ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3480.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3480/2019-506
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. A., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí 47, proti žalovaným 1) E. A., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Alenou Řenďovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, 2) M. A., narozenému XY, bytem v XY, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 141/2008, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2019, č. j. 26 Co 34/2019-462, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 200 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Zuzany Volfové do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí .
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2018, č. j. 5 C 141/2008-426, přikázal ze zaniklého společného jmění žalobkyně a M. A., narozeného XY, který zemřel 1. 10. 2009 (dále rovněž „M. A.“), do výlučného vlastnictví žalobkyně členský podíl v Bytovém družstvu XY, s nímž je spojeno užívání bytu č. 10, v ceně 1 270 000 Kč; zařízení shora uvedeného bytu v ceně 10 000 Kč; pozemek parc. č. XY v k. ú. XY v ceně 5 450 Kč; pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., v k. ú. XY v ceně 65 000 Kč (výrok I). Do dědictví po M. A. přikázal spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 na pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., v k. ú. XY v ceně 100 000 Kč; zůstatek na účtu č. XY vedeném u Komerční banky, a. s. ve výši 18 736,90 Kč; zůstatek na účtu penzijního připojištění u Allianz penzijní fond, a. s. ve výši 87 287,42 Kč; motocykl zn. XY, SPZ XY, v ceně 3 000 Kč; samonabíjecí pistoli XY, samonabíjecí pistoli XY vzor XY a náhradní výměnný uzávěr XY, to vše v ceně 9 000 Kč (výrok II). Do dědictví po M. A. přikázal i pohledávku žalobkyně z titulu vypořádání společného jmění manželů ve výši 1 432 037 Kč (výrok III.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok IV. – VI.).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalované 1) rozsudkem ze dne 7. 5. 2019, č. j. 26 Co 34/2019-462, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ze zaniklého společného jmění žalobkyně a M. A. st. přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně členský podíl v Bytovém družstvu XY, s nímž je spojeno užívání bytu č. 10, v ceně 1 270 000 Kč; zařízení shora uvedeného bytu v ceně 10 000 Kč; pozemek parc. č. XY v k. ú. XY v ceně 5 450 Kč; pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., v k. ú. XY v ceně 65 000 Kč; pohledávku ve výši 650 000 Kč za společností A., veřejná obchodní společnost, vzniklou na základě dohody o výplatě vypořádacího podílu ze dne 7. 4. 2008 uzavřenou mezi M. A. a A., veřejná obchodní společnost (výrok I bod 1 rozsudku odvolacího soudu). Do dědictví po M. A. přikázal ze zaniklého společného jmění žalobkyně a M. A. spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 na pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., v k. ú. XY v ceně 100 000 Kč; zůstatek na účtu č. XY vedeném u Komerční banky, a. s., ve výši 18 736,90 Kč; zůstatek na účtu penzijního připojištění u Allianz penzijní fond, a. s., ve výši 87 287,42 Kč; motocykl zn. XY, SPZ XY, v ceně 3 000 Kč; samonabíjecí pistoli XY, samonabíjecí pistoli XY vzor XY a náhradní výměnný uzávěr XY, vše v ceně 9 000 Kč; pohledávku ve výši 650 000 Kč za společností A., veřejná obchodní společnost, vzniklou na základě dohody o výplatě vypořádacího podílu ze dne 7. 4. 2008 uzavřenou mezi M. A. a A., veřejná obchodní společnost (výrok I bod 2 rozsudku odvolacího soudu). Do dědictví po M. A. přikázal pohledávku žalobkyně z titulu vypořádání společného jmění manželů ve výši 782 037,16 Kč (výrok I bod 3 rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího i odvolacího řízení (výrok II. – V. rozsudku odvolacího soudu).
S ohledem na obsah a rozsah dovolání jsou pro rozhodnutí dovolacího soudu v této věci významná níže uvedená skutková zjištění a právní závěry odvolacího soudu.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně a M. A. uzavřeli manželství 14. 12. 1979, které bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Trutnově č. j. 10 C 50/2008-8, jenž nabyl právní moci 25. 3. 2008. K tomuto dni rovněž zaniklo společné jmění žalobkyně a M. A. Žalobkyně se žalobou ze dne 16. 4. 2008 domáhala u soudu prvního stupně vypořádání společného jmění manželů. Jelikož M. A. 1. 10. 2009 zemřel, rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 25. 5. 2010, č. j. 5 C 141/2008-66, o pokračování v řízení s právními nástupci M. A., a to E. A., narozenou XY, vdovou po M. A. a M. A., narozeným XY, synem M. A.
Žalobkyně požadovala v řízení mimo jiné vypořádat podíl na společnosti A., veřejná obchodní společnost, IČO XY, se sídlem v XY (dále jen společnost A.), jelikož M. A. byl ke dni zániku společného jmění jejím společníkem. Společnost A. byla založena 22. 6. 1990, tedy za trvání manželství žalobkyně a M. A. Vzal za prokázané, že M. A. poskytl této společnosti při jejím založení blíže neurčené nářadí nezbytné pro její činnost, tedy vložil do společnosti nepeněžitý vklad. Na základě toho uzavřel, že M. A. nabyl podíl na společnosti A. za prostředky náležející do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a proto se i podíl stal součástí bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a M A., posléze i jejich společného jmění.
Jelikož M. A. dne 7. 4. 2008 ze společnosti A. vystoupil, stala se předmětem vypořádání hodnota získaná za jeho podíl. Podle dohody uzavřené mezi M. A. a společností A. měla být M. A. zaplacena částka 4 300 000 Kč. Ke dni soudního rozhodnutí byla vyplacena částka 3 000 000 Kč, a tvoří tak aktivum společného jmění manželů; částka 1 300 000 Kč dosud zaplacena nebyla. Odvolací soud uvedl, že se jedná „s vysokou mírou pravděpodobnosti“ o nedobytnou (a zřejmě i promlčenou) pohledávku, a proto přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně pohledávku ve výši 650 000 Kč za společností A. a do dědictví po M. A. pohledávku ve výši 650 000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se podíl na společnosti A. stal součástí bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a M. A., resp. jejich společného jmění manželů. Předně napadá závěr odvolacího soudu, že M. A. nabyl podíl za věci tvořící bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Soudy obou stupňů nezjistily, zda podíl nabyl za společné prostředky při založení společnosti, či zda vklad do společnosti učinil „někdy později“. Jelikož ve společenské smlouvě, na základě které byla společnost A. založena, není vkladová povinnost uvedena, lze dovodit, že M. A. poskytl blíže neurčené nářadí společnosti A. až po jejím založení, a proto se jednalo jen o „investici z bezpodílového spoluvlastnictví manželů“. Nalézací soud měl vyzvat žalobkyni k doplnění tvrzení a navržení důkazů k prokázání skutečnosti, zda podíl byl nabyt za věci tvořící bezpodílové spoluvlastnictví manželů, a na základě zjištěných skutečností uzavřít, zda žalobkyně (kterou tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní) tato břemena unesla (a v takovém případě přistoupit k řešení otázky, zda toto nářadí bylo součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů), či nikoliv. V této souvislosti má za to, že doposud nebyly v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny právní otázky: a) zda za prostředky vynaložené na nabytí majetkového práva lze považovat prostředky, které nebyly protiplněním za nabytí tohoto majetkového práva, b) zda mohl společník provést úkon vložení vkladu do veřejné obchodní společnosti při jejím založení, tj. zda mohl současně uzavírat společenskou smlouvu a zavazovat se k vkladu, nebyl-li závazek vkladu ve společenské smlouvě uveden.
Dále se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že podíl na veřejné obchodní společnosti nabytý jedním z manželů před 1. 8. 1998 nelze považovat za „věc de iure“, a proto nemůže být tato majetková hodnota vyloučena z bezpodílového spoluvlastnictví manželů jakožto věc sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů ve smyslu §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 7. 1998. Má za to, že zakládala-li účast společníka ve společnosti jeho podnikání, lze usuzovat, že podíl náleží výlučně tomuto společníku jako věc sloužící k výkonu jeho povolání (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 103/2005).
Napadá také závěr odvolacího soudu, že věci, za které měl M. A. nabýt podíl na společnosti A., byly součástí bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a M. A. Uvádí, že nebylo-li přesně vymezeno, jaké nářadí nezbytné pro činnost společnosti A. měl M. A. do této společnosti vložit, nelze dojít k závěru o vlastnickém režimu těchto věcí. Nelze ani uzavřít, že tyto věci tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů na základě domněnky ve smyslu §144 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 8. 1998, neboť tato domněnka nebyla do 31. 7. 1998 součástí právní úpravy bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že za věci ve výlučném vlastnictví M. A. je s ohledem na neexistenci soukromého podnikání před 1. 5. 1990 možné považovat jen věci nabyté mezi tímto dnem a okamžikem založením obchodní společnosti. Blíže neurčené věci, za které nabyl M. A. podíl, mohl nabýt darem, dědictvím, či se mohlo jednat o věci sloužící jeho výkonu povolání, které vykonával před 1. 5. 1990. V takovém případě však netvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, a proto se ani podíl na společnosti A. nestal součástí tohoto majetkového společenství.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně změnil rozsudek odvolacího soudu v tom smyslu, že podíl na společnosti A. nebyl součástí společného jmění žalobkyně a M. A.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Poukazuje na skutečnost, že M. A. nabyl podíl na společnosti A. za prostředky tvořící bezpodílové spoluvlastnictví manželů, a proto se i tato majetková hodnota stala jeho součástí, posléze součástí společného jmění manželů. Vystoupil-li po zániku společného jmění manželů M. A. ze společnosti A., je předmětem vypořádání majetkového společenství částka za podíl získaná. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3192/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009). Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
Žalovaný 2) se ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu. Dovolání žalované 1) považuje za nedůvodné a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud zamítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud otázky spojené s vypořádáním společného jmění manželů a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Žalovaná 1) předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že M. A. nabyl podíl na společnosti A. za věci náležející do bezpodílového spoluvlastnictví M. A. a žalobkyně. Má totiž za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by M. A. poskytl společnosti A. při jejím založení blíže neurčené nářadí.
Žalovaná 1) v této části dovolání napadá především skutková zjištění soudů obou stupňů o tom, že M. A. společnosti A. při jejím založení poskytl nějaké majetkové hodnoty (nářadí). V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1969/2007, podle kterého pomocí výkladu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli, ale kterou neprojevili.
Soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování dospěly ke skutkovým závěrům o obsahu vůle M. A. (tedy že M. A. poskytl společnosti A. při jejím založení nářadí), a proto není důvodná námitka, že soudy obou stupňů pomocí výkladu vůle M. A. „nahradily“ nebo „doplnily“ vůli, kterou M. A. v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil. Z tohoto důvodu rovněž není opodstatněná ani námitka, že soud měl vyzvat účastníky řízení k doplnění tvrzení a navržení důkazů o obsahu vůle M A. projevené při založení A., veřejné obchodní společnosti. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto nemůže být ani v rozporu s označeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1969/2007.
Samotné námitky dovolatelky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu o poskytnutí nářadí jsou nepřípustné.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, toto i další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). K námitkám skutkového charakteru tak dovolací soud nemohl přihlížet.
Žalovaná 1) dále vznáší právní otázku, zda se mohl společník veřejné obchodní společnosti zavázat při založení společnosti ke vkladu, nebyl-li závazek vkladu ve společenské smlouvě uveden. V souvislosti s tím namítá, že za prostředky vynaložené na nabytí majetkového práva (podílu na veřejné obchodní společnosti) nelze považovat prostředky, které nebyly protiplněním za nabytí tohoto majetkového práva.
Nejvyšší soud zde především zdůrazňuje, že dovolatelka nenapadá a nečiní tak předmětem dovolacího přezkumu samotný závěr o tom, že se podíl na veřejné obchodní společnosti mohl stát součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů (jako například obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 103/2005, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004; srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2875/2006).
K samotné otázce vkladu do veřejné obchodní společnosti bez jeho uvedení ve společenské smlouvě dovolací soud především uvádí, že tyto námitky neuplatnila žalovaná 1) v odvolacím řízení. Pokud se tedy odvolací soud souvisejícími právními otázkami formulovanými v dovolání nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s těmito námitkami přichází žalovaná 1) až v dovolání.
Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že ze samotného textu zákona - zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „hospodářský zákoník“) - se podává, že společník veřejné obchodní společnosti mohl nabýt podíl na této společnosti při jejím založení i za nepeněžitý vklad, který nebyl uveden ve společenské smlouvě, na základě které byla veřejná obchodní společnost založena:
Podle §106g odst. 1 hospodářského zákoníku veřejná obchodní společnost je založena, jestliže alespoň dvě fyzické osoby uzavřou společenskou smlouvu o provozování podnikatelské činnosti pod společným obchodním názvem, aniž by svoji účast omezovaly výší svých majetkových vkladů.
Podle §106i odst. 1 hospodářského zákoníku majetkem veřejné obchodní společnosti se stávají peněžité i nepeněžité vklady společníků. V pochybnostech se má za to, že majetkem veřejné obchodní společnosti se staly též věci movité nebo nemovité, které až dosud náležely jednomu ze společníků, jestliže byly zapsány do inventáře společnosti se souhlasem všech společníků.
Zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991, tedy výslovně nevyžadoval, aby ve společenské smlouvě byly uvedeny vklady jednotlivých společníků. Přesto bylo možno spojovat nabytí obchodního podílu s majetkovým vkladem společníka (§106g odst. 1 ve spojení s §106i odst. 1 hospodářského zákoníku).
Nejvyšší soud je dále v projednávané věci s ohledem na výše uvedené vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu, že M. A. poskytl společnosti A. majetkové hodnoty v podobě blíže neurčeného nářadí, které představovaly jeho vklad, na jehož poskytnutí bylo nabytí podílu na společnosti vázáno. Jinými slovy věci vynaložené M. A. na nabytí podílu na veřejné obchodní společnosti lze považovat za prostředky, které byly protiplněním za nabytí tohoto majetkového práva, i když vklad společníka nebyl uveden ve společenské smlouvě.
Žalovaná 1) rovněž napadá závěr odvolacího soudu vyjádřený v (předchozím kasačním) usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2016, č. j. 26 Co 39/2016-337 (kterým odvolací soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 6. 2015, č. j. 5 C 141/2008/285), podle kterého nebyl-li podíl v době založení veřejné obchodní společnosti věcí „de iure“, nemůže se jednat o věc sloužící k výkonu povolání ve smyslu §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 7. 1998, která netvořila bezpodílové spoluvlastnictví manželů, a nestala se tak ani po 1. 8. 1998 součástí společného jmění manželů.
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1107/2019, Ústavní soud usnesením ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2605/19, odmítl ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou).
Jelikož dovolatelka neuplatnila shora uvedenou námitku v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalovaná 1) až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014). Jinými slovy Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat právní posouzení věci, které odvolací soud neučinil v rozhodnutí, proti kterému směřuje dovolání účastníka řízení [přiléhavá není v této souvislosti argumentace žalované 1), že touto námitkou napadá především závěry obsažené v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu, a to v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2016, č. j. 26 Co 39/2016-337; jelikož dovolání proti tomuto rozhodnutí nesměřuje, nelze přezkoumat v nyní probíhajícím dovolacím řízení závěry učiněné v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2016, č. j. 26 Co 39/2016-337].
Z uvedeného vyplývá, že žalovaná 1) v této části dovolání řádně nevymezila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 - 3 o. s. ř., neboť odvolací soud právní otázku (zda se na podíl na veřejné obchodní společnosti jako na majetkové právo analogicky uplatňuje §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 7. 1998), jež vznesla žalovaná 1) v rámci dovolacího řízení, neposuzoval, a jeho rozhodnutí tak nemůže z tohoto důvodu spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Proto trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Jen nad rámec tohoto závěru dovolací soud uvádí následující:
V rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2875/2006, Nejvyšší soud odmítl úvahu, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným byl výlučným majetkem jednoho z manželů. Vysvětlil, že je tomu tak z důvodu oddělení účasti na společnosti od její majetkové hodnoty. K podnikání (či výkonu povolání vůbec) totiž neslouží manželu sama majetková hodnota podílu na společnosti. Podíl na společnosti proto nelze vyloučit z masy společného jmění manželů, resp. bezpodílového spoluvlastnictví, jakožto věc sloužící výlučně k výkonu povolání této osoby ve smyslu §143 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998.
Žalovaná 1) dále uvádí, že věci, za které měl M. A. nabýt podíl na společnosti A., netvořily bezpodílové spoluvlastnictví žalobkyně a M. A.
Taktéž tyto námitky neuplatnila žalovaná 1) v odvolacím řízení. Pokud se tedy odvolací soud souvisejícími právními otázkami formulovanými v dovolání nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s těmito námitkami přichází žalovaná 1) až v dovolání. Z uvedeného plyne, že žalovaná 1) ani v této části dovolání řádně nevymezila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 – 3 o. s. ř., neboť odvolací soud právní otázku (zda k tomu, aby byla určitá věc ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů ve smyslu §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění k 22. 5. 1990, postačilo naplnění podmínek tohoto ustanovení, nebo zda muselo rovněž dojít v této době k nabytí věci jedním z manželů a další související otázky formulované v dovolání), jež vznesla žalovaná 1) v rámci dovolacího řízení, neposuzoval. Proto dovolání trpí i v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Touto námitkou vystihuje dovolatelka případ vady řízení před odvolacím soudem, která ovšem od 1. 1. 2013 není samostatným dovolacím důvodem. Dovolací soud připomíná, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatelka v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
V daném případě však dovolatelka v souvislosti s tvrzenou vadou řízení žádnou (třeba i ne zcela přesně formulovanou) otázku hmotného či procesního práva nevymezila a ani neuvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za naplněný, a proto není Nejvyšší soud v této fázi dovolacího řízení oprávněn se tvrzenou vadou řízení zabývat.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované 1) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná 1) povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 10. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu