ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2835.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2835/2021-452
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně P. c. , IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené JUDr. Jarmilou Širilovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Čs. Legií 1364/20, proti žalované M., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Vítem Feberem, advokátem se sídlem v Havířově, Ostravská 586/4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované České spořitelny, a. s. , IČO 45244782, se sídlem v Praze, Olbrachtova 1929/62, o povolení práva cesty a stezky, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 21 C 498/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2021, č. j. 57 Co 343/2020-416, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 8. 2020, č. j. 21 C 498/2018-368, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala povolení práva cesty a stezky přes pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, v k. ú. XY, obec XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY k pozemkům parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, všechny v k. ú. XY, obec XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 1621-6/2013 ze dne 14. 3. 2013, zpracovaným M. S., který byl odsouhlasen H. Z., za Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY dne 25. 3. 2013, č. 322/2013, to vše za jednorázovou úplatu ve výši 2 000 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II – IV).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2021, č. j. 57 Co 343/2020-416, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, a IV potvrdil (výrok I). Výrokem II. změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení vedlejšího účastníka. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III – IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, která má být posouzena jinak. Nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o povolení práva cesty a stezky přes pozemky ve vlastnictví žalované. Odvolací soud nepovolil nezbytnou cestu, jelikož učinil závěr, že žalobkyně jednala hrubě nedbale ve smyslu §1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), když si již v době, kdy nabývala pozemky do svého vlastnictví, nezajistila a nesnažila se zajistit si spojení s veřejnou cestou a nadále spoléhala na přístup přes pozemky ve vlastnictví žalované, aniž by k takovému jednání byla oprávněna na základě právního titulu.
Dovolatelka má předně za to, že soudy nižších stupňů nezjistily řádně skutkový stav pro účely shora uvedeného právního posouzení věci. Nepřihlédly ke skutkovým tvrzením a důkazům předloženým žalobkyní, zejména k výslechu L. Ch. a J. F., rozhodným pro relevantní právní závěry. Pokud soudy nižších stupňů měly za to, že žalobkyně nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti významné pro posouzení věci nebo je neuvedla úplně a nenavrhla k těmto tvrzením důkazy, měly ji ve smyslu §118a o. s. ř. vyzvat k doplnění tvrzení a označení důkazů a poučit ji o následcích nesplnění takové výzvy. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za nepřezkoumatelná, jelikož „na základě vadných skutkových zjištění provedly nesprávný skutkový závěr“ a současně „oba soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého procesu“, neboť žalobkyni nepoučily ve smyslu §118a o. s. ř. Má rovněž za to, že soudy obou stupňů založily své závěry pouze na tvrzeních žalované, aniž by tato tvrzení byla v řízení prokázána (např. skutečnosti ohledně nabytí sporného pozemku parc. č. XY v k. ú. XY žalovanou nebo ohledně pokojného stavu ve způsobu využívání areálu XY od roku 2005, včetně užívání přístupové cesty), čímž došlo k porušení rovnosti stran. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ani vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně v prvé řadě napadá postup soudů nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu s tím, že soudy žalobkyni nevyzvaly postupem podle §118a o. s. ř. k doplnění tvrzení a navržení souvisejících důkazů, a porušily tak její „právo na spravedlivý proces“.
Podle §118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Podle §118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud opakovaně vyjádřil názor, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Jinými slovy k porušení poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. by mohlo dojít toliko za předpokladu, že by soud v rámci zjišťování skutkového stavu dospěl k závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že určité tvrzení se nepodařilo prokázat ani vyvrátit (nastal stav non liquet), pročež soud rozhodl podle pravidel pro dělení důkazního břemene; pokud tomu tak není a soud rozhodne na základě zjištěného skutkového stavu, není ani žádného důvodu pro postup soudu podle §118a o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2063/2019).
Rovněž z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10 se podává, že soud přistoupí k poučení ve smyslu §118a o. s. ř. pouze za předpokladu, že rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že se určité tvrzení nepodařilo prokázat ani vyvrátit (nastal stav non liquet), pročež soud rozhodl podle pravidel pro dělení důkazního břemene; rozhodl-li soud na základě zjištěného skutkového stavu, není postup podle §118a o. s. ř. opodstatněný.
V poměrech projednávané věci se z rozhodnutí soudů obou stupňů podává, že nerozhodly podle pravidel pro dělení důkazního břemene, avšak na základě zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů uzavřely, že jsou dány důvody pro zamítnutí žaloby o povolení práva cesty a stezky, a to s ohledem na §1032 odst. 1 písm. b) o. z. Z tohoto důvodu nebyl postup podle §118a o. s. ř. opodstatněný. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 4. 6. 2021 je patrné, že žalobkyně nová významná skutková tvrzení neuvedla, nepředložila ani další důkazní návrhy, vyjma těch, které již zazněly před soudem prvního stupně. Odvolací soud přitom uzavřel, že skutkové závěry o nedbalém jednání žalobkyně při zajišťování přístupu k pozemkům bylo možné učinit již na základě samotného tvrzení žalobkyně. Proto bylo provádění dalších žalobkyní navrhovaných důkazů (výslechu L. Ch. a J. F.) nadbytečné. Z uvedeného plyne, že odvolací soud se v rozhodnutí nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., a proto tato námitka žalobkyně přípustnost dovolání založit nemůže.
Žalobkyně v dovolání dále namítá, že jednotlivá skutková zjištění, na základě kterých odvolací soud uzavřel, že žalobkyně jednala hrubě nedbale při zajišťování přístupu k pozemkům, nemají oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho procesním postupem, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, na jejichž základě soudy nižších stupňů uzavřely, že v poměrech projednávané věci by zřízení práva cesty a stezky ve prospěch žalobkyně přes pozemky ve vlastnictví žalované odporovalo ustanovení §1032 odst. 1 písm. b) o. z., tedy že soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobí-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá. V takovém případě není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Proto nemohou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit ani námitky žalobkyně směřující do právního posouzení věci samé, jsou-li založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení zpochybněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017).
Napadá-li žalobkyně dovoláním i ostatní výroky rozsudku odvolacího soudu, neuvádí v tomto ohledu v dovolání žádnou argumentaci, neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za naplněný ve smyslu §237 o. s. ř. ani v čem spatřuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu