ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3581.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3581/2020-332
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Povodí Vltavy, státní podnik , se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, IČO: 70889953, zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, proti žalovanému J. F. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Šimonem Baliharem, advokátem se sídlem v Plzni, Žižkova 1737/52, o zaplacení 78 172 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 19 C 255/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2020, č. j. 14 Co 77/2020-303, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2020, č. j. 14 Co 77/2020-303, se ve výrocích I., III., IV. a V. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2020, č. j. 19 C 255/2018-266, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 78 172 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva žalobce podle §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“), z důvodu umístění vodní nádrže ve vlastnictví žalovaného na pozemku žalobce není dán, neboť zásah do vlastnického práva není takové intenzity, aby odůvodnil přiznání této náhrady. Zásah do vlastnického práva zde byl již v době nabytí vlastnického práva k zatíženému pozemku žalobcem, tudíž s tímto omezením žalobce musel počítat, a proto mu náhrada nepřísluší (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016). Žalobce navíc účelně nevyužil dobu danou zákonem k uzavření mimosoudní dohody s žalovaným ohledně výše náhrady. Soud prvního stupně proto na základě těchto úvah uzavřel, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva žalobci nenáleží, a i kdyby zde nárok byl, byla by výše této náhrady minimální.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č. j. 14 Co 77/2020-303, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu částky 68 172 Kč potvrdil (výrok I) a ve zbylém rozsahu změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 10 000 Kč (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V).
Odvolací soud se se závěrem soudu prvního stupně, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva podle §59a vodního zákona v tomto případě není dán, neztotožnil a uzavřel, že nárok na náhradu žalobci vznikl. Skutečnost, že se vodní dílo na pozemku nacházelo již v době nabytí vlastnického práva žalobcem, totiž bez dalšího paušálně nevylučuje nárok na náhradu podle §59a vodního zákona. V rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nějž soud prvního stupně vycházel, byla tato skutečnost zmíněna jen jako jedno z kritérií, jimiž se má soud při stanovení výše náhrady za omezení vlastnického práva zabývat, nikoliv že by nárok na náhradu v takovém případě měl být z tohoto důvodu zcela vyloučen. Ohledně výše náhrady však odvolací soud souhlasil s předběžnou úvahou soudu prvního stupně, a sice že její výše bude minimální s ohledem na nízkou intenzitu zásahu do vlastnického práva. Uvedl, že je třeba zohlednit zejména význam jezu ke stabilizaci vodního toku i to, že provozem jezu žalovaný vlastně plní či přispívá k plnění některých úkolů žalobce; dále musí být zohledněna zanedbatelnost omezení, a také to, že se jedná o koryto vodního toku, které není předmětem obchodu, tudíž zde nelze hovořit o snížení tržní hodnoty předmětného pozemku. Odvolací soud proto žalobci přiznal náhradu ve výši 10 000 Kč, neboť částku v této výši opakovaně nabízel žalovaný jako mimosoudní vyrovnání, a odvolací soud tuto částku považoval za přiměřenou.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny; důvod dovolání vymezuje ve smyslu §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to v otázce stanovení výše náhrady za omezení vlastnického práva podle §59a vodního zákona. Při řešení této otázky odvolací soud nesprávně aplikoval právní pravidla na zjištěný skutkový stav a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přestože odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu podle §59a vodního zákona je dán, přičemž žalovaný získal neomezený právní titul k užívání pozemku žalobce v nikoliv zanedbatelném rozsahu (609,5 m 2 ), stanovil tuto náhradu ve výši nepřiměřeně nízké ve vztahu ke zjištěným skutkovým okolnostem. Odvolací soud navíc dostatečně nezdůvodnil, jak k přiznané částce dospěl, a zejména z jakého důvodu při jejím stanovení nepřihlédl k žádnému z předložených znaleckých posudků, případně jaké východisko pro stanovení výše této náhrady použil. Žalobce k tomuto odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu týkající se stanovení výše náhrady za omezení vlastnického práva či určení výše škody volnou úvahou soudu (rozsudky ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2077, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3012/2012, nebo ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 985/2020) a namítá, že volná úvaha soudu o výši náhrady musí vycházet z konkrétních zjištěných okolností daného případu a samotné rozhodnutí musí být podloženo logickým a v rozhodnutí pečlivě odůvodněným úsudkem soudu, a naopak nemůže být projevem libovolné a ničím nepodložené úvahy soudu. Odvolací soud však v napadeném rozhodnutí zcela rezignoval na přesvědčivé odůvodnění svých úvah. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá vysvětlení a řádné odůvodnění výpočtu výše náhrady, lze uzavřít, že se odvolací soud při vlastní volné úvaze dopustil libovůle a způsob stanovení výše náhrady odvolacím soudem tím činí zcela nepřezkoumatelným. Rozhodnutí odvolacího soudu také závisí na řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a sice, jakým způsobem má být kvantifikováno východisko pro stanovení výše náhrady podle §59a vodního zákona. Žalobce dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na další otázce, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, a to zda je soud povinen použít znalecký posudek určující cenu obvyklého ročního nájemného ve vztahu k zatíženému pozemku, pokud byl v řízení jako důkaz proveden, jako východisko pro stanovení výše náhrady podle §59a vodního zákona, případně zda se musí v odůvodnění rozhodnutí vypořádat s tím, proč tak neučinil. Uvádí, že soud musí vyjít z důkazů provedených v řízení, a odvolací soud v tomto směru pochybil, neboť při stanovení výše náhrady za omezení vlastnického práva nepřihlédl ke znaleckým posudkům, přičemž tento svůj postup vůbec neodůvodnil a ani v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi žádným způsobem nevypořádal. Soud prvního stupně znalecké posudky blíže nehodnotil, neboť dospěl k závěru, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva v tomto případě není dán, tudíž by bylo nadbytečné zabývat se výší takové náhrady. Odvolací soud nicméně dospěl k závěru opačnému, a sice že žalobci nárok na náhradu podle §59a vodního zákona vznikl, tudíž se měl podle žalobce v napadeném rozsudku vypořádat i se znaleckými posudky. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovanému uloží k zaplacení i zbývající část náhrady ve výši 68 172 Kč, a žalobci přizná náhradu nákladů řízení před soudy nižších stupňů i náklady dovolacího řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že dovolání považuje za nepřípustné, neboť podle jeho názoru nebyly splněny podmínky přípustnosti podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí od rozhodovací praxe dovolacího soudu k určení výše náhrady za omezení vlastnického práva neodchýlil. Žalovaný poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 a ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014, z nichž lze definovat pravidla pro určení výše této náhrady. Žalovaný nemá za to, že by se odvolací soud při stanovení výše náhrady dopustil libovůle, nýbrž se domnívá, že se jednalo o legitimní úvahu při zohlednění relevantních okolností dané věci, včetně těch okolností, které zmiňují výše citovaná rozhodnutí dovolacího soudu. Žalovaný podrobně rekapituluje všechny okolnosti, ze kterých odvolací soud při stanovení výše náhrady vycházel a vyjadřuje se k souladu zohlednění konkrétních okolností ve vztahu k judikatuře dovolacího soudu, přičemž je toho názoru, že odvolací soud kromě kritérií uváděných judikaturou navíc využil i další kritéria relevantní ve vztahu k tomuto konkrétnímu případu. Dále ve vztahu k první v dovolání předložené otázce, která neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, a sice jakým způsobem má být kvantifikováno východisko pro stanovení výše náhrady, žalovaný uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení této otázky nezávisí; otázka je navíc formulována velice abstraktně, takže by dovolací soud nebyl schopen na ni odpovědět. Ke druhé v rozhodovací praxi dosud neřešené otázce, zda soud musí použít v řízení předložený znalecký posudek jako východisko pro stanovení výše náhrady, případně se v rozhodnutí vypořádat s tím, proč tak neučinil, žalovaný namítá, že tato otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu opětovně řešena – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti pro nesplnění podmínek §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce namítá, že odvolací soud postupoval nesprávně při stanovení výše náhrady za omezení vlastnického práva podle §59a vodního zákona, přičemž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a stanovil tuto náhradu ve výši nepřiměřeně nízké s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti případu; své úvahy navíc zcela nedostatečně odůvodnil.
Tato námitka zakládá přípustnost dovolání, a zároveň je i důvodná, neboť se odvolací soud při stanovení výše náhrady za omezení vlastnického práva žalobce podle §59a vodního zákona odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §50 písm. c) vodního zákona jsou vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, povinni strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností tohoto zákona.
Podle §59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání.
Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb. nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle §59a zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že citovaná ustanovení vodního zákona zakládají existenci zákonného věcného břemene a představují řešení situací existujících z dob před účinností současného vodního zákona, tj. před 1. 1. 2002. V obou případech přitom vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou (jednorázové) kompenzace – v případě §59a tak zákon stanoví výslovně [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019 (dostupné na www.nsoud.cz )], v případě §50 písm. c) právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývá z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 (dostupný na www.nsoud.cz )].
S účinností od 1. 1. 2014, kdy došlo k nabytí účinnosti zákona č. 303/2013 Sb., který do vodního zákona zařadil §59a, má tedy vlastník pozemku, na němž se nachází vodní dílo, vůči vlastníku vodního díla právo na zaplacení náhrady za omezení vlastnického práva formou jednorázové kompenzace podle §59a vodního zákona, přičemž tato úprava je vůči ustanovením občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení úpravou speciální [k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16 (dostupné na https://nalus.usoud.cz) ].
Z výše citovaných ustanovení je tedy zřejmé, že nárok na zaplacení jednorázové kompenzace za omezení vlastnického práva z důvodu existence vodního díla nacházejícího se na zatíženém pozemku vyplývá přímo ze zákona, jenž zakládá existenci tzv. zákonného věcného břemene. Úkolem soudu je proto posoudit, zda vlastník pozemku dotčeného stavbou vodního díla má na tuto jednorázovou náhradu nárok z pohledu splnění všech podmínek pro vznik nároku ve smyslu vodního zákona (tedy např. že se jedná o vodní dílo vzniklé před 1. 1. 2002 a že mezi vlastníkem vodního díla a vlastníkem zatíženého pozemku v zákonem předpokládané době nedošlo k dohodě o výši kompenzace) a následně stanovit výši této náhrady.
S rozhodnutím odvolacího soudu lze proto souhlasit potud, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva podle §59a vodního zákona žalobci s ohledem na výše uvedené vznikl, a lze tedy konstatovat, že změna rozhodnutí soudu prvního stupně, který původně dospěl k závěru, že s ohledem na nízkou intenzitu restrikce žalobci nárok na náhradu vůbec nevznikl, byla v tomto případě na místě. Dovolací soud nicméně nemůže souhlasit se závěrem odvolacího soudu o výši této náhrady, ani se způsobem, jakým odvolací soud k této konkrétní částce dospěl, přičemž i zdůvodnění úvah odvolacího soudu v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolací soud považuje za zcela nedostatečné.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že náhrada za omezení vlastnického práva má být obecně stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, kupříkladu intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době převodu vlastnického práva dotčená limitace oprávnění vlastníka existovala [srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014 (dostupný na www.nsoud.cz )], jakož i předpokládaný vliv příslušného omezení na obvyklou cenu nemovitosti [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010 (dostupný na www.nsoud.cz )] – [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Judikatura Nejvyššího soudu v těchto případech, vychází-li z toho, že je třeba zohlednit všechny okolnosti případu, nemůže mít ambice taxativním výčtem uvést všechny okolnosti, k nimž lze přihlížet, ale zpravidla poukazuje na nejčastější nebo nejvýznamnější hlediska určující rozsah náhrady. Jinak ponechává na nalézacích soudech, aby v jednotlivých případech vždy vymezily pro danou věc rozhodná kritéria s tím, že dovolací přezkum může úvahy nalézacích soudů zpochybnit pouze tehdy, jsou-li zjevně nepřiměřené, případně berou-li v potaz hlediska, která jsou pro určení výše náhrady bez významu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Odvolací soud při úvaze o stanovení výše náhrady uzavřel, že výše této náhrady musí být minimální s ohledem na nízkou intenzitu zásahu do vlastnického práva žalobce, čímž se přiblížil k úvaze soudu prvního stupně, který měl za to, že nárok na náhradu žalobci z tohoto důvodu nevznikl vůbec. Dále uvedl, že je třeba zohlednit zejména význam jezu ke stabilizaci vodního toku a to, že provozem jezu žalovaný vlastně plní či přispívá k plnění některých úkolů žalobce. Navíc se jedná o koryto vodního toku, které není předmětem obchodu, a proto nemůže tímto omezením dojít ani ke snížení tržní hodnoty pozemku žalobce.
S výše uvedenými úvahami však nelze souhlasit a závěr odvolacího soudu, že je třeba náhradu za omezení vlastnického práva žalobce stanovit pouze v minimální či symbolické výši, je nutno považovat v návaznosti na zjištěné skutkové okolnosti případu i s ohledem na výše citované závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, se kterými je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, za zjevně nepřiměřený.
V prvé řadě se dovolací soud neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že by zásah do vlastnického práva žalobce byl zanedbatelný. Vodní dílo nacházející se na předmětném pozemku žalobce zabírá plochu o celkové výměře 609,5 m 2 . Vzhledem k celkové ploše dalších pozemků ve vlastnictví žalobce (76 176 m 2 ) se možná vodním dílem zatížená plocha pozemku na první pohled může jevit jako zanedbatelná, nicméně intenzitu omezení vlastnického práva nelze poměřovat pouze z hlediska kvantitativního, tedy s ohledem na velikost zatíženého pozemku (v porovnání s ostatními pozemky žalobce vodním dílem nedotčenými), nýbrž i z hlediska kvalitativního, tedy při zohlednění možnosti žalobce zatížený pozemek dále využívat. V tomto směru je třeba zdůraznit, že v důsledku umístění vodního díla ve vlastnictví žalovaného nemůže žalobce tuto část pozemku prakticky vůbec využívat, ačkoliv mu k tomuto pozemku náleží vlastnické právo. Oproti tomu žalovaný je oprávněn užívat pozemek ve vlastnictví žalobce, přestože mu ve vztahu k tomuto pozemku svědčí právo výrazně slabší než žalobci. Také je třeba zohlednit, že se v tomto případě jedná o omezení trvalého charakteru, kdy žalobce bude nucen omezení svého vlastnického práva strpět, a naopak žalovaný bude moci výhody pro něj z toho plynoucí požívat po dobu existence vodního díla. S ohledem na intenzitu restrikce a velikost takto zatíženého pozemku (plochu 609,5 m 2 podle názoru dovolacího soudu nelze v žádném případě považovat za zanedbatelnou), má proto dovolací soud za to, že v tomto případě není místo pro úvahy o přiznání výše náhrady v míře co možná nejnižší, ale právě naopak.
Další, blíže však nekonkretizovaná, úvaha odvolacího soudu, že vodní dílo přispívá ke stabilizaci vodního toku, by mohla být sice správná, ovšem ve vztahu ke stanovení výše náhrady podle §59a vodního zákona je bez jakékoliv bližší konkretizace irelevantní, neboť k omezení vlastnického práva žalobce by docházelo, ať už by se jednalo o stavbu vodního díla obecně prospěšnou, či nikoliv.
Rovněž obecná úvaha odvolacího soudu ohledně toho, že provozem vodního díla na pozemku žalobce (do přijetí vodního zákona de facto neoprávněné stavby) žalovaný plní či přispívá k plnění některých úkolů žalobce, bez další bližší konkretizace a specifikace jen stěží může být důvodem pro tak zásadní minimalizaci náhrady, jak to učinil odvolací soud.
S ohledem na výše uvedené proto nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že by náhrada za omezení vlastnického práva žalobce podle §59a vodního zákona měla být stanovena v minimální výši, a částku ve výši 10 000 Kč přiznanou žalobci odvolacím soudem proto nelze považovat za přiměřenou. S ohledem na zatíženou plochu o celkové výměře 609,5 m 2 náhrada za omezení vlastnického práva činí v přepočtu na 1 m 2 něco přes 16 Kč, přičemž se jedná o náhradu jednorázovou, zatímco omezení vlastnického práva žalobce trvá po celou dobu jeho vlastnictví a bude trvat po dobu existence vodního díla, přičemž je takového rozsahu, že žalobci prakticky znemožňuje zatíženou část pozemku jakkoliv využívat.
Rozhodnutí odvolacího soudu jednoznačně nelze považovat ani za spravedlivé, a to tím spíše, že celková částka požadovaná žalobcem nebyla s ohledem na intenzitu omezení jeho vlastnického práva nijak vysoká. Dovolací soud vychází z toho, že jde-li o výrazné a dlouhodobé až trvalé omezení vlastnického práva a za toto omezení je poskytována jednorázová náhrada, měly by soudy rozhodovat o poskytnutí spíše vyšší náhrady. Je tomu tak proto, že ačkoliv právo vlastníka pozemku je omezeno dlouhodobě až trvale, vlastník nemůže pozemek plnohodnotně užívat a je i snížena hodnota pozemku, přesto mu právní řád neumožňuje domáhat se v budoucnu jakýchkoliv dalších kompenzací. Je třeba si v těchto situacích uvědomit, že vlastníku pozemku je uložena povinnost strpět vodní dílo bez jakékoliv možnosti tento zásah ovlivnit obecně na dobu časově neomezenou a bez možnosti jiné obrany proti takovému vodnímu dílu. Má-li soudní praxe respektovat vlastnické právo a jeho ochranu jako jednu z nejvyšších hodnot, musí tomu odpovídat také výše náhrady při zásahu do vlastnického práva [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Dále je třeba poukázat rovněž na to, že odvolací soud ani řádně nezdůvodnil, na základě jakých úvah či na základě jakého výpočtu dospěl k částce 10 000 Kč. Pouhé konstatování, že žalovaný tuto částku opakovaně nabízel k zaplacení, a že odvolací soud částku v této výši považuje za přiměřenou, nelze v žádném případě považovat za korektní a řádně odůvodněnou úvahu soudu o výši přiměřené náhrady; napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak nesplňuje ani náležitosti odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř.
V návaznosti na výše uvedenou povinnost soudu své úvahy řádně a přesvědčivě odůvodnit, lze přisvědčit i další dovolací námitce žalobce, a sice že odvolací soud při úvahách o výši náhrady za omezení vlastnického práva podle §59a vodního zákona nezohlednil pro stanovení výše této náhrady v řízení předložené znalecké posudky, resp. ani nezdůvodnil, z jakého důvodu tak neučinil. Posledně uvedenou okolnost lze kvalifikovat jako vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ke které je dovolací soud s ohledem na přípustné dovolání ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. nucen taktéž přihlédnout.
Uvedené samozřejmě neznamená, že by měl být odvolací soud povinen do svého rozhodnutí o výši náhrady bez dalšího přejímat závěry znaleckých posudků (to ostatně ani není možné – k tomuto blíže viz níže v odůvodnění tohoto rozhodnutí). Pokud se však odvolací soud rozhodl znalecký posudek při stanovení výše náhrady nepoužít, resp. jeho závěry jakkoliv při úvaze o výši náhrady nezohlednit, nezbavuje ho to zároveň povinnosti vypořádat se s ním v rámci odůvodnění svého rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.) a dostatečně vysvětlit, proč jej pro své rozhodnutí nepoužil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu právě takové zdůvodnění ve vztahu k předmětným znaleckým posudkům zcela chybí, čímž odvolací soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť jeho rozhodnutí nebylo v tomto směru řádně odůvodněno. To platí v projednávané věci tím spíše, jestliže částka stanovená znaleckým posudkem (78 172 Kč) je diametrálně odlišná od částky odvolacím soudem v řízení skutečně přiznané.
K dalším dovolacím námitkám předestřeným žalobcem jakožto otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených se dovolací soud s ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených výše vyjádří již pouze ve stručnosti; tyto námitky navíc stejně přípustnost dovolání nezakládají.
K otázce, jakým způsobem má být kvantifikováno východisko pro stanovení výše náhrady podle §59a vodního zákona, formulované v dovolání žalobce jako otázky neřešené, je nutno uvést, že tato otázka nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť byla rozhodovací praxí dovolacího soudu již řešena.
Základní závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve vztahu k této otázce byly citovány již výše, kde dovolací soud připomněl, že náhrada za omezení vlastnického práva má být stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu a jmenoval i některá z hledisek, ke kterým má soud při stanovení výše náhrady přihlížet (blíže viz citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014, nebo ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010), přičemž uvedl, že hlediska uvedená v těchto rozhodnutích v žádném případě nemohou představovat taxativní výčet všech kritérií, jimiž se má soud při určování výše náhrady zabývat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020).
Na to pak navazuje i druhá žalobcem předkládaná (neřešená) otázka, a sice zda je soud povinen použít znalecký posudek určující cenu obvyklého ročního nájemného ve vztahu k zatíženému pozemku, pokud byl v řízení jako důkaz proveden, jako východisko pro stanovení výše náhrady podle §59a vodního zákona, případně zda se musí v odůvodnění rozhodnutí vypořádat s tím, proč tak neučinil. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť je z části rozhodovací praxí dovolacího soudu již vyřešena, a z části odpověď na ni vyplývá přímo ze zákona.
Dovolací soud v rámci své ustálené rozhodovací praxe setrvale akcentuje, že určení přiměřené kompenzace za restrikci vlastnického práva nepředstavuje otázku skutkovou, nýbrž otázku právní [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3012/2012, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1425/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )], jejíž řešení znalci nepřísluší [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4229/2008 (dostupné na www.nsoud.cz )], neboť právní posouzení věci náleží výhradně soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2422/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )]. To nicméně neznamená, že soud nemůže v návaznosti na zjištěné skutkové okolnosti a při zohlednění veškerých pro daný případ relevantních kritérií v rámci svých úvah uplatnit coby východisko též znalecké posouzení hodnoty pozemku či zjištění obvyklého nájemného; nemůže ovšem určení výše náhrady přenechat bezvýhradně znalci [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 (dostupný na www.nsoud.cz) ]. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy vyplývá, že soud může použít jako východisko (či jedno z hledisek) pro vyčíslení výše náhrady za omezení vlastnického práva i znalecký posudek oceňující obvyklé roční nájemné ve vztahu k zatíženému pozemku, nejedná se ovšem o povinnost – soud se řídí i dalšími či jinými úvahami. Pokud je ovšem v průběhu řízení takový znalecký posudek předložen a soud se rozhodne z něj při stanovení výše náhrady nevycházet, je samozřejmě povinen se s ním v rámci odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat a řádně zdůvodnit, z jakého důvodu jej nepoužil; to však vyplývá přímo ze zákona z obecné povinnosti soudů vypořádat se se všemi předloženými důkazy (byť na nich své konečné rozhodnutí třeba nezaloží, či se rozhodne je neprovést např. pro nadbytečnost) a své rozhodnutí řádně odůvodnit (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu