ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3441.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 3441/2021-376
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Tyršova 1092, proti žalované M. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Milanem Horákem, advokátem se sídlem v Brně, Cejl 37/62, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 C 253/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2021, č. j. 20 Co 92/2021-347, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 3. 12. 2020, č. j. 16 C 253/2019-313, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu ze zaniklého společného jmění účastníků 95 495 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2021, č. j. 20 Co 92/2021-347, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu ze zaniklého společného jmění účastníků 148 004 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že „dovolacím soudem byla vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Má za to, že odvolací soud při posouzení vnosu ze společného jmění manželů spočívajícího v plnění výlučného dluhu žalované opomenul zohlednit ve prospěch žalobce částku 95 495 Kč. Dále uvádí, že „odvolací soud pak správně nehodnotil před soudem prvního stupně prokázané výdaje za nákup stavebního materiálu na rekonstrukci domu v celkové výši 206 877 Kč, tedy polovinu 103 438 Kč, ani můj výlučný vnos ve výši 350 000 Kč.“ Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
Jinými slovy, existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020).
Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v §237 o. s. ř.
V projednávané věci dovolatel neformuluje žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. Uvádí-li žalobce, že „dovolacím soudem byla vyřešená právní otázka posouzena jinak,“ na žádnou ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neodkazuje. Obsahem dovolání je totiž pouhá polemika dovolatele s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být podle názoru dovolatele jiné (tedy že nebyly správně vypořádány vnosy ze společného jmění účastníků řízení na výlučný majetek žalované). V takovém případě ovšem nevymezuje žalobce v dovolání řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Z těchto důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
K tomu dovolací soud poznamenává, nemohl přihlédnout k podání dovolatele ze dne 3. 10. 2021 označeného jako „vyjádření k dovolání M. K.“, jelikož jej žalobce podal po lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí odvolacího soudu bylo žalobci doručeno 1. 7. 2021; viz §240 odst. 1, odst. 2 věta první v návaznosti na §241b odst. 3 větu první o. s. ř.). Nutno však dodat, že i toto podání trpí stejnými, shora uvedenými deficity jako dovolání samotné.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu