odvolacího soudu), jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/5 na předmětných nemovitostech sloužil k výkonu povolání žalovaného, a proto se nestal podle §143 obč. zák. součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Poukazuje na skutečnost, že předmětné nemovitosti byly pronajímány společnosti A. C., která v nich provozovala svou činnost a jejímž jednatelem byl rovněž žalovaný. S ohledem na tyto skutečnosti nelze uzavřít, že uvedené nemovitosti, resp. spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/5 na těchto nemovitostech, sloužil k výkonu povolání žalovaného (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000). Namítá také, že spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/5 na předmětných nemovitostech byl nabyt za prostředky tvořící bezpodílové spoluvlastnictví manželů. V této souvislosti poznamenává, že relevantní skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají oporu v provedeném dokazování (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 950/2012).
Žalobkyně napadá také závěr odvolacího soudu, že žalovaný nabyl vlastnické právo k příslušnému spoluvlastnickému podílu na předmětných nemovitostech na základě vydržení. Uvádí, že příslušný spoluvlastnický podíl žalobkyně není (samostatně) zapsán v katastru nemovitostí, a proto jeho vydržení nebylo možné, jelikož předmětem držby může být zásadně věc celá, nikoliv její pouhá část (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 53/92). Dále namítá, že „pojmově je vyloučeno vydržení i již proto, že vlastnické právo k určité věci může vydržet jen ten, kdo není její spoluvlastníkem. Žalovaný takových spoluvlastníkem je.“
Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně předně namítá, že žalobkyně nevymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Již jen z těchto důvodů by mělo být dovolání odmítnuto. Nad rámec uvedeného se žalovaný ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a považuje jej za správné. Příslušný spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech sloužil k výkonu povolání žalovaného, a proto se nestal součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů ve smyslu §143 obč. zák. Dodává, že kupní cena za tento spoluvlastnický podíl nebyla hrazena z prostředků tvořících bezpodílové spoluvlastnictví účastníků řízení. I pokud by soud dovodil, že příslušný spoluvlastnický podíl náležel do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nabyl k němu žalovaný vlastnické právo na základě vydržení, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem posuzované věci.
Vedlejší účastnice na straně žalovaného se ve vyjádření k dovolání rovněž ztotožňuje s nosnými důvody rozhodnutí odvolacího soudu. Má za to, že příslušný spoluvlastnický podíl se nestal součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle §143 obč. zák., protože byl určen k výkonu povolání žalovaného. I pokud by tomu tak nebylo, nabyl žalovaný vlastnické právo k tomuto spoluvlastnickému podílu na základě vydržení. K tomu dodává, že i spoluvlastnický podíl na věci může být předmětem vydržení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012). Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně „zamítl.“
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou důvodech:
a) spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/5 na předmětných nemovitostech, který byl předmětem kupní smlouvy ze dne 14. 12. 1993 (a jejíž stranou byl žalovaný, žalobkyně nikoliv), sloužil k výkonu povolání žalovaného (podnikání), a proto se tento spoluvlastnický podíl nestal podle §143 obč. zák. součástí bezpodílového spoluvlastnictví účastníků řízení,
b) i pokud by se na základě kupní smlouvy ze dne 14. 12. 1993 stal spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech součástí bezpodílového spoluvlastnictví účastníků řízení, žalovaný k němu následně nabyl výlučné vlastnické právo na základě vydržení.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu konstantně plyne, že je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013, tato a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz ). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
K důvodu ad b) žalobkyně pouze uvedla, že vydržení uvedeného spoluvlastnického podílu ze strany žalobce není možné, neboť předmětem vydržení může být „zásadně věc celá, nikoli její pouhá část“ (v této souvislosti odkázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 53/92).
Odkaz žalobkyně na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 53/92, není přiléhavý již jen z toho důvodu, že v tomto rozhodnutí se příslušný soud nezabýval otázkou možného vydržení spoluvlastnického podílu na věci, ale vydržení části věci. K tomu nutno dodat, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012, přijal a odůvodnil závěr, že spoluvlastnický podíl může být předmětem držby a vydržení. Z uvedeného plyne, že závěr odvolacího soudu, že příslušný spoluvlastnický podíl mohl být předmětem držby a vydržení, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Žalobkyně dále v této souvislosti [tedy k důvodu ad b) rozhodnutí odvolacího soudu] neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný. Namítá pouze, že „pojmově je vyloučeno vydržení i již proto, že vlastnické právo k určité věci může vydržet jen ten, kdo není jejím spoluvlastníkem. Žalovaný takovým spoluvlastníkem je.“
Může-li být dovolání v této části přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
Z výše uvedeného se podává, že takto formulovaná námitka žalobkyně přípustnost dovolání založit nemůže.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud jen poznamenává, že vydržení může namítat rovněž osoba, který je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník. Nelze totiž přehlédnout, že stav katastru nemovitostí nemusí být v souladu se skutečným právním stavem (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že přípustnost dovolání v této části nemůže založit ani (obecná) námitka žalobkyně (a odkazy na rozhodnutí dovolacího soudu), že „skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování.“ Žalobkyně totiž v této části dovolání relevantní skutková zjištění týkající se možného vydržení spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech ze strany žalovaného žádným způsobem nenapadá ani s nimi nepolemizuje.
Protože žalobkyně žádné další námitky krom shora uvedeného k důvodu ad b), na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, v dovolání neformulovala, nebyl Nejvyšší soud oprávněn (vázán obsahem dovolání žalobkyně) příslušné právní závěry odvolacího soudu dále přezkoumávat.
Jelikož žalobkyně řádným způsobem nezpochybnila závěry odvolacího soudu, že žalovaný mohl nabýt příslušný spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech na základě vydržení, nemohou založit přípustnost dovolání námitky žalobkyně směřující do závěru odvolacího soudu, že žalovaný nabyl příslušný spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech do výlučného vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 14. 12. 1993, neboť sloužil k výkonu povolání žalovaného (podnikání), a proto se tento spoluvlastnický podíl nestal podle §143 obč. zák. součástí bezpodílového spoluvlastnictví účastníků řízení, ale součástí výlučného vlastnictví žalovaného. I pokud by totiž hypoteticky bylo dovozeno, že žalovaný nenabyl na základě kupní smlouvy ze dne 14. 12. 1993 spoluvlastnický podíl do svého výlučného vlastnictví, nebyl v dovolacím řízení zpochybněn závěr odvolacího soudu, že v takovém případě žalovaný příslušný spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech vydržel. Dovolacími námitkami vztahujícími se k důvodu ad a) se proto dovolací soud nezabýval, neboť jejich posouzení není způsobilé zvrátit závěr o věcné správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.
Dovolání žalobkyně do výroku III a IV rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, mohou se žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 10. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu