ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3008.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3008/2020-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Radkem Hortem, advokátem se sídlem v Úněticích, Svatý Jan 214/27, proti žalovanému M. Č. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 7 C 211/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 5. 2020, č. j. 22 Co 248/2019-182, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalobce Mgr. Radka Horta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2019, č. j. 7 C 211/2018-91, určil, že vlastníkem chaty, která stojí a je součástí pozemku XY, k. ú. XY, obec XY, je žalobce (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 5. 2020, č. j. 22 Cdo 248/2019-182, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce byl vlastníkem chaty XY v k. ú. XY a obci XY ke dni jejího zániku (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem chaty ležící na pozemku žalovaného, kterou nabyl od svých rodičů na základě darovací smlouvy ze dne 23. 2. 1979. Chata je dřevěná, je však postavena na pevných základech; podle soudů tak jde o nemovitost, a přesto nebyla darovací smlouva registrována státním notářstvím. Rodiče žalobce chatu před převodem dlouhodobě užívali, „byli považováni“ za vlastníky a platili též domovní daň; žalobce stejně jako oni chatu dlouhodobě nerušeně užíval. Žalovaný koupil pozemek v roce 2008 a zpočátku podle zjištění soudů vlastnictví žalobce uznával, později bez jeho vědomí nechal stavbu evidovat v katastru nemovitostí jako součást pozemku v jeho vlastnictví. Poté chata vyhořela a žalovaný nechal v průběhu řízení odstranit i základy, na kterých byla postavena. Žalobce opíral své vlastnické právo o vydržení; odvolací soud vyšel z toho, že stavbu držel po vydržecí dobu v omylu, že jde o movitost, a tento omyl byl vzhledem ke stavebnímu provedení omluvitelný.
Proti výroku I rozsudku podává žalovaný („dovolatel”) dovolání. Přípustnost vymezuje s odkazem na §237 zákona č. 99/ 1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.”), tak, že „rozhodnutí odvolacího soudu se zásadně odchyluje od ustálené soudní praxe NS při řešení souvisejících otázek hmotného i procesního práva a procesních postupů, když odvolací soud tyto hmotněprávní i procesní otázky nesprávně právně posoudil a aplikoval a tak nezajistil žalobcům právo na spravedlivý proces.”
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Vzhledem k tomu, že k vydržení vlastnického práva mělo dojít před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) - viz - hlava II. - ustanovení přechodná a závěrečná, díl 1 - přechodná ustanovení oddíl I. - všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („o. z.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je - v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání.
V dané věci dovolatel sice na několika místech namítá rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu, kterou označuje spisovými značkami, neuvádí však, v čem konkrétně má tento rozpor spočívat; nekonfrontuje právní názory odvolacího soudu s názory vyslovenými dovolacím soudem. Řadu námitek pak vůbec nepojí s nějakým důvodem přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání vymezuje takto: „Podané dovolání vychází z ust. §237 o. s. ř., jelikož rozhodnutí odvolacího soudu se zásadně odchyluje od ustálené soudní praxe NS při řešení souvisejících otázek hmotného i procesního práva a procesních postupů, když odvolací soud tyto hmotněprávní i procesní otázky nesprávně právně posoudil a aplikoval a tak nezajistil žalobcům právo na spravedlivý proces“. Níže však uvozuje další text takto: „Bližší rozvedení a vyložení v čem spočívá nesprávné právní posouzení a v čem spočívají otázky, které dosud nebyly dovolacími soudy řešeny“. Dále podává řadu otázek a výtek, aniž by se však o tom, že by měly být v judikatuře dovolacího soudu neřešené, již nezmiňuje, naopak upozorňuje na údajné a nedostatečně vymezené rozpory s touto judikaturou. I pro postup dovolacího soudu v této věci tak platí: „Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání se s námitkami stran sporu, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013).
Dovolání je tak na hranici projednatelnosti; je z něj sice zřejmé, se kterými rozhodnutími má být napadený rozsudek v rozporu, to se však týká jen některých dovolacích výtek a ani tam není tvrzený rozpor dostatečně odůvodněn.
Obecně k přezkumu rozhodnutí opírajícího se o dobrou víru držitele v dovolacím řízení:
Dovolací soud opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pořadové č. C 1068). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna; současně je dovolací soud při úvaze o přípustnosti dovolání vázán skutkovým stavem zjištěným v nalézacím řízení. V dané věci není nic, co by činilo úvahu odvolacího soudu zjevně nepřiměřenou.
Ke tvrzení, že kupní smlouva ohledně nemovitosti, která nebyla v době, kdy to bylo zapotřebí, registrována státním notářstvím, nemůže založit oprávněnou držbu nabyvatele:
Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel nemusel omylu vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné znění zákona). Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008. Omluvitelným může být jak - spíše výjimečně - omyl právní, tak i omyl skutkový (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 681/2013).
Kdyby v dané věci jednal žalobce v právním omylu, že smlouva o převodu nemovitosti uzavřená v roce 1979 nevyžaduje registraci státním notářstvím, šlo by o neomluvitelný právní omyl. O takové zjištění však odvolací soud závěr o dobré víře neopřel. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce jednal v omluvitelném omylu, že chata není spojena se zemí s pevnými základy; k tomu viz bod č. 33 odůvodnění jeho rozsudku. Jednalo se o dřevěnou stavbu - srub na zděných či betonových pilířích (pilotech), která byla vystavěna v blíže neurčené první polovině 20. století svépomocí, nebyla k ní k dispozici žádná stavební dokumentace. U dřevěných chat takto zřízených mohou vzniknout pochybnosti, zda jsou na pevných základech jen položeny, případně k nim připojeny tak, že by je bylo možné bez poškození chaty či základů oddělit (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01), nebo zda jsou již spojeny se zemí pevným základem (§119 odst. 2 obč. zák.), a jde tak o nemovitost.
Ostatně odvolací soud též odkázal na zjištění, podle kterých sám žalovaný měl za to, že jde o věc movitou, a uvedl: „…ani žalovanému nebylo jednoznačně zřejmé, zda chata je věcí movitou či nemovitou, resp. ani to, zda se jedná o samostatnou věc. K tomu lze odkázat na to, že žalovaný při ústním jednání okresního soudu dne 19. 3. 2019 s odkazem na zprávu stavebního úřadu tvrdil, že předmětná chata č. e. XY je stavbou, která stojí na pilotech a nemá pevný základ, a to oproti svému předcházejícímu vyjádření ze dne 5. 12. 2018, v němž uváděl, že chata č. e. XY byla od počátku zbudována jako nemovitost s pevným základem. V rozporu s tím však žalovaný předtím ve svém prvotním vyjádření k žalobě ze dne 28. 11. 2018 odkázal na svůj přípis žalobci ze dne 28. 8. 2018, v němž namítal, že chaty nebyly spojeny se zemí pevným základem, a proto nebyly pojaty výslovně do kupní smlouvy a byly součástí pozemku, který žalovaný nabyl do svého vlastnictví. Až dle svého vyjádření ze dne 13. 5. 2019 žalovaný v této věci setrval na tom, že od počátku se jednalo o nemovitost - stavbu spojenou se zemí pevným základem, která měla být kolaudována a zapsána do evidence nemovitostí“.
Nemůže obstát ani námitka, že žalobce je natolik vzdělaný člověk, že o nutnosti registrace měl vědět. Odvolací soud totiž – jak uvedeno výše – vyšel z toho, že žalobce jednal v omylu o spojení chaty se zemí pevným základem, nikoliv v omylu o registraci smlouvy. Nicméně ani úroveň vzdělání držitele nebyla v poměrech judikatury k občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb. v zásadě rozhodující (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1330/2006).
Úvaha odvolacího soudu o tom, že žalobce jednal v omluvitelném omylu, že chata je movitostí, za tohoto stavu věci není zjevně nepřiměřená.
K placení daně z nemovitosti:
Dovolatel tvrdí rozpor mezi zjištěním, že žalobce platil daň z nemovitostí, a názorem o tom, že nevěděl, že jde o nemovitost. K tomu se uvádí: Žalobce se držby chopil v roce 1979, vydržecí doba uplynula v roce 1989 (viz §135a odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.). V té době však neplatil žalobce daň z nemovitostí, ale domovní daň; podle zjištění odvolacího soudu otec žalobce dne 8. 10. 1979 ohlásil darování pro účely daně domovní příslušnému národnímu výboru. Domovní daň byla vymezena v §2 odst. 1 zákona č. 143/1961 Sb. o domovní dani, takto: „Domovní dani podléhají budovy zřízené k trvalým účelům, s výjimkou budov, které jsou v socialistickém vlastnictví. Ustanovení §3 odst. 1 věty první tohoto zákona znělo: „Daň platí vlastník budovy“. Tato daň tak nebyla vázána na nemovité budovy, ale na jakékoliv budovy. Placení domovní daně tak svědčilo o držbě budovy a o přesvědčení, že držitel je vlastníkem, a tudíž i poplatníkem této daně; není z něj však možno dovodit, že si poplatník měl být vědom, že jde o nemovitost. Dovolatelem tvrzený rozpor tu tedy není. Co se stalo po uplynutí vydržecí doby, kdy (od 1. 1. 1993) nabyly účinnosti nové daňové předpisy, již není významné.
K problematice kolaudace chaty:
Dovolatel opakovaně vytýká žalobci nedostatek kolaudace chaty. Není ovšem zřejmé, jak by tento nedostatek – kdyby byl dán – mohl bránit vydržení vlastnického práva k chatě. Především se připomíná, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného (§1 odst. 1 o. z.), což platí i pro stav před 1. 1. 2014 (viz §3030 o. z.). Ostatně Nejvyšší soud již uvedl, že věcné břemeno, spočívající v právu užívání stavby lze platně zřídit i v době, kdy stavba nebyla ještě kolaudována (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 142/2012); není důvod, aby stejné pravidlo neplatilo pro nabytí práva vydržením.
Ostatně dovolatel neuvádí právní předpis, podle kterého by užívání chaty, zřízené podle zjištění soudů v blíže neurčené době, někdy v první polovině 20. století, vyžadovalo kolaudaci; nebylo ani jednoznačně zjištěno, kdo ji postavil. Není tedy ani zřejmé, jakými stavebními předpisy se bylo třeba při započetí užívání stavby řídit, a nelze ani vyloučit, že potřebné dokumenty měl původní stavebník a ty se nedochovaly. Ostatně dlouholeté pokojné užívání chaty, o kterém úřady musely vědět (placení daní, kontakty s národním výborem, trestní řízení vedená v souvislosti s vloupáními do chaty) svědčí ve prospěch dobré víry žalobce o tom, že stavba je užívána v souladu s právními předpisy.
K naléhavému právnímu zájmu žalobce na požadovaném určení:
Dovolatel požaduje, aby se dovolací soud „zabýval také otázkou naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k chatě ke dni podání žaloby, když změna žaloby na určení vlastnictví k chatě ke dni jejího zániku na základě vadného poučovacího postupu soudu nemůže být účinná“. Kromě toho, že tento návrh je nejasně formulován, je podstatné, že žalovaný s ním nepojí žádný možný důvod přípustnosti dovolání; proto se jím dovolací soud nemohl zabývat.
K nabytí od neoprávněného:
Dovolatel uvádí: „Obecné soudy také nevzaly v potaz ustanovení a lhůty dle ust. §3064 o. z. Žalovaný je zapsán jako vlastník chaty ve veřejném seznamu už od roku 2008 a lhůty dle §980 – 986 o. z. již žalobci dávno uplynuly“. Ani zde však nijak nevymezuje právní otázku, zakládající některý z důvodů přípustnosti dovolání. Již proto nemůže být dovolání přípustné. Navíc s uvedeným ˗ jen velmi neurčitě formulovaným – s návrhem přichází až v dovolacím řízení, které je řízením přezkumným, a nové skutečnosti a důkazy v něm nelze uplatnit (§241a odst. 6 o. s. ř.).
K porušení práva na spravedlivý proces:
Dovolatel uvádí: „V řízení bylo porušeno právo žalobce ( patrně má na mysli žalovaného – poznámka dovolacího soudu ) na spravedlivý proces, když KS zcela evidentně straní žalobci, když celé rozhodnutí je založeno jenom na tom, jak najít způsob a přijatelně zdůvodnit údajný omluvitelný omyl žalobce a tak právo nepřijatelně ohýbá a ignoruje zásadní důkazy, z nichž nevyvozuje žádné skutkové závěry“. S tímto tvrzením však nespojuje konkrétní skutečnosti, které by podle judikatury porušení uvedeného práva zakládaly. V dovolání sice kupí různé výhrady na postup soudů, jde ovšem zčásti o subjektivní dojmy (např. zaujatý přístup soudů), zčásti jde o výtky tvrdící porušení „běžných“ právních norem, které se základních práv žalovaného nedotýkají.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu