ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2825.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2825/2021-508
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně městské části Praha-Zbraslav , IČO 00241857, se sídlem v Praze 5, Zbraslavské náměstí 464, zastoupené Mgr. Petrem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 176/68, proti žalovaným 1) Relax Sport Centrum Zbraslav, a. s. , IČO 26479974, se sídlem v Praze 5, Pod Třešňovkou 234, zastoupené JUDr. Filipem Behenským, advokátem se sídlem v Praze 4, Blažimská 1781/4, 2) RELAX SPORT CLUB ZBRASLAV , IČO 26530830, se sídlem v Praze 1, Vězeňská 860/7, zastoupenému Mgr. Evou Tykalovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, 3) R-MARK, s. r. o. , IČO 25064223, se sídlem v Praze 10, Dopravní 500/9, zastoupené Mgr. Jakubem Zumanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, o odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 357/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, č. j. 35 Co 132/2021-469, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované 1) JUDr. Filipa Behenského 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 4 C 357/2015-421, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované 1) a žalovanému 2) odstranit stavbu označenou „Novostavba Relax Sport Centrum Zbraslav“, kterou tvoří stavba bez č. p./č. ev. umístěná na pozemku parc. č. 706/9 v k. ú. Zbraslav, zapsaná pro toto k. ú. na LV č. 2721, a zařízení sportoviště, parkoviště a přístupové cesty umístěné na pozemcích parc. č. 706/7 a parc. č. 707/3 v k. ú. Zbraslav (výrok I). Ve výroku II zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému 2) odstranit stavbu technického vybavení bez č. p./č. ev. zapsanou na LV č. 4279 pro k. ú. Zbraslav, která je umístěna na pozemku parc. č. 707/4 v k. ú. Zbraslav. Ve výroku III zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované 3) odstranit stavbu zařízení sportoviště – budovu č. ev. 234, zapsanou na LV č. 4888 pro k. ú. Zbraslav, která je umístěna na pozemku parc. č. 706/16 v k. ú. Zbraslav. Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok IV – V).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně a žalované 3) rozsudkem ze dne 11. 5. 2021, č. j. 35 Co 132/2021-469, potvrdil ve výrocích I – III o věci samé rozsudek soudu prvního stupně a změnil jej ve výrocích IV a V o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, který zamítl žalobu na odstranění staveb ve vlastnictví žalovaných, jež se ke dni rozhodnutí soudu nachází na pozemcích žalobkyně bez příslušného občanskoprávního titulu. Odvolací soud posoudil takový požadavek žalobkyně na odstranění staveb jakožto zjevné zneužití práva ve smyslu §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), resp. shledal tento požadavek žalobkyně v rozporu s dobrými mravy.
Dovolatelka má předně za to, že soudy nižších stupňů nezjistily řádně skutkový stav pro účely shora uvedeného právního posouzení věci. Nepřihlédly ke skutkovým tvrzením a důkazům předložených žalobkyní rozhodným pro relevantní právní závěry. Pokud soudy nižších stupňů měly za to, že žalobkyně nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti významné pro posouzení věci nebo je neuvedla úplně a nenavrhla k těmto tvrzením důkazy, měla být ve smyslu §118a o. s. ř. soudem vyzvána, aby tato tvrzení doplnila, označila důkazy k prokázání těchto tvrzení a poučena o následcích nesplnění takové výzvy (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10). Má rovněž za to, že soudy obou stupňů založily své závěry pouze na tvrzeních žalovaných, aniž by tato tvrzení byla v řízení prokázána (např. skutečnosti ohledně návštěvnosti a využití staveb, nákladů na jejich výstavbu, dobu realizace výstavby, aktuální poptávce po sportovních službách atd.).
Podle žalobkyně zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva musí být založeno na kumulativním splnění následujících podmínek: a) jde o postup mimořádný, b) výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, c) vlastníkovi věci nepřináší odpovídající prospěch, d) vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť závažného zájmu žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99). Žalobkyně považuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu o tom, že vlastnická žaloba představuje v posuzované věci zjevné zneužití práva. Soudy obou stupňů jednak nepřihlédly ke všem relevantním tvrzením a důkazům navrženým žalobkyní, a tak řádně nezjistily skutkový stav věci [především vzhledem k závěru o užívání staveb, (ne)účelnosti jejich odstranění, veřejnému zájmu a celospolečenskému významu staveb]. K tomu poznamenává, že odstraněním staveb sice dojde k zásahu do ekonomické sféry vlastníka, ale to neznamená, že by tím měla vzniknout újma širší společnosti. Podotýká, že žalovaní byli více než 10 let v prodlení s dokončením staveb a celý komplex není stále dokončen. Nebyl rovněž naplněn jeden ze základních účelů nájmu pozemků (na jehož základě byly stavby na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně vystavěny a který žalobkyně vypověděla), a to poskytování sportovních služeb pro občany žalobkyně za zvýhodněných podmínek. Z uvedeného plyne, že pokud odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu na ochranu vlastnického práva žalobkyně pro zjevné zneužití práva ve smyslu §8 o. z., je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (na kterou žalobkyně v dovolání řádně odkazuje). Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) považuje dovolání za nepřípustné a nedůvodné. Namítá, že dovolatelka nevymezila konkrétní právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Skutková zjištění jsou v souladu se závěrem odvolacího soudu o rozporu žalobního požadavku s dobrými mravy. V dovolání není přípustné napadat skutková zjištění ani hodnocení důkazů.
Ostatní žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně v prvé řadě napadá skutková zjištění soudů nižších stupňů, na jejichž základě odvolací soud rozhodl o zamítnutí vlastnické žaloby pro zjevné zneužití práva ve smyslu §8 o. z.
Uvádí, že pokud soud dospěl k závěru, že žalobkyně nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti pro rozhodnutí ve věci a nenavrhla k tomu relevantní důkazy, měl žalobkyni vyzvat postupem podle §118a o. s. ř. k doplnění tvrzení a navržení souvisejících důkazů.
Podle §118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Podle §118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud opakovaně vyjádřil názor, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Jinými slovy k porušení poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. by mohlo dojít toliko za předpokladu, že by soud v rámci zjišťování skutkového stavu dospěl k závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že se určité tvrzení nepodařilo prokázat ani vyvrátit (nastal stav non liquet), pročež soud rozhodl podle pravidel pro dělení důkazního břemene; pokud tomu tak není a soud rozhodne na základě zjištěného skutkového stavu, není ani žádný důvod pro postup soudu podle §118a o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2063/2019).
Rovněž z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, na který v dovolání odkazuje žalobkyně, se podává, že soud přistoupí k poučení ve smyslu §118a o. s. ř. pouze za předpokladu, že rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že se určité tvrzení nepodařilo prokázat ani vyvrátit (nastal stav non liquet), a proto soud rozhodl podle pravidel pro dělení důkazního břemene; rozhodl-li soud na základě zjištěného skutkového stavu, není postup podle §118a o. s. ř. opodstatněný.
V poměrech projednávané věci se z rozhodnutí soudů obou stupňů podává, že nerozhodly podle pravidel pro dělení důkazního břemene. Na základě zjištěného skutkového stavu věci však soudy obou stupňů uzavřely, že jsou dány důvody („pro tentokrát“) pro zamítnutí žaloby na uložení povinnosti odstranit stavby, a to s ohledem na §8 o. z. Z tohoto důvodu by nebyl postup soudů nižších stupňů podle §118a o. s. ř. opodstatněný. Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této souvislosti založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., a proto tato námitka žalobkyně přípustnost dovolání založit nemůže.
Žalobkyně v dovolání dále namítá, že jednotlivá skutková zjištění, na základě kterých odvolací soud uzavřel, že v poměrech projednávané věci je „pro tentokrát“ opodstatněno zamítnout vlastnickou žalobu podle §8 o. z., nemají oporu v provedeném dokazování (ale jsou kupř. založena toliko na tvrzení žalovaných) a soudy obou stupňů nepřihlédly ke všem relevantním okolnostem projednávané věci (soudy např. nezohlednily skutková tvrzení žalobkyně a jí navrhované důkazy).
Dovolatelka však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu a příslušnými skutkovými zjištěními, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za naplněný.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
V projednávané věci tedy byl dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně [týkající se kupř. užívání staveb, (ne)účelností jejich odstranění, veřejným zájmem a celospolečenským významem staveb atd.], na jejichž základě soudy nižších stupňů uzavřely, že v poměrech projednávané věci představuje odstranění předmětných staveb zjevné zneužití práva ve smyslu §8 o. z. (a proto žalobu zamítly). V takovém případě není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci,
vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Proto nemohou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit ani námitky žalobkyně směřující do právního posouzení věci samé, jsou-li založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017).
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaná 1) domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 11. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu