ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.292.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 292/2021-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Cihelní 14, proti žalované Sokolovské uhelné, právní nástupce, a. s. , IČO 26348349, se sídlem v Sokolově, Staré náměstí 69, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 182/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. září 2020, č. j. 56 Co 128/2020-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2020, č. j. 10 C 182/2019-100, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem v rozsudku uvedeným, nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, č. j. 56 Co 128/2020-128, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a II a změnil ve výroku III tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dále uložil žalobci, aby zaplatil žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 51725 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta.
Žalobce se domáhal zrušení spoluvlastnictví účastníků a jeho vypořádání tak, že společné věci budou přikázány žalované, která mu zaplatí náhradu 2 983 500 Kč. Žalovaná se zrušením spoluvlastnictví souhlasila. Uvedla, že nemá o přikázání věcí do jejího vlastnictví zájem, a navrhla jejich přikázání žalobci za náhradu 1 000 000 Kč. Pokud žalobce o věci nemá zájem, navrhla, aby soud nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku účastníkům podle výše podílů; posledně uvedenému návrhu soud vyhověl.
Rozsudek odvolacího soudu napadá žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vyřešena, a to rozpor v projevu vůle s vůlí skutečnou. Žalovaná tvrdila, že o společné věci nemá zájem, nicméně, jak žalobce dovozuje, opak je pravdou.
Dovolatel odkazuje na §556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a na (nespecifikovaný, označený jen jménem autorky) komentář k tomuto ustanovení; podrobně rozvádí, jak má být právní jednání posuzováno podle obsahu, že význam mají nejen slova, ale také úmysl jednajícího. V dané věci je tak zřejmý rozpor mezi formálním vyjádřením žalované, že o společnou věc nemá zájem, a nechce ji proto přikázat do vlastnictví, a jejím skutečným faktickými kroky, ze kterých vyplývá zájem o věc; tím se však soudy nezabývaly. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2470/2019, který se zabývá základním hlediskem výkladu právního jednání. Jestliže nebyl zjištěn úmysl žalované, nebylo správně posouzeno ani její právní jednání. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).
Literatura i judikatura, na kterou dovolatel odkazuje, se týká hmotněprávních úkonů (právních jednání), a na úkony procesní není použitelná; vyjádření účastníka řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vůči soudu, že o společnou věc nemá zájem, je úkonem procesním. Věc vysvětluje komentář k občanskému soudnímu řádu ( Lavický, P. a kol .: Občanský soudní řád. Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer 2016, s. 163): „Procesní úkony účastníků řízení, ať už dispoziční, či tzv. prosté, je třeba vykládat na základě učiněného projevu, nikoliv na základě vůle, jako tomu je u hmotněprávních jednání. Účastník řízení proto nemůže namítat, že svým procesním úkonem chtěl vyjádřit něco jiného. U procesního úkonu nelze uvažovat o jeho platnosti či neplatnosti, jako tomu je u jednání hmotněprávní povahy. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv (NS 33 Cdo 1560/2012, NS 28 Cdo 2278/2015)“. Tak např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1560/2012, se uvádí: „Každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas“. Jde o tradiční princip procesního práva (viz např. Hora, V. Československé civilní právo procesní. Praha 1934, reprint Wolters Kluwer 2010, díl II., s. 111).
Protože odvolací soud postupoval shodně s judikaturou dovolacího soudu (i s tradičním pojetím věci) a nejde o právní otázku v judikatuře neřešenou, není uplatněný důvod přípustnosti dovolání dán.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu