ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.316.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 316/2021-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. Š., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, 8. pěšího pluku 2380, proti žalovaným: 1) Š. J., narozené XY, bytem XY, 2) L. S., narozené XY, bytem XY a 3) V. Š., narozenému XY, bytem XY, o určení neplatnosti smlouvy o zřízení služebnosti inženýrské sítě, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 139/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2020, č. j. 57 Co 37/2020-125, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2019, č. j. 10 C 139/2019-105, zamítl žalobu na určení neplatnosti smlouvy o zřízení služebnosti inženýrské sítě – vodovodní přípojky (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. 6. 2020, č. j. 57 Co 37/2020-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu a jeho postupem a vytýká mu zejména, že otázku naléhavého právního zájmu posoudil v rozporu se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v rozhodnutích 22 Cdo 1714/2010 a 22 Cdo 797/2000. V nich Nejvyšší soud dovodil, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy může mít i osoba, která není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení. Dovolatelka se domnívá, že lze tyto závěry vztáhnout i na její případ a namítá, že určením neplatnosti smlouvy o zřízení služebnosti inženýrské sítě a následným výmazem této služebnosti z katastru nemovitostí bude odstraněna její právní nejistota a její právní postavení jako opomenutého účastníka původního územního řízení nebude ohroženo. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že postupoval formalisticky, když při posuzování naléhavého právního zájmu nepřihlédl k řízení vedenému Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 5 As 8/2020, ve kterém je podle dovolatelky otázka významná pro řízení v této věci. Dále tvrdí, že se odvolací soud v rozporu se závěry vyslovenými Ústavním soudem v rozhodnutí ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. III ÚS 119/14, nedostatečně vypořádal s konkrétní argumentací dovolatelky. Tím jí odepřel právo na spravedlivý proces. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby „přikázal příslušnému soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí“.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce posouzení naléhavého právního zájmu v případě určení neplatnosti smlouvy o zřízení služebnosti inženýrské sítě.
Lze přisvědčit dovolatelce v tom, že soudní praxe připouští existenci naléhavého právního zájmu třetí osoby odlišné od smluvních stran příslušného právního úkonu na určení neplatnosti takového právního úkonu.
Již v rozsudku ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000, na který dovolatelka odkazuje, vyslovil Nejvyšší soud právní názor, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy může mít i osoba, která není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení. K uvedeným závěrům se pak Nejvyšší soud souhrnně přihlásil v rozsudku ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1714/2010 (uveřejněném stejně jako další zde uvedená rozhodnutí na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz . ).
V předmětné věci se dovolatelka domáhá určení neplatnosti smlouvy o zřízení služebnosti vodovodní přípojky na pozemcích XY a XY v katastrálním území XY, uzavřené dne 9. 1. 2019 mezi žalovanou 1) jako oprávněnou a žalovanými 2) a 3) jako povinnými. Zatížený pozemek parc.č. XY byl v minulosti oddělen od pozemku XY a bylo na něm podle odstupní smlouvy z 4. 2. 1952 zřízeno věcné břemeno cesty pěší, vozové a hnaní dobytka ve prospěch pozemku XY, který je ve vlastnictví dovolatelky. Toto věcné břemeno však bylo v roce 2012 z katastru nemovitostí vymazáno. Dovolatelka namítá, že stavba vodovodní přípojky se nachází v těsné blízkosti jejího pozemku XY a ona nebyla účastnicí řízení o umístění stavby vodovodní přípojky. Z důvodu opomenutí jejího účastenství v územním řízení se nemohla vyjádřit k nesrovnalostem umístění vodovodní přípojky, a tím k omezení jejího práva cesty zřízeného podle výše zmíněné odstupní smlouvy. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o zřízení služebnosti vodovodní přípojky tak podle dovolatelky spočívá v dosažení výmazu věcného břemene vodovodní přípojky z katastru nemovitostí, neboť na pozemku XY a XY, který vznikl oddělením z pozemku XY, má od roku 1952 platně zřízeno ve svůj prospěch jiné věcné břemeno, které však bylo z katastru nemovitostí neprávem vymazáno.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje (srov. např. rozsudek ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4101/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4366/2015, na který dovolatelka rovněž odkazuje), že určovací žaloba má preventivní charakter a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá.
Odvolací soud, veden ustálenou rozhodovací praxí v otázce posouzení naléhavého právního zájmu, se věcí zabýval a dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem žalobkyně na určení neplatnosti smlouvy o zřízení služebnosti vodovodní přípojky není dán. Určením neplatnosti této smlouvy by nedošlo k žádné změně v právním postavení žalobkyně, neboť samotné rozhodnutí o neplatnosti smlouvy o zřízení služebnosti vodovodní přípojky by nemělo za následek výmaz služebnosti v katastru nemovitostí. Rozhodnutí by nemělo žádné důsledky ani ve vztahu k právům a povinnostem žalobkyně, neboť ta nebyla účastníkem předmětné smlouvy. Poukázal na to, že služebnost vodovodní přípojky byla zřízena na pozemku XY ve vlastnictví žalovaných 2) a 3) ve prospěch pozemků XY a XY ve vlastnictví žalované 1) a zdůraznil, že rozhodnutí o určení neplatnosti smlouvy o zřízení služebnosti vodovodní přípojky nemůže mít žádný vliv na tvrzení žalobkyně, že bylo z katastru nemovitostí neprávem vymazáno jiné její právo služebnosti zřízené na základě odstupní smlouvy ze 4. 2. 1952 na pozemcích XY a XY.
Odvolací soud se tedy řádně zabýval přípustností určovací žaloby s ohledem na ustálené závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. S jeho právním posouzením se dovolací soud ztotožňuje s tím, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, naopak postupoval v souladu s ní. K tomu dovolací soud doplňuje, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, publikovaném pod č. 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že případné určení neplatnosti nebo platnosti zástavní smlouvy není právním prostředkem (objektivně vzato) způsobilým odstranit nejistotu v právním postavení zástavního věřitele nebo zástavního dlužníka nebo zamezit ohrožení jejich práv. Určení platnosti nebo neplatnosti zástavní smlouvy má jen povahu předběžné otázky pro určení, zda tu zástavní právo je či není. Vzhledem k tomu, že určením platnosti nebo neplatnosti zástavní smlouvy se nemůže vyřešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu mezi jeho účastníky, nemůže být na takovém určení naléhavý právní zájem. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistotu v jeho právním postavení lze proto odstranit jen určením, zda tu je či není zástavní právo. V označeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále výslovně dovodil, že v řízení o určení platnosti nebo neplatnosti smlouvy může být žalobě vyhověno, jen jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni účastníci smlouvy, kteří ji uzavřeli, popřípadě jejich právní nástupci. Ve vztahu k darovací smlouvě učinil Nejvyšší soud obdobné závěry v usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Cdo 375/2004. Uvedené závěry pak plně dopadají i na projednávanou věc, tedy na otázku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy o zřízení služebnosti a vztahu takového rozhodnutí na vlastní existenci služebnosti jako věcného práva zapsaného v katastru nemovitostí.
Není proto dán tvrzený zákonný důvod přípustnosti dovolání.
Protože odvolací soud svůj závěr o tom, že není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, dostatečně odůvodnil, nemohou obstát další výtky dovolatelky týkající se procesního postupu odvolacího soudu, jímž mělo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces. Dovolatelka totiž těmito výtkami vystihuje případnou vadu řízení, která však sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, jen je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde.
Jelikož dovolatelka výslovně uvedla, že podává dovolání proti celému rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu, napadá jím i výroky odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky; takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 3. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu